Anna Strnadová (nar. 1950) debutovala v roce 2015 sbírkou básní Opožděně, posléze publikovala několik románů, v nichž často čerpá témata z moderních nebo přinejmenším nepříliš dávných českých dějin. Tuto stručnou charakteristiku lze vztáhnout i na její nejnovější román Život na pavoučím vlákně (2024), v němž se prolínají osudy několika rodin na dějinném pozadí druhé světové války a komunistické totality.

Hned od prvních stran román zaujme ne zcela obvyklou kompozicí – jednotlivé kapitoly jen zřídka obsahují více než čtyři stránky a každá je líčena perspektivou některé z postav. To může být zpočátku lehce matoucí, jakmile se ale čtenář zorientuje, proměňují se tyto rychlé, až filmové střihy ve výhodu, která pomáhá udržovat svižné tempo čtení. Tato svižnost ale v žádném případě neznamená, že by autorka zvládala vykreslit postavy a jejich činy i myšlenkové pochody jen povrchově, naopak dokáže i na malém prostoru představit jednotlivé postavy natolik detailně a komplexně, že v mysli čtenáře nehrozí jejich zaměnitelnost. Nejedná se přitom o postavy nějak výjimečné, spíše by se dalo říci, že jde o typické obyčejné lidi žijící své všední životy – oddaná katolička trpící zálety svého manžela, malá holčička postupně vyrůstající v mladou ženu, která v dětství přišla o maminku, bezskrupulózní udavač, který na konci války rychle vycítí, že budoucnost patří komunistům, odsunutý Němec snažící se udržet kontakt s dcerou, která v Československu zůstala, a mnozí další. Během let pak postupně v románu sílí i role jejich potomků – díky nim se osudy jednotlivých rodin propojí novými vazbami. Mlčenlivou výčitkou vůči většinové společnosti, jež se snaží hledět dopředu a na dobu okupace nevzpomínat, zůstává postava židovské ženy, které sice bylo dopřáno přežít Osvětim, avšak pod vlivem toho, co tam viděla a zažila, se již nikdy nedá psychicky dohromady a zůstává v myšlenkách uvězněna ve válečných letech upnutá na bezpochyby blízký návrat své dcery, zatímco svět kolem ní se vyvíjí dál a ostatní postavy řeší své drobné i větší problémy.

Do života postav neúprosně zasahují události velkých dějin, odehrávají se však kdesi v pozadí: čtenář se o nich dozvídá jen skrze drobné zmínky, jejich dopad je ale často negativní až destruktivní. Totéž lze říci i o mnoha zlomových momentech v životě jednotlivých postav – v kapitolách je obvykle spíše popisováno, co těmto událostem (jako jsou například svatba nebo smrt někoho blízkého) bezprostředně předchází, či naopak po nich následuje, samotný klíčový okamžik však často proběhne „mimo záznam“. Tím více vynikají drobné psychologické črty, často vyjádřené jen několika větami, jimiž autorka zachycuje rozpoložení různých vedlejších postav, které se dějem sice pouze mihnou, ale jejich činy dnešním čtenářům umožňují lépe pochopit dusivou atmosféru života v totalitním režimu. Ne každý, kdo ochotně poradí či pomůže, je tím, kým se zdá být. Zároveň je však těžké, až na naprosté výjimky, označit některé z postav za vysloveně záporné, protože se spíše jen snaží v životě hrát s kartami, které jim osud rozdal. O to potěšitelnějším dojmem působí, když se i v dobách nejtvrdších najdou lidé ochotní v rozhodující chvíli sice zdánlivě málo, ale přeci jen pomoci – i těchto pozitivních příkladů v knize několik najdeme. Ani ten nejtvrdší režim zkrátka nedokáže vymýtit lidskost z úplně všech lidí.

Hlavním dojmem z knihy přesto zůstává pocit marnosti a beznaděje. Autorka děj románu nedovedla až k roku 1989, ukončila jej v blíže neurčeném okamžiku během normalizace, čímž ještě podtrhla beznadějnost osudu většiny postav, jimž je, zdá se, souzeno prožít v nesvobodě celý zbytek života.