„Mohl bych ti slabikovat slovo od slova to, cos mi při tý písni řekla, kdyby podstata nebyla v tom, že ‚to není ve slovech‘. Ani v hudbě, a dokonce ani v obraze, jak jsi sama prohlásila, když jsme se bavili o umění a Petrovejch náladách a mně se to tvoje podceňování mýho videa tehdy trochu dotklo. Ale proto přece tančíš, a proto jsme si nikdy nic nemuseli říct, ukázat ani zazpívat, protože tvůj loket na baru svírající úhel 45 stupňů ten příběh celý odvyprávěl za nás…“ Tak zní text pro inscenaci Hodina ADHD, na níž pracujeme s hudebníkem Petrem Vrbou, audiovizuálním umělcem Pavlem Havrdou a tanečnicí Janou Látalovou. K onomu „není to ve slovech“ a „loket na baru svírající úhel 45 stupňů příběh odvyprávěl za nás…“ mě inspiroval právě tenhle plavecký bufet.

Na dnešní dobu nezvykle široká typologie osazenstva bufetu sahá od učitelek plavání přes prsaře seniory, kraulující manažery, pivaře, co přišli na jedno z ulice, až k bezdomovcům, a to přes úřednice na mateřské a děti s mokrými vlasy. Plavecká komunita v bufetu mě fascinuje svou nestereotypizovatelností, čímž se liší od té fotbalové, hokejové, tenisové, golfové, volejbalové, basketbalové či šachistické, Navíc je bohatší o lidi zvenku, kteří tu neplavou, zato vedou skvělé řeči. Mnohokrát mě tu napadlo: týjo, tohle stačí jenom zapsat. Ale od úžasného mluveného vypravěčství k silnému psanému textu je propastně daleko, ona podobnost obou je jen zdánlivá a zdroje dobrého vypravěčství a literatury se dokonce spíš vylučují, respektive napájejí se z diametrálně odlišných zdrojů. Literatura je smyslem světa, který o něj z nějakých důvodů přišel (nebo jej za mě nikdy pořádně neměl), zatímco vypravěčství je charakteristické tím, že je mu svět jaksi samozřejmým domovem. Dobří orální vypravěči dělají obvykle dojem, že jsou ve světě jako doma, zatímco autory psaného slova naopak často charakterizuje distanc. K porozumění světu tu dochází prostřednictvím textu. A čím méně se staví na samozřejmém předporozumění, tím většinou lépe. Literatura se pokouší svět nahlédnout a pochopit za cenu toho, že nás vytrhuje z naší přirozené vnořenosti. Naše familiární chápání světa zcizuje ve jménu emocionálně intelektuálního odhledu, nadhledu a spekulace. Nic proti tomu, jen v rámci mé momentální vnořenosti do světa plaveckého bufetu mi to v tu chvíli přijde nějak (asi hloupě) líto.

Celé dopoledne sedím v bufetu u kafe za pětatřicet a psaní pouze předstírám, protože ve skutečnosti poslouchám hovory u okolních stolů. Celá literatura je, říkám si v ty chvíle mně tak vlastního sebemrskačství, jen formou deficitu – nenasycenosti smyslem, který lidé u okolních stolů zcela přirozeně čerpají ze své samozřejmé existence. Představuji si, jaké to je netrpět zoufalým deficitem smyslu, který je třeba neustále kompenzovat tvorbou. A je to jako snažit se představit si svou existenci v podobě jiného živočišného druhu – v podstatě nemožné. Fascinující a zároveň zcela marné.

Zajímavý na celé věci je rovněž její sociální aspekt. Ty nejšťavnatější řeči vedou v podolském bufetu z mé zkušenosti lidé z okraje společnosti. Vypravěčská elita se s tou sociální spolehlivě nekryje. Protože prostořekost, která je dobrému vypravěčství vlastní, se nesnese s budováním společenského statusu? Protože vzdělání nivelizuje? Protože největším zabijákem historek je abstraktní myšlení? Nejsem si jistá. Navíc hrabalovské pivní vypravěčství vymírá spolu s mizením kontextu, který ho zrodil a s nímž podolský bufet, jakkoli spíš limonádový než pivní, spojuje sociální rozmanitost štamgastů.

A možná, že jejich familiární vztah ke světu je jen můj konstrukt, napadá mě. Možná, že pocit nikam nepatřit sdílím s většinou těch prostořekých, dobře se bavících lidí u okolních stolů a celé mé teoretizování je dané jen mou literární distancí. Distancí od světa, kterou v neliterární podobě cítí nakonec tak nějak většina z nás, ale jen někteří mají navíc potřebu si o tom ještě i číst, místo aby onu cizost přirozeně přehlušovali něčím, co svět zjednodušuje. Namísto jeho dalšího literárního komplikování.