Těch deset nebo jedenáct slov se od sebe pořád odlepovalo, a i když se mi občas zdálo, že drží, v příští chvíli se některé z nich na nečekaném místě odchlípilo, a jako by ostatní spoje jenom vyčkávaly, kdo začne – ihned bylo všechno zase od sebe. Dvě sestřičky vcházely střídavě, jako by se na pořadí domluvily, a mně připadalo, že se spolu dohodly také na tom, aby intervaly mezi jejich vstupy do pokoje byly na minutu přesné, i na tom, že první klepat bude, druhá ne, že jedna je malá, druhá vysoká, že jedna ví, které moje oko je skoro slepé a které napůl, a druhá se pokaždé přeptá. Jejich příchody se ale shodovaly v tom, že do jednolůžkové místnosti, již jsem si nasvítil jako pracovnu – všechno jsem zhasl a nechal pouze žluté světlo nad umyvadlem a bezpečnostní zářivku osvětlující podlahu –, vždycky vtrhlo bílé světlo nemocniční chodby s rozsvíceným vánočním stromkem a celým ranním spěchem sestávajícím z měření a odběrů, příjmů, snídaně a příprav na vizitu. Vpády ledové záře provázel ruch a pachy, v nichž mi sestřičky znovu a znovu rozkapávaly obě oči, stěžovaly si, že moje oči stále nejsou dostatečně rozkapané, vracely se a přinášely nové kapky, přičemž některé pokládaly na noční stolek mezi jiné kapky s tím, že nežli se vrátí, mohu si ještě dokapávat sám, protože – ačkoli se moje zornice už podobaly malým terčům, jak jsem pohotově zjistil v zrcadle – rozkapání pořád není na stupni, jakého je třeba dosáhnout.

Namísto dokapávání jsem se pokusil o návrat k japonskému trojverší, ale klávesnice se podobala rozlité husté polévce. Když se mi přeci jen podařilo počítač rozsvítit, zjevily se dvě překrývající se obrazovky a já ani na jedné nemohl za nic na světě najít slovo kapr. A potom už bylo na cokoli pozdě, poněvadž dveře pokoje se rozlétly mimo stanovený interval, vánoční stromek chladně zajásal z chodby a do sestřiček se přimíchal sanitář s novoroční snídaní. Termokazeta s obludnými manžetami, v níž na klinice podávají jídlo, voněla i smrděla zároveň jako vždycky, ale uvnitř dnes doutnala míchaná vajíčka.

„Krásný nový rok vod nevidim do nevidim,“ zahalekal sanitář pozdrav, který si přichystal pro novoroční službu a který jistě zazní na všech obsazených pokojích v oddělení. Potom se mi zkoumavě podíval do terčů a – jako by šetřil slovní zásobou – dodal:

„Vidim, že už jste krásně rozkapanej.“

„Vám taky,“ řekl jsem.

Snídal jsem míchaná vajíčka z kazety, vidličkou narážel do okraje páchnoucí přihrádky a přemýšlel o tom, jestli dva sanitáři, kteří se tady na klinice alternují, záměrně napodobují – pokud jde o stejnokroj – lékaře. Tenhle vždycky nosí bílé oblečení, sandále s bílými ponožkami a ležérně rozepnutý plášť, zatímco druhý připomíná doktora při operaci: zelená tenká halena s véčkovým výstřihem a stejné lehýnké kalhoty, čepec na tkaničku a gumové rukavice. Bílý pomocník rukavice nikdy nenosí. Zvláštní. Jedl jsem vajíčka a představoval si, co mají ti dva asi za sebou a jak žijí, když neslouží. Oblečení jim v mých obrazech zůstalo. A když se bílý vrátil, aby odnesl box, odhadl všechno správně a – jako by mi chtěl s představami pomoci, jako by mi chtěl pomoci nejen s nimi – prohlásil:

„To máte jedno, já včera taky neslavil, zapích jsem to v jedenáct.“

Jenže já slavil, odpověděl jsem mu, když odešel. Se sestrami, které sloužily noční na Silvestra, jsem kolem deváté večer vykouřil na terase oční kliniky dvě cigarety a vyslechl, že jedna měla Silvestra včera, protože žije sama a je to „dokonale fuk“, a druhá dokonce předevčírem, protože s mužem taxikářem to mají roky zavedené. Víc jsme už nemluvili a kouřili a brzy se rozloučili a už si rovnou popřáli, protože byla hrozná zima, terasa se pro pacienty v devět zamyká a já nesmím po operaci kouřit. V pracovně nemocničního pokoje jsem si četl básně Rjúty Iidy, až jsem narazil na to trojverší 別の桶にも寒鯉の水しぶき, které přepsané do latinky znělo „Betsu no oke / ni mo fuyu koi no / mizu shibuki“ a jemuž jsem – ačkoli mě okamžitě přitahovalo – nerozuměl. Měl jsem přitom k dispozici tři varianty doslovného překladu i výklad. Chvilku před půlnocí jsem se znovu oblékl.

„Dám si už jenom jednu,“ dýchl jsem do pootevřených dveří na terasu, za nimiž obě vypouštěly mraky dýmu úplně stejně jako předtím. Překvapeně se na mě dívaly a na obloze za jejich zády vybuchla, zapraskala a zvláštně se rozmázla první světelná palma.

„Tak teda pojďte,“ řekla opatrně ta, co oslavila Silvestra včera. Dnešní sestry se vrátily a rozkapání bylo dokončeno.

Neviděl jsem nic.