Už včera jsem dal do mrazáku dvě petky s vodou – takhle pstruhy doneseme v pořádku, i když bude vedro. V sádkách v dolině jsme už několikrát byli, líbilo se nám tam, těšili jsme se na cestu i na sádkaře pana Harkabuse, na celý průběh koupě. Hledal jsem ve sklepě tu termotašku a tys za mnou shora křičela – hned jsem volal ze sklepa, že neslyším, že musíš víc křičet, ale tys neslyšela –, že si to pravděpodobně nepamatuju, ale že pan Harkabus navrhoval, že by nás vzal na výlet, protože je nejenom rybář a rybí farmář, ale i myslivec, a tak zná hory jako málokdo, a že bych s ním konečně mohl domluvit nějaký termín. Hledal jsem a křičel nahoru, že si to vůbec nepamatuju, ale že dneska výlet rozhodně domluvíme, ale tys slyšela jenom začátek, jenom, že si to nepamatuju, a volalas zpátky, že to tě vůbec nepřekvapuje, a pak ještě něco, co jsem neslyšel, ani nechtěl a koneckonců nemohl, protože jsem konečně pod hromadou kufrů, která se řítila k zemi, objevil termokabelu – a mohlo se jít.

Slunce sálalo, ale my jsme brzy uhnuli z asfaltky a vydali se podél zarostlého lesního potoka, kde ležel hluboký stín. Raději jsme se prodírali lopuchy a územími zarostlými devětsilem, chvílemi se bořili do měkkého podloží, které jsme pod listy blatouchů neviděli, a místy jsme dokonce vstoupili do proudu a brodili se. Boty jsme tak jako tak dávno měli promočené. V hukotu potoka spaly kameny potažené vysokým mechem, k němuž se nikdy neprodralo světlo. Jejich nedotčená zeleň, skoro tmavomodrá, polstrování, na němž nebyl jediný kaz, vytvářela zdání, že ve vodě stojí pouze kopce mechu, bez kamenných vnitřností, do nichž je možné bez námahy vsunout ruku až po rameno. Šli jsme tiše, vlastně docela daleko od sebe a potkávali červené houby, které se podobaly štíhlým skleničkám s červeným voskem – jako by si vlhkost, krása a zrůdnost toho místa musely někde ulevit, vytrysknout, rozkvést. Ale dokonalé výrůstky ničemu nepomohly, napětí nepovolovalo. Šlapali jsme každý sám, daleko od sebe, nemluvili jsme ani nefotili.

Vzápětí se ale horský potok vřítil do sluneční záplavy a já ve tvé ruce zahlédl telefon namířený do světla a uslyšel zvuky a hlas, hlasy.

Sádky pana Harkabuse se před námi rozevřely – ne, spadly před nás! – a my se znenadání, jako bychom přeskočili roční období, ocitli uprostřed zářícího nepořádku. V prachu a plevelu, mezi vyschlými výmoly po valnících, mezi všudypřítomným potrubím doprovázeným ještě všudypřítomnějšími hadicemi, v hromadách plechového harampádí, se blýskaly nádrže – pět, možná šest – napěchované pstruhy. Staveniště s rybami. S potěrem, pstruhovými špendlíky a čudlami, průměrnými i obřími kusy, které se tlačili k hladinám, jako by je bazény nemohly pojmout, a vytvářely na vodě sypké i vláčné stříbřité struktury. Na několika místech stříkala z trubek voda, povalovaly se pytle od krmiva, psi zběsile štěkali, a když jsem se zadíval do světelných pásů, odrazů vody, které ve vlnách běhaly přes polorozpadlé dřevěné kůlny a nedostavěný domek, kde se ryby řízkovaly, připadal jsem si jak v protrženém impresionistickém obraze, který někdo vyhodil na skládku. Do toho na plotě přistál páv.

„Kolik jich bude?“ zeptal se.
„Šest. Spíš středních,“ odpověděla jsi. 

Panu Harkabusovi, který se křestním jménem jmenuje Peter, přezdívám „pstruhový frajer“. I tentokrát jsem ihned věděl proč – pokaždé si důvody společně zopakujeme, ačkoliv on neví, že mu tak říkám. Peter Harkabus sáhl pro podběrák upevněný na bidlo a zarumploval jím hluboko mezi rybami. Vylovil šest ani velkých, ani malých pstruhů a jedním obloukem s nimi mlaskl do přepravky. Ryby tam bubnovaly a já se sklonil a zkoušel některou vzít do ruky. Ale – jako minule, jako předminule – bez úspěchu. Sádkař zaklekl naproti, dvěma prsty tahal pstruha za pstruhem, usmíval se, každého mi přidržel v úrovni očí a potom ho tlustým špalíkem, který – jak jsi později řekla – připomínal rukojeť švihadla, mírně ťukl do hlavy a pstruh se nehybný, dokonale mrtvý svezl do přepravky. Tohle Peter Harkabus udělal šestkrát a byl v tu chvíli takový „pstruhový frajer“, že se mi zdálo jisté, že jsem ho tak nepojmenoval já, ale někdo dávno přede mnou. Že jsem tu přezdívku po někom jenom zopakoval.

Jako by znal moje tajemství a jako by v něm chtěl obstát, podebral z vedlejší nádrže zlatobílého pstruha – albína, jak prohlásil –, na kameni ho zabil a vykuchal a zlatobílé tělo přihodil k šesti pstruhům jako dárek.

Odkrojenou hlavu a vnitřnosti hodil slepicím: čekaly opodál, připravené – vnitřnosti roztahaly, rozklovaly, vláčely sem tam, a jak se na střeva lepil a nabaloval prach, netrvalo dlouho a vlekly za sebou kožené měšce a malé vaky. Kočky se pustily zadními zuby do špinavé zlaté hlavy a v dojemné námaze mhouřily oči a nakláněly pěstičky hlav. Zjevilo se hejno umolousaných křepelek a taky ten páv, co mezitím odlétl, na sebe nenechal dlouho čekat – podělil se o rybí hlavu s kočkami a jeho složený modrý chvost byl jako ochozený! Jen velký krocan obezřetně brousil kolem se svým obludným lalokem, který zrovna bledl a napodoboval sousoší z leštěného mramoru. Pan Harkabus nad zvířaty vyprávěl o zvířatech, o tom, že chov ryb se nevyplácí, protože ho o ryby okrádá kuna, volavka, orel a medvěd, protože mu divočáci každou noc vyvracejí pletivo a liška a luňák odnášejí slepice i kachny. A minulý týden i hodnou pávici! K pávici dodal – už docela nefrajersky –, že žádný společný výlet nebude, protože on má v sobě močový kámen, který cestuje břichem a podbřiškem, zmenšuje se a zvětšuje a musí se vyoperovat.

A možná proto, že už rozluštil moji přezdívku a že si ji chtěl zasloužit, stál „pstruhový frajer“ v tom okamžiku mezi hodujícími zvířaty takovým způsobem, že se nám oběma – shodli jsme se později – zdálo, že ho obklopují a vzrušeně se domlouvají, jak ten močový kamínek dostat ven z jeho břicha. Jak ho vyklovnout, vyžrat! Ukrást! Rada doposud neukradených zvířat se řádně a čile usnášela uprostřed zářícího nepořádku pstruhových sádek, den hlasitě trval a slunečnímu žáru se chtělo ještě o pár stupňů výš.