Básnická sbírka Rejpnu si do solární bouře Antonína Zhořce (nar. 2000) začíná s lehkou okázalostí – obrazem tygra, ohně a slov. Ovšem evokace síly, dravosti nebo moci, která se se symbolikou tygra pojí, kolabuje hned v úvodu. Vnitřní šelma se prodírá na povrch lidského těla, místo síly s sebou ale nese spíš jen viditelné, lehce trapné změny, ochlupení, drápy, osm bradavek. Ačkoli některé básně celkem zdařile rozvíjí poetiku freudovského Unbehagen, sbírka tento náboj nezvládá udržet a mnohdy padá do repetitivních proklamací. Jednotlivé strofy básní tak mají určitý spád, celek je ale spíš kolísavý.

Animální metamorfózy mezi člověkem a tygrem působí v autorově podání znepokojivě a nedá se říct, že by tyto proměny objevovaly vnitřní šelmu spojenou s dravostí, sílou, potažmo i sexualitou. Vnitřní tygr se stává nelibým objevením, jehož prostupování na povrch se lyrický subjekt snaží spíš skrýt, než aby se s ním ztotožnil. Prolínání tygra a člověka se zdá být definováno pocity studu, strachu a nebezpečí, s čímž se pojí i nekonečné přivolávání konce: všechno hoří, je sežehnuté, pochroumané nebo mrtvé – kromě slov, které jsou ve sbírce jedinou nehořlavou substancí, jak se dočteme hned v úvodní básni. Popisované mezistádium mezi tygrem a člověkem tak působí mnohem spíš jako klubko chlupů, které vyzvracela kočka. Tu se objeví drápek, tu chlup, celé to prošlo trávicím traktem a trochu zapáchá. A nakonec se i samotná šelma stává jen jakýmsi výtvorem cigaretového kouře, replikou sebe sama a sérií disfunkčních napodobenin.

Dysmorfní těla a laserové kaluže

Tygří kůže se svléká, obléká, stává se produktem fast fashion, a spolu s ní nabývá i Zhořcova poezie nových, často politických kontextů. Protiklady a střídání kontrastních pólů, pomocí nichž jsou básně konstruovány, zde začínají nabírat na rychlosti. Kůže nezahřeje – přinejmenším ne v téhle ekonomice. Ke zmíněným obrazům tygra se přidávají ekologicky laděné básně, ačkoliv toto ladění je s otazníkem a dost možná zaujme jen ty, kdo ekologickou krizi tak jako tak silně pociťují. Prostřednictvím tematizace těla, jeho částí a proměn skrze básně jemně prosvítá téma gender dysforie, jež se však odkrývá jen při správném úhlu pohledu a zůstává na čtenářích, jak či zda vůbec ji v básních bude chtít nalézt.

Z hlediska kompozice se jedná o zdařilou sbírku, skrze minimální změny tónu básní čtenář vnímá postupnou změnu směru, jímž se kniha ubírá. Ovšem právě kvůli její kolísavosti nemůžeme hovořit o lineárním postupu, ale spíš o jakémsi tanci, během kterého jeden krok dopředu znamená vrátit se o dva nazpět. Při četbě básní pocítíme nepohodu – jsou tísnivé a na mnohých místech až drastické, což má do velké míry oporu v autorově práci s tělesností. Ta je sice tématem, které spíš prosvítá skrze metaforičnost jednotlivých strof, než aby jednoznačně čněla v epicentru; přesto ale udává tón celé sbírky. Zvířecí, potažmo lidské tělo postrádá integritu, jeho části buďto chybí, nebo jsou vadné, dají se různorodě oddělovat a proměňují se v jiné neživé objekty. Tělo je odsouzené k nemoci, smrti a rozkladu. A ve chvíli, kdy začne produkovat žluč a hnis, se začíná hroutit i prostor, který ho obklopuje.

stojím po kolena v sirném močálu vyrvu zárodečník
rozmažu si žluvu po stehnech čí ruce zůstanou čisté
černý olejnatý pramen močovodu

z rozmáčených kapes vytahuju
méně ošklivé slovo pro vyžloutnutí
mokvají mi všechny kůže vyřvu (s. 35)

Pomíjející extáze

Zhořec si pohrává s jazykem, dává vyniknout zvukomalbě a do textu pravidelně přimíchává angličtinu. Celá sbírka vytváří melodii, jež ovšem přehlušuje samotné obrazy, potažmo vyznění, dílčích básní. Zatímco některé z nich vytvářejí zřetelné obrazy nebo vzbuzují určitou náladu, jiné evokují spíš hudbu, píseň v jazyce, který neznáme.

k nehořlavým slovům
až příliš náhlé návraty k ohni

if you were a tiger
would you be biting bees? buď shoř teď

nebo

hořlavý člověče: zahoř/kni (s. 7)

Kumulace slov, která na mnoha místech podtrhává pocit odtržení a tísně, zároveň vytváří i zmatek a jistou chaotičnost, v níž se dá lehce ztratit. Z takového hluku slov pak čtenář zachytí spíše jen dojem než konkrétní sdělení. Básnická sbírka Rejpnu si do solární bouře tak připomíná beat techna v tmavém klubu kolem čtvrté ráno. Pomíjející extáze, sociální nevolnost a vědomí, že je načase jít spát.