Kateřina Pokorná (nar. 1995) je básnířka a influencerka, kterou můžete najít na Instagramu pod přízviskem @svojost. Krom práce v marketingu se věnuje i slam poetry. V malém nakladatelství Došel karamel vydala debutovou sbírku Millennials, která názvem odkazuje na slam, jímž na sebe upoutala pozornost v televizní soutěži Česko Slovensko má talent. Nejedná se o první výraznou influencerku, která v loňském roce knižní publikací vstoupila na pole české poezie: jenže zatímco Nepřeháním (2024, Bílý Vigvam) Natálie Schejbalové působí na debut vyzrále, sbírka Kateřiny Pokorné trpí proměnlivou kvalitou a přepáleným rozsahem.

Millennials čítá více než sto padesát stránek a texty v ní jsou stylově široce rozkročené. Nalezneme slamy, krátké rýmovánky, básně postavené na hře se slovy, kázání o seberozvoji, generační zpovědi, autorské citáty, osobní i reflexivní lyriku. Různorodost se snaží vyvážit skutečně zdařilá minimalistická grafická výprava sbírky, textová skrumáž je ale příliš velká a především kvalitativně kolísavá. Lyrická mluvčí je chvíli citlivou ženou, jež se nostalgicky ohlíží za náročným dětstvím, následně působí jako psychoterapeutka, aby vzápětí přešla do pozice dívky, která se poprvé učí ohýbat slova při hraní si s jazykem. Už tato proměnlivost lyrického subjektu a střídání básnických stylů vytváří dojem textového balastu. Svou sílu mají zejména texty reflektující minulost, případně ty využívající ironizaci – ano, jak mileniální. „Cos mi koupil, kams to dal. Celej rok ses neozval. / Hlavně, že ty… jo“ (Taky Vánoce, s. 78). Silné momenty ovšem střídají slabé, ať už se jedná o rýmování nebe-tebe-sebe (s. 34), nebo vymezování se vůči sociálním sítím: „Instantní dopaminu gram. / Víš o tom, že celý je to / klam?“ (Instagram, s. 64) Čtenáři kolikrát vytane na mysl žánr instapoezie, tedy krátké básnické texty povětšinou oproštěné od složitých trop a figur. „Nebylo to štěstí. / Byla / jsem / to // já“ (Měla jsi štěstí, s. 44). Na instapoezii je třeba nahlížet jako na fenomén současné poezie. Texty tohoto žánru jsou kolikrát natolik povrchní, že se v nich může zhlédnout takřka každý čtenář. Bez ohledu na kvalitu ovšem v současné české literatuře mají své místo. Minimálně pro to, aby otevřely cestu novým čtenářům k mnohem zajímavějšímu básnickému obsahu. Problémem u některých básní Kateřiny Pokorné, jež se dají charakterizovat jako instapoezie, je ovšem jejich přílišná strojenost. Instapoezie má být postavená na jednoduše zpracované myšlence, intuitivním psaní. Básnířčiny snahy o rým ovšem tento aspekt zcela bourají. „Doufám, že víš, cos udělala. / Nikdy jsem se nezeptala, / protože pro mě jsi už jen žena, / co mě porodila“ (Mámě, s. 120).

Zpověď pro zoomery

Svým vyzněním sbírka působí velmi citlivě. Leitmotivem jsou rozhodně vztahy, ať už se jedná o rodinné vazby, případně nejčastěji tematizovaný vztah sám k sobě. Pravidelně se opakují motivy samoty a zranitelnosti. „Láska má být / jedno-duchá, / ale jsou tam / dva“ (Jedno-duchá, s. 47). Dalším typickým jevem je střídání volného verše s různými druhy rýmů, stejně tak se proměňuje užívání spisovné a nespisovné češtiny. A i tato neukotvenost často způsobuje onu kolísavou kvalitu. „Smutno mi je, z těch lidí, co přestali být lidi. / Jen kolem slídí a hledaj smysl dávno ztracenej. / V reklamách na jar kouzelnej“ (Metro, s. 72). V některých básních se nadužívá trpný rod, v jiných verš obsahuje atypický slovosled, což může být autorský záměr, ale v důsledku text nepůsobí tak intenzivně, jak by vzhledem k tématu mohl. „Víš moc dobře, že nemoce jsou emoce, / který v sobě máš a neseš. Nechceš už být sám na všechno. // Ale nejde to. // Pod kůží je zaryto musím to zvládnout sám moc hluboko“ (Někdy taky nechceš, s. 50). Obecně sbírka svým tematickým záměrem míří spíše na takzvané zoomery. Nic na tom nemění ani fakt, že se v textech objevují odkazy na generaci mileniálů. Millennials je tak spíše citlivá zpověď pro mladé uživatele a uživatelky sociálních sítí, kterým by ani široká stylová a žánrová paleta, ani všudypřítomné sklony lyrické mluvčí k používání citátů či vzkazů, nemusely nijak překážet. „Cizí krása není krása, co chybí tobě“ (bez názvu, s. 32).

Mávnout rukou?

Bylo by příliš jednoduché nad knížkou veršů Kateřiny Pokorné mávnout rukou. Básnířka totiž dokáže vystavět i silný a nápaditý text. Báseň Kakao (s. 94) reflektující vývoj dítěte v dospělého člověka se záchytným bodem v podobě pravidelného kakaa u babičky je autentický, gradující a dobře pracuje s pointou. Taktéž komparování dětských snů a dospělé reality působí velmi efektivně. „Až budu velká, vdám se jako mamka. / Bude mi jednadvacet a budu mít druhé dítě. / […] / Moc jsem nevyrostla. Jsem single, děti mít nechci“ (Až budu velká, s. 80). Autorka dokáže také přijít s nápaditými slamy, je však třeba si uvědomit, že ty primárně působí lépe při živém přednesu. Ať už na sbírku budeme nahlížet jakkoliv, neustále budeme narážet na příliš mnoho stránek, příliš mnoho textů, příliš mnoho stylů, příliš mnoho všeho. A ona přílišnost bohužel nekoreluje ani se vkusnou grafickou podobou. Pokud by Kateřina Pokorná měla k ruce redaktora, který by se nebál škrtat a pravidelně autorku se svými texty konfrontoval, pak by její sbírka působila rozhodně vyspěleji. Millennials jsou tak v podstatě populární literaturou na poli poezie. Zajisté si najdou množství čtenářů a taktéž množství odsudků. Na druhou stranu, pokud podobné knihy dokážou přivést k poezii čtenáře nové, má jejich vydávání rozhodně smysl.