Podprsenky a punčocháče jsou jako vrcholový sport – úplně bez humoru. Dělané na výkon. Šponují, co mělo zůstat povadlé. Potírají a popírají gravitaci. Tvarují vytvarované. Dělají z žen sochy. Taková podepřená žena je jako komtur na svatbě Dona Giovanniho. Bojím se komturů! Bojím se kamenných hostů!

Z podprsenek, co mám, trčí kostice. Všechny mé pokusy o opravu skončily neslavně. A tak jsem mnohokrát, v omylu, že se oprava povedla, strávila den s drátem zvolna propichujícím ňadro jak obří třískou. A vedla přitom rozjařenou konverzaci. Jak jsme v tom dobré, v umění kamufláže! Netuším, zda se to stává i jiným ženám (tahle vzpoura kostic). Zatím o tom taktně mlčí. Mlčí o tom snad proto, aby nepodrazily podprsenkový a punčochový průmysl? Průmysl vyztužování a stahování? Nebo jim to přijde příliš banální? Snad bych si měla obstarat podprsenku novou, kvalitněji šitou a správné velikosti, jenomže pak by mi nezbylo než čelit odbornici na vyztužování, utahování a zaškrcování.

Jenomže, nenaškrtila a nenautahovala jsem se za svůj život zbytečně moc? Z čeho mám asi tu svoji klaustrofobii, he? Poví mi to sošná paní za pultem, která mi pohledem perfektně změří košíčky, sotva vstoupím do dveří? Jsme karkulky s košíčky, které by měly být pěkně vystlané a pevné, aby udržely láhev vína a cestou městskou džunglí do náručí vlků v babiččiných čepečcích se náhodou neprotrhly. Kdo si to na nás vymyslel? Proč tomu podléháme tolik staletí? (Od vázání prsou v Egyptě přes korzety, živůtky a šněrovačky.) Čas na vzpouru! Čas na splasklost, čas na povadlost. Jako když stavíš hrad z nějaké efemérní hmoty… Z pěny nebo chmýří. Koukej, nedrží to. Rozfoukal to vítr.

Rozrazit dveře obchodu s košíčky, nedat si do košíčku nic, udělat túdle na pohoršenou paní, která je celá povytažená – má povytažené obočí, povytažený ret, povytažený krk, povytažená prsa a povytažený zadek v punčocháčích s lycrou. Nahoře i dole je povytažená, uprostřed nafouklá, oblá. Jako bonbónek v lákavém obalu. Bonbónek k ocucání.

Proč tomu průmyslu tak věrně sloužíte? ptám se jí. Proč se tak nabízíte? Pročpak se podílíte na odvěké politice škrcení a formování? Jen pěkně ukažte své povadliny! Ukažte rozvaliny, ukažte svoje ruiny! Na doživotní kamufláži důstojnost ženy přece nestojí! Chápejte, tohle všechno je po staletí špatně! Pusťte to a vydechněte. Blbněte a buďte klidně trapná. Buďte klidně stará, směšná, vrásčitá. Hrdě směšná Doňa Quijotka. A nestyďte se za to.

Ale v jejích očích ani náznak pochopení. Je ve službě a bude sloužit až do trpkého konce. Nikdo ji nezahlédne povolenou, jinou, neutaženou. Ne ne, to nestrpí. Nedovolí, aby utrpěla její důstojnost. Je patriarchátem promořována příliš dlouho na to, aby na ni moje vakcína účinkovala. Podprsenky jsou a budou její důstojnost.

„A nechcete aspoň – místo podprsenky – jedny punčocháče?“ přece jen to zkusí. Chce tu stát a sloužit jako voják. Po službě pak vkráčí do salónu a všechno povislé, vybledlé a přerostlé si nechá opravit a zarovnat, je to druh mobilizace a natírání válečnými barvami. Je zase připravená porazit protivníky a protivnice. Muži mají výcviková střediska, ženy salóny krásy.

Když konečně, znavená z té marné konverzace, dorazím k činžáku, kde bydlíme, vítá mě před ním napůl muž a napůl žena. Říká, že prohrál sázku a teď musí být za trest na den ženou – s parukou, nalepenými řasami, umělými prsy, nemožnými šaty, v punčocháčích s lycrou. Jaký to úděl! Přede mnou stojí karikatura ženy, stvořená muži. Snad raději se k ženství vůbec nehlásit, jestliže z odlišné perspektivy vypadá takhle… Jsem prostě člověk, hotovo. Jenomže on, protože nemůže tušit, co to je být ženou terorizovanou jinými ženami za její zvýšenou potřebu volnosti, si to zatím viditelně užívá. Všímám si černých chlupů, svíjejících se na jeho lýtkách jako larvy polekané světlem a lapající po vzduchu, a jímá mě klaustrofobie ze všech těch utažených, ve smrtelné křeči zkroucených černých chlupů, a hlavně z natěsnaných varlat a penisu v jednom nerozlišitelném chumlu, nacpaných v rozkroku obtažených punčocháčů. Ptám se ho, jestli mu to není nepříjemné. Zda už se nezapařil. Podotýkám, že punčocháče nemám vůbec ráda.

„Vy nemáte punčocháče ráda, protože je neumíte nosit!“ zašvitoří s velkou převahou.

Jakou má pravdu! A vzpomenu si na jeden koncert vážné hudby, který jsem protrpěla v nervozitě, aniž bych se soustředila na hudbu. A kdo za to za to mohl, no kdo? Nemožné punčocháče, které jsem bez předchozí kontroly popadla na poslední chvíli a teď mi po celý večer sjížděly málem až ke kolenům, jako by s mým tělem nechtěly mít nic společného! A tak jsem strnule seděla ve své pozlacené lóži na polstrovaném křesílku a děsila se jediného – chvíle, kdy budu muset překonat vzdálenost od lóže k šatnám. Aniž bych hudbě dovolila ke mně proniknout, jako bych byla nacpaná v jediné průhledné punčoše z umělého vlákna nebo v pevně utaženém kokonu pavoučích vláken a cítila, jak ze mě predátor odsává poslední kapky svobodné vůle, nemyslela jsem tehdy na nic jiného, než jak si za nejbližším rohem nenápadně sáhnu do rozkroku, abych to historické zlo bleskově povytáhla k pasu, než celé to ženské neštěstí pečlivě skryji pod kabátem.