Vlastně jsem si toho všiml až díky své polské nakladatelce Julii, která při příležitosti mezinárodního dne psů na facebookové stránce vyvěsila sérii fotek svých kmenových autorů s jejich psy. Jsou spisovatelé pejskaři a spisovatelé – u nás tedy především spisovatelky – kočkařky. Myslím, že mezi nimi panuje jistá ideologická propast, byť rozhodně ne nepřekonatelná.

Sám jsem si před více než pěti lety vzal fenu z útulku. Syn pro ni vymyslel jméno Leia. Zdroj pojmenování jistě identifikuje každý filmový fanoušek. Leia je kříženec německého ovčáka a beagla, což na první pohled zní jako surrealistická kombinace, ale ona si dokázala z obou plemen vybrat to nejlepší, takže mohu bez falešné skromnosti napsat, že je mimořádně půvabná. Taky ji lze brát jako chodící reklamu na útulkové psy. Ztělesňuje totiž všechno to pozitivní, co se říká o jejich oddanosti, vděčnosti a optimistické přítulnosti. Samozřejmě to takto nevyjde každému. Joe Biden si prý jednoho ze svých německých ovčáků vzal z útulku, ale pes si nesedl s prezidentskou ochrankou a tisk hlásil minimálně čtyřiadvacet incidentů, které skončily pokousáním agentů tajné služby, načež hafan musel z Bílého domu. Obecně pro aklimatizaci útulkových psů platí pravidlo 3-3-3. Tři dny, aby pochopili, že mají domov. Tři týdny na seznámení se s pravidly. Tři měsíce na sžití s novou rodinou. Leia to zvládla ve zkráceném řízení. Tři minuty na novou rodinu, tři hodiny na domov, tři dny na zvládnutí pravidel. Vlastně ji ten chvat celkem vystihuje. Je rychlá, netrpělivá a stále pro něco nadšená. Kamarádka, která si ji k sobě vzala, když jsme celá rodina chytli covid, dokonce vyslovila podezření, jestli náhodou nemá ADHD. Od té doby se z toho stal oblíbený vtip. Leiyna nejvěrnějšího parťáka, profesionálně zasmušilého baseta Henryho jeho panička zase charakterizuje jako naprostého autistu. S Leiou se k sobě dokonale hodí.

Skoro vše, co jsem napsal za uplynulých pět let, jsem vychodil a napsal s Leiou. Když jsem v loni v únoru pobýval měsíc na spisovatelské rezidenci v Litomyšli, vzal jsem si ji s sebou. Důkladně jsme probrouzdali město a v bytě jsem jí přisunul křeslo ke stolu a ona mě při psaní zasněně pozorovala.

Myslím, že spolehlivě poznám, který spisovatel má psa a dokáže věrohodně popsat specifickou interakci mezi člověkem a zvířetem. Protože tisíce let evoluce udělaly své a psi jsou jediná zvířata, která se dokonale adaptovala na mezidruhovou komunikaci. Předčí v tom i primáty. Dokáží například reagovat na gesta a měnit podle toho směr. Naprosto precizně tu specifickou interakci zachytil třeba Tolstoj v Anně Karenině, ve scéně, kdy se Levin se svou Laskou vydávají na lov. Nebo Virginia Woolfová v novele Flush o kokršpanělovi Elizabeth Barrett Browningové. Z téhle útlé knížečky plné hluboké empatie a vnímavosti získáte pocit, že snad neexistuje inteligentnější a oduševnělejší rasa než anglický kokršpaněl. Já sám bych takový závěr rozhodně nerozporoval, protože můj úplně první pes, kterého jsem si pořídil ještě jako student, byl právě zlatý anglický kokr, románově (jak jinak) pojmenovaný Trystero. Virginia Woolfová si ve svém pohledu do kokršpanělího nitra opírala o vlastní zkušenost s touhle rasou. Její kokr se jmenoval Pinka a získala ho darem od své přítelkyně Vity Sackville-Westové. Pinčinu fotografii najdete na obálce prvního vydání Flushe.

Které další spisovatelky vedle Woolfové a Barrett Browningové vlastnily slavné psy? Emily Brontëová se po yorkshirských blatech procházela v doprovodu obrovského křížence mastifa. Emily Dickinsonová našla spřízněnou duši v prý velmi něžném novofoundlaďanovi jménem Carlo. A velké množství psů za celý život vlastnila Agatha Christie. Její úplně první byl yorkshirský teriér, jemuž se zjevně pokusila dodat sebevědomí impozantním jménem George Washington.

Chovem psů proslul také Anton Pavlovič Čechov. Ve venkovském domě v Melichovu mu společnost dělala dvojice hnědých hladkosrstých jezevčíků Brom a China. Štěňata pojmenovala jeho sestra Marie podle přípravků, které objevila v bratrově doktorské brašně – bromid a chinin. V dospělosti páreček dostal od spisovatele dle ruského zvyku formálnější pojmenování – Brom Isajevič a China Markovna. Jezevčíci byli pro svého pána natolik ikoničtí, že se v roce 2012 dočkali vlastního sousoší. A nejen to – ve své době prý mít psa od Čechova patřilo ve vyšších kruzích k dobrým mravům. Jednoho z potomků Broma a Chiny pojmenovaného Box II. vlastnila rodina Nabokovových. Pes s nimi odešel do exilu a spolu se spisovatelovou matkou se v třicátých letech ocitl v Praze. Tehdy už byl podle Nabokovových slov „ohromně starý“, ale kdyby se seniorský jezevčík ještě z posledních sil zvládl spustit s nějakou svěží mladou jezevčicí a ta měla štěňata a ta štěňata měla štěňata… zkrátka představa, že stále někde v Čechách na svých krátkých křivých nožkách skotačí potomci Čechovových jezevčíků, mi přijde náramně lákavá.

A teď přišel čas na vše elegantně shrnující závěr. Jenže… dostavila se Leia a začala do mě dloubat čenichem. Nejspíš usoudila, že už toho psaní bylo dost. Takže se jdu věnovat psovi. Lepší závěr jsem si vlastně nemohl přát.