„Už jsi slyšela náš nový zvonek?“ ptá se mě děda, a když zakroutím hlavou, zdvihá ukazováček a důležitě odchází ven, až za plot na ulici. V tu ránu se kuchyní rozezvoní alarm. Všichni se leknou, jenom babička je v klidu, protože nový zvuk už zná.

„Dávám na něj polštář,“ vysvětluje děda a odkrývá nový bezdrátový aparát s neuvěřitelným dosahem, ale bohužel bez regulace hlasitosti. Proč si z bohaté nabídky melodií rodiče nastavili zrovna požární poplach, dořešíme jindy, teď probíráme voděodolnost venkovního tlačítka, optickou signalizaci (aby návštěva viděla, že to zmáčkla správně a uvnitř to vyzvání) a jednoduchost spárování. V dnešní době jde spárovat úplně všechno. V poněkud chaotické kuchyni chystáme oběd. Prostírám stůl a vznáším dotaz, zda příchozí nebudou zmateni, když venku na zdi uvidí už zvonky tři. Nebudou. Původní dva blbnou, třetí nový jako jediný svítí. A všichni vždycky stejně promačkají všechny. Přijímání návštěv je na malém a ve velkém městě absolutně odlišný fenomén. Člověk by řekl, že když byly klasické dopisy vytlačeny e-maily, tak zvonky budou nahrazeny mobily, ale to je omyl.

„Stejně je to jenom kvůli Valentovi,“ narážím na časté zvonění starého známého, který mé rodiče pravidelně zásobuje ořechy. Neptá se, jestli je potřebujeme, prostě je přinese.

„Nový zvonek už byl potřeba,“ namítá babička, které polštář na poličce kupodivu nevadí. To u nás v pražském činžáku nezvoní nikdy nikdo. Už ani pošťačky skoro ne, ani zástupci menších církví a už vůbec ne ořechy. Jsme opuštění uprostřed miliónů lidí, uprostřed smutného nezazvonění.

Než usedneme k polévce, ujistí nás první teta, že už půjde domů. Nabídneme jí, aby si jako vždy dala s námi. Pes loudí, takže dostane najíst jako první. Snědeno má, ještě než se všichni posadíme. Pak se rozezní ďábelský zvonek. Babička odchází ven.

„To byli hasiči,“ vrací se s pozvánkou na ples. To ji nemohli hodit do schránky, kroutíme hlavou. Ale babička ochránce města ráda podporuje, takže oni zvoní vždycky, navíc se správně strefili do nového tlačítka. Začínáme s polévkou. Někdo zase zvoní. Věřte, nebo ne, venku stojí Valenta, tentokrát bez ořechů, jen se přišel dědy na něco zeptat. Zvony odbíjejí nedělní poledne. Přichází druhá teta v důchodu, která obědvala už v jedenáct, a nezvoní, jde rovnou. Musí se podívat, co jsme vařili. První teta se zvedá, že už půjde, druhá zaujímá její místo. Nakonec tu sedí obě. Pes loudí další jídlo. Někdo mu šlápne na nohu. Všichni jsme paf, že ten, co nosí ořechy, vůbec žádné nepřinesl.

Na okno klepe strýc, něco křičí, ale nerozumíme mu. Když mu pootevřeme, sděluje, ať radši nevětráme, protože sousedi to příšerně roztopili. Do kuchyně se navalí odér lesa zachvacovaného požárem. Každý něco říká, ale není rozumět ani vlastnímu slovu.

Za moment někdo zvoní, nejdřív původním, skoro vybitým, přerušovaným vyzváněním, co neškolené ucho snadno přeslechne, a vzápětí i tím novým. Naléhavý zvuk poroučející svému majiteli vstát a vystoupit do cizího, nebezpečného světa za plotem. Ještěže tam nemusím já. Co kdo zase chce?! Prý soused, zdálo se mu, že má naše auto rozsvícená světla. Ale spletl se, bylo to jen sluníčko. Krájíme řízky, teda až na babičku, která si nikdy nesedne a něco si ukousne vestoje. Co kdyby musela zase odběhnout.

Začíná mi tikat oko a v duchu spekuluju, zda by šlo zvonek nenápadně vypnout. Jenže to bych se stala záškodníkem, co šlape na drahocenný čas, který děda při výběru vhodného výrobku vyplýtval. Rodiče zvonek potřebují. Vycházejí vstříc veřejnosti, jsou jí k dispozici, otročí jí. A já bych to prý neměla dramatizovat. Asi už jsem opravdu odvykla nedělnímu chaosu, anebo jsou tady všichni nevychovaní. Je čas naplnit myčku, tety odcházejí. Někdo zvoní. Valenta přinesl ořechy, tyhle jsou od známého, podařilo se mu je pro nás sehnat. Zatínám ruce v pěst, vždyť už se nikam nevejdou! Nikdy nic nevyhodit, to je heslo, přes které nejede vlak, zastrčí se to na půdu. Valenta mává a za ním se do dveří u branky naklání ta, co roznáší letáky. Pes toho využije a zdrhá na ulici. Daleko se nedostane, ale stejně je z toho hlasité povyražení. Nakonec babička nese šťastně nepřejetého psíka domů v náručí a děda otevírá aktuální reklamní materiály platné od příštího čtvrtka, svět je v pořádku. Odpočinek po obědě neexistuje, snad jen ten alarm pod polštářem se konečně vyspí. Pak se rozutečeme, v autě přemýšlím o starší generaci, jak pořád komentuje a kritizuje tu mladší… snad to ona vydrží, v pondělí u němého oběda, ve smutném nezazvonění.