RK

Rita I. Kindlerová

Absolventka FF MU v Brně (novořecká a ukrajinská filologie), zabývá se především překládáním, redakční a editorskou prací. Absolvovala stáže v Řecku a na Ukrajině. Pracuje ve Slovanské knihovně NK v Praze.

Texty a rozhovory s významným ukrajinským filozofem vyšly knižně ve Francii v roce 2022, kdy Rusko zahájilo celoplošnou válku proti Ukrajině. Autor má na Francii silné vazby a francouzským médiím poskytuje svědectví, v němž osvětluje pozadí konfliktu a jeho význam pro celou Evropu. Přestože se nám může zdát, že o problematice víme dost, jeho texty poskytují zajímavý pohled i nám.

Sovětský svaz se v roce 1991 sice navenek rozpadl, ale pro sovětský a postsovětský showbyznys, kriminální a podnikatelské struktury jako by žádné nové státy nevznikly. Vše pokračuje víceméně stejně jako za SSSR. A do stávajícího systému se zapojují příslušníci nové, mladší generace. Jedním z nich je i Volodymyr Zelenskyj, současný ukrajinský prezident.

Článek významného ukrajinského lingvisty, literárního historika a publicisty Jurije Ševelova na téma kulturní propletenosti Kyjeva a Moskvy se vrací až do 17. století. Česky vyšel text tiskem r. 2015 v revue Souvislosti, vzhledem k aktuálnímu tématu věříme, že si na internetu najde další čtenáře.

Zábavná a poučná knížka současné ukrajinské literární kritičky Tetjany Trofymenko na téma tzv. sučukrlitu (současné ukrajinské literatury). S velkou dávkou pochopení, ale i břitkého sarkasmu předkládá čtenářům přehled nejvýznamnějších knih a informací o jejich autorech za dekádu 2007 až 2018.

Oles Ilčenko se jako jeden z mála rodilých Kyjevanů dokáže vracet do dějin města, jež se velice změnilo poté, co za druhé světové války Rudá armáda podminovala jeho centrum v duchu hesla „po nás potopa“. Nejen obyvatelům Kyjeva se rozhodl poodkrýt některé zcela zapomenuté události a existující i již zmizelá místa a jejich genia loci.

Kniha rozhovorů polské novinářky Izy Chruślińské s Oksanou Zabužko vyšla v roce 2013 polsky, o rok později ve zpětném překladu ukrajinsky. Oksana Zabužko je ikonou současné ukrajinské literatury, těžiště její práce je rozděleno mezi poezii, esejistiku, beletristiku a literární vědu. Zabužko žije Ukrajinou, a tak se kniha stává průvodcem po ukrajinské kultuře, literární historii a neustálém boji za samostatnost.

Všechny zaznamenané příběhy jsou skutečné, žádná postava není vymyšlená, a domnívá-li se čtenář, že některý příběh „je dokonce přímo o něm, pak je to také pravda“. Jiří Weinberger píše i o sobě, neboť pocit, že autor nepíše o sobě, je podle něj vždycky mylný.

Různých slovníčků nejrůznějších jazyků vychází každým rokem dost a dost, ale je zajímavé, že ukrajinština mezi nimi nijak výrazně nefiguruje. To se pokusil napravit kolektiv autorů z brněnské filozofické fakulty a jejich snaha jistě nezůstane bez povšimnutí, neboť 1000 ukrajinských slovíček se nyní může leckomu hodit...

Třetí beletristická kniha známého ukrajinského novináře a dokumentaristy Jurije Makarova Tři čtvrtě na deset je jakousi zpovědí kyjevského šedesátníka, do jehož života vstoupila mladičká studentka a zjištění, že má jisté schopnosti, o nichž neměl ani tušení. Začne pátrat v paměti, odkud se mohly vzít, čímž odkrývá sobě i čtenáři skvělý vhled do života člověka z konformní sovětské ukrajinské rodiny.

Novela Nostalgie, kterou známá ukrajinská autorka Jevhenija Kononenko napsala v r. 2002, vyšla poprvé r. 2005 a opět loni (2013). Jde o příběh z Kyjeva, kde se vše prolíná, kde nelze před minulostí utéci, i když je hluboko zasuta a po dlouhá léta nikoho nezajímala.

Čtvrtá kniha ukrajinského novináře a režiséra Ruslana Horového Haharin i Barselona (Gagarin a Barcelona). Sbírka deseti povídek, v nichž jsou hlavními hrdiny muži z nejrůznějšího prostředí, různého věku, vzdělání, původu. Vynikající exkurs na současnou ukrajinskou vesnici, do Kyjeva, do černobylské zóny, mezi nelegální migranty…

Ukázka z nové povídkové knihy o čtení západoukrajinského autora Tymofije Havryliva, která je součástí edice PROčytannja (Očtení), jež si klade za cíl zpracovávat v próze téma čtení, a to v nejrůznějších podobách. Ukázka je z povídky Bestseller.

Ukázka z knihy Oksana Zabužko, Jurij Ševeljov – Vybrane lystuvanňa na tli doby 1992–2002 (Oksana Zabužko, Jurij Ševeljov – Vybraná korespondence na pozadí doby 1992–2002) přinášející jak vzájemnou korespondenci Zabužko a Ševeljova, tak i výběr z Ševeljovových textů. Vybraný úryvek je z obsáhlé vzpomínkové eseje, v níž autor popisuje své peripetie na konci války, kdy doslova utíkal z Charkova.

Osobnost Jurije Ševeljova bohužel dodnes nepatří nejen na jeho rodné Ukrajině k obecněji známým. Jeho dílo zůstává převážně za hradbami akademických institucí. Přitom Ševeljov nebyl „jen“ vědcem, ale i člověkem, na nějž by měli být Ukrajinci pyšní a řadit jej ke špičkám své inteligence 20. století.

Průměrně vzdělaný příslušník jakéhokoli národa mluvícího slovanským jazykem nemusí být zrovna vystudovaným filologem, aby si dříve či později neuvědomil, že narazil na problém tzv. mezijazykové homonymie. Velkou mezeru na tomto poli doplňuje letos vydaný slovník prešovských badatelek Márie Čižmárové a Anny Jaškové Ukrajinsko-slovenská homonymia: Slovník ukrajinsko-slovenských medzijazykových homoným.

Pokračování knihy Istorija z hryfom „Sekretno“ (Dějiny s označením „Tajné“, 2011), která svému autorovi Volodymyru Vjatrovyčovi přinesla cenu Vasyla Stuse a dočkala se trojího vydání jen za rok 2011. Pokud se na vahách ocitne láska a ideál, co si vybrat a jaká bude cena takového rozhodnutí? Je možné hrát dvojí hru a vyjít z ní jako vítěz? Mění člověk válku, nebo válka člověka?

Poslední román ukrajinské spisovatelky Oksany Zabužko vyvolal velké ohlasy jak na Ukrajině, tak v Německu, kde vyšel krátce po ukrajinském vydání. Muzeum opuštěných tajemství lze nazvat „románem o paměti“; historické, kolektivní, rodinné, individuální… Jedná se o nejlepší ukrajinský román za posledních 20 let.

Dvojčata Kapranova měl český čtenář zatím možnost poznat pouze z povídky, která vyšla v antologii Expres Ukrajina. Je to škoda, neboť jejich poslední kniha stojí za to: můžeme se v ní podívat, jak vypadá život neintelektuála, byznysmena propojeného s vládními strukturami, nahlédnout do oligarchicky postavené „vyšší“ společnosti na Ukrajině, do kriminálních i mediálních kruhů, ale i do života dospívajících dětí rodičů, kteří nemají potuchy, co jejich potomci dělají.

Anton Sančenko je současný ukrajinský spisovatel, který se účastní pražského knižního veletrhu Svět knihy v rámci tématu Literatury oblasti Černomoří. Téměř patnáct let pracoval jako námořní radista na nejrůznějších lodích, oceánech a mořích. Byl posledním radistou Černomoří, který vyslal signál v morseovce. V posledních letech se proslavil na Ukrajině jako úspěšný autor knih o životě námořníků, studentů námořní školy, životě na moři.

Anton Sančenko (nar. 1966) patří mezi nejvýraznější autory současné ukrajinské literatury – zúčastní se jako druhý ukrajinský spisovatel (první byla Oksana Zabužko roku 2001) letošního Světa knihy v rámci tématu Literatury Černomoří. Jak sám říká, největší vliv na něj v literatuře měl zakladatel moderní ukrajinské literatury, Ivan Kotljarevskyj (1762–1838). Není se čemu divit, Sančenkův smysl pro humor, nadsázka, ale především lidskost jsou nepřekonatelné.

Anton Sančenko (nar. 1966) patří mezi nejvýraznější autory současné ukrajinské literatury – zúčastní se jako druhý ukrajinský spisovatel (první byla Oksana Zabužko roku 2001) letošního Světa knihy v rámci tématu Literatury Černomoří. Jak sám říká, největší vliv na něj v literatuře měl zakladatel moderní ukrajinské literatury, Ivan Kotljarevskyj (1762–1838). Není se čemu divit, Sančenkův smysl pro humor, nadsázka, ale především lidskost jsou nepřekonatelné.

Co je to suržyk? Mix mezi ukrajinštinou a ruštinou a jakási směs, která na mnoha místech Ukrajiny nahradila znalost ukrajinštiny nebo ruštiny. Jsou oblasti, kde si - byť znalí obou východoslovanských jazyků - s lidmi nepopovídáte, protože oni nemluví ani jedním z nich, ale právě suržykem. Jde o formu bližší ukrajinštině, nebo ruštině? Je to snad novodobý dialekt, nebo slang, argot? Či snaha o přiblížení se jednomu jazyku na úkor druhého?

Taňa Maljarčuk není českým čtenářům zcela neznámá; její povídka Moje posvátná kráva vyšla v antologii Expres Ukrajina (Kniha Zlín 2009) a byla i zdramatizována do audioverze. Kniha Zviroslov patří k tomu nejlepšímu, co Maljarčuk zatím vydala. Jde o sbírku deseti povídek nesoucích vždy latinský a prostý ukrajinský název různých zvířat.

Poměrně často se můžeme i na základě zpráv z našich médií utvrzovat o tom, že Ukrajina je mentálně a politicky rozdělena, o jazykové otázce se toho však příliš nedozvíme. Vynikající knížka jedné z nejlepších sociolingvistek na Ukrajině Larysy Masenko přináší přehled vývoje ukrajinského jazyka za posledních 20 let.

Ve skutečnosti nebyl květen toho roku k ženské části naší třídy vůbec laskavý. Došlo k projevům zvláštní epidemie. Vkus mých spolužaček se rozdělil do tří skupin: jedna byla beznadějně zamilovaná do Michaela Jacksona, další do George Michaela a třetí, nejméně početná, si vybrala jako objekt svého obdivu sólistu tehdy nejoblíbenější kapely Laskavý máj. Není známo, které ze skupin bylo nejhůř.

Nejrůznějších konverzací, příruček, slovníčků a učebnic vychází nepřeberné množství. Většinou však pro světové či módní jazyky. Je velice pozitivní, že jsme se dočkali i kvalitní konverzace ukrajinštiny, kterou jistě využije každý nejen začátečník chystající se na cestu na východ.

Vynikající dramatická poéma klasičky ukrajinské literatury Lesji Ukrajinky. Autorka si vybrala osud trójské princezny a věštkyně Kassandry, která varovala obyvatele Tróje před lstivostí Řeků. Nikdo jí nevěřil, rodina ji považovala za pesimistickou a přecitlivělou, a Trója padla…

Poslední kniha Jevhenije Kononenko, současné výrazné kyjevské prozaičky a překladatelky, Knyharňa „Šok“ (Knihkupectví „Šok“) si zaslouží velkou pozornost. Jde o to nejlepší ze současné ukrajinské povídkové tvorby. Autorka se věnuje vztahům ve společnosti, mezi lidmi, a především mezi muži a ženami, a to ve všech generacích včetně té nejstarší.

Kdo je zvyklý na Jurije Vynnyčuka humoristu, ironika, satirika, pak má možnost se začíst do jeho intimní lyriky, která rozhodně překvapí a nenechá nikoho na pochybách, že i když bylo lze se švejkovsky vypořádávat se sovětským debilismem, jeho vliv bylo nutné zpracovávat i na mnohem vážnější úrovni.

Na začátku března uplynulo 60 let od smrti jednoho z nejvýznamnějších a v cizině nejznámějších ukrajinských spisovatelů, Volodymyra Vynnyčenka. Jeho dílo bylo poměrně dobře známé i v meziválečném Československu, a to nejen v překladech. Jeho hry byly hrány na prknech českých divadel, včetně brněnského Národního divadla.

Děda slíbil, že u mě bude sedět, dokud neusnu. Asi jsem si na chvíli zdříml, protože když jsem otevřel oči, děda u mě už nebyl. Nejdřív jsem se lekl, že i on mě opustil. Ale pak jsem zaslechl nějaké hlasy a uklidnil se. Byl jsem zvědavý, o čem děda s babičkou mluví. Tiše jsem pootevřel dveře do kuchyně – nikde nikdo. Bavili se na verandě.

Kniha současného ukrajinského autora Vasyla Slapčuka Včelí Bůh a Včelátko dokazuje autorův smysl pro humor, pochopení dětské duše a vztahů mezi dětmi a dospělými. Přestože je kniha určena dětem a mládeži, jistě každého „dospěláka“ skvěle pobaví a vrátí mu možnost ponořit se do nedozírné dětské fantazie.

23. ledna uplynulo 120 let od narození jednoho z nejgeniálnějších a zároveň i nejméně oblíbených ukrajinských básníků 20. století, Pavla Tyčyny, kterého postihl podobný úděl jako Vítězslava Nezvala; totalitní moc geniálního básníka zdeformovala a učinila z něj socrealistického pisálka.

Ukrajina se pomalu, ale jistě propadá v hodnocení úrovně demokratických standardů. Dochází k potlačování svobody slova, k potlačování občanské společnosti a roste vliv státní moci na chod země. Nejvyšší státní struktury se začínají plést i do práce spisovatelů, kteří se ovšem nemíní nechat zastrašit.

Zastrašovací praktiky ukrajinské policie se tentokrát poprvé od doby ukrajinské nezávislosti dotkly spisovatele, a to hned jedné z nejvýznamnějších současných autorek Mariji Matios, patřící k nejčtenějším a nejznámějším tvářím soudobé ukrajinské kultury.

Svitlana ji málem zatřásla za ramena, neurvale se na ni zadívala – z očí do očí, zblízka, a pokolikáté opakuje jako kolovrátek: „Juličko, tak jak je? Jsi nějaká taková…“ „Jaká, no jaká?“ „No… už ne naše. Cizí.“

Cesta ho vyvedla na odlehlé místo porostlé hustým osamoceným plevelem, který si příchozího měřil nepřívětivým šedým pohledem a ostražitě ježil vousy. Mezi kamením se vinula tuhá a nepoddajná vikev vystavující na stráž své modré kvítky...

Život klasičky ukrajinské literatury Lesji Ukrajinky (vl. jménem Larysy Kosač, 1871–1913) sice vždy přitahoval pozornost literárních vědců, historiků či etnologů, ale kvůli sovětské rusifikaci na Ukrajině nebylo možné se oficiální cestou o této významné a dodnes ne zcela pochopené osobnosti ukrajinské kultury cokoli dozvědět.

11. srpna se konalo rozloučení s lingvistkou, doktorkou filologie, vedoucí profesorkou sociolingvistiky Ústavu ukrajinského jazyka Akademie věd Ukrajiny, Lesjou Stavyckou, která 7. srpna zemřela v Kyjevě ve věku 47 let.

Mladá ukrajinská autorka zaujala již svým prvním dílem, novelou Zelena marharyta (2000), za niž získala cenu nakladatelství Smoloskyp v roce 2000. Působí v Londýně v ukrajinské redakci BBC, kde vede kromě jiného pro Ukrajinu významnou soutěž Kniha roku BBC.

Román či románová kronika, jak je tato opravdu úctyhodná kniha nejvýznamnější současné ukrajinské autorky kritiky často označována, představuje to nejlepší, co se za dobu od vyhlášení ukrajinské nezávislosti urodilo na poli ukrajinské literatury.

…Táta čím dál častěji mlčí a kouří smrduté cigarety, které si balí do novinového papíru. Matka říkali, že před válkou byl úplně jiný – veselý, vtipný, krásně hrál na housle. Ale z války se vrátil změněný: s jednou plechovou medailkou – Za vzjatije Kenigsberga – a bez ruky, mlčenlivý a zachmuřený...

Prozatím poslední kniha nejznámější současné ukrajinské autorky Oksany Zabužko přináší dvě novely. První je Kniha butťa. Hlava četverta, autorčin prozaický debut, který vyšel roku 1989 v charkovském časopise Prapor (nyní Berezil). A druhou je českému čtenáři známá Mimozemšťanka, novela, která vyšla v povídkové knize Sestro, sestro.

Anton Sančenko se narodil roku 1966 v Chersonu. Vyučil se radistou na tamním mořeplaveckém učilišti, v Kyjevě pak vystudoval filologii. Třináct let pracoval jako vedoucí radista na dopravních, nákladních a rybářských lodích vyjíždějících z Kerče, Chersonu, Oděsy, Istanbulu a Pirea.

Prvotina mladé lvovské autorky Natalky Sňadanko přináší vyprávění mladé Ukrajinky popisující dospívání v době perestrojky, reálie Ukrajiny (zvláště Západní Ukrajiny, respektive Haliče) za pozdního Sovětského svazu, výchovu tradičních haličských rodičů, první tajné schůzky, nástup na vysokou školu a studium v Německu.