Život klasičky ukrajinské literatury Lesji Ukrajinky (vl. jménem Larysy Kosač, 1871–1913) sice vždy přitahoval pozornost literárních vědců, historiků či etnologů, ale kvůli sovětské rusifikaci na Ukrajině nebylo možné se oficiální cestou o této významné a dodnes ne zcela pochopené osobnosti ukrajinské kultury cokoli dozvědět.

Tato velice zajímavá knížka přináší vyprávění pamětníků či jejich příbuzných, která byla zapsána již někdy v šedesátých letech. Některé pamětníky však vyzpovídal až editor knihy v letech devadesátých. Publikace se věnuje pobytu Lesji Ukrajinky a celé rodiny Kosačů ve Volyni. Přináší medailony její tety Oleny (1845–1927), která byla za obrozeneckou činnost poslána do vyhnanství, matky Olhy Kosač (píšící pod jménem Olena Pčilka) pocházející z rodiny Mychajla Drahomanova, otce Petra Kosače a jejich šesti dětí: Mychajla, Lesji, Olhy (zemřela roku 1945 v Německu), Oksany (zemřela v emigraci v Československu roku 1975), Izydory (zemřela roku 1980 v emigraci v USA), Mykoly a také Natalie Drobyš, jeho manželky. Členové rodiny Kosačů měli k Volyni velmi silný vztah, strávili zde velkou část svého života, a to ve vesnicích Koloďažno, Lucku či Kovelu. Jak většina pamětníků či jejich potomků vzpomíná, jednalo se o velice vzdělanou, kulturní a schopnou rodinu, která nejenže bojovala za práva vesničanů, ale, jak uvádějí zvláště ženy, Lesja mnohé z nich naučila číst a psát, zapisovala místní folklor a vůbec se zajímala o vše, co s Volyní souviselo. Je velice zajímavé dočíst se podrobnosti o skutečných lidech, kteří se stali předlohami některých postav děl Lesji Ukrajinky.

Jak dokládají i některá vyprávění, Kosačovi byli pod tlakem již za carského Ruska (viz sestra Petra Kosače Olena). Aby se vyhnuly bolševické perzekuci, odešly do emigrace i Lesjiny sestry Olha a Oksana. Sovětská moc dostihla Izydoru s manželem Jurijem Borysovem, oba byli posláni do táborů na Kolymě, kde Jurij Borysov beze stopy zmizel. Izydora pak po propuštění roku 1939 odešla do USA. Smutný osud postihl též nejmladšího syna Mykolu, jehož manželka odešla i se synem do emigrace. Mykola byl poté nucen rozprodat veškerý majetek a zemřel v naprosté bídě. Nejstarší syn Mychajlo zemřel již roku 1903, Lesju Ukrajinku dostihly souchotě v Gruzii. Rodina Kosačů je zosobněním smutného osudu ukrajinské inteligence na konci 19. a ve 20. století, kdy docházelo k ničení celých rodin. Jestliže se rodině nepodařilo odejít do ciziny, hynuli její členové v gulazích – pokud nebyli rovnou popraveni. I přesto zanechali Kosačovi velmi silnou stopu v ukrajinské kultuře. Téměř všichni se zabývali folklorem, zapisovali písně, zvyky a sami psali. Jak dokazuje v knize věnované Lesje Ukrajince Notre Dame d’Ukraine Oksana Zabužko, tato mladá a neuvěřitelně citlivá osobnost ještě stále čeká na plné docenění a pochopení svého díla.

Knížku doprovází řada fotografií jak členů rodiny Kosačů, tak míst, kde ve Volyni žili, a také pamětníků z vesnice Koloďažne.