Od narození Jaroslava Haška (u nás na Ukrajině Hašeka, protože tak to říkají Rusové!) uplynulo 130 a od jeho smrti 90 let. Osudy dobrého vojáka Švejka spatřily světlo světa v letech 1921 až 1923. Čech v rakousko-uherské armádě, kterého ze všeho nejméně zajímala velikost Rakouska-Uherska a jeho ne vždy hrdinné ozbrojené síly. Ale Švejk se, chraň pámbu, nebouřil. Poctivě vykonával všechny rozkazy svých přihlouplých nadřízených, tak hypersnaživě, že se to rovnalo vzpouře. Humor spočíval v tom, že nebylo možné rozeznat, co bylo příliš snaživé, a co už idiotské, a jestli to byl román antimilitaristický, nebo šlo prostě o paskvil na nešikovného Čecha, kterého omylem nacpali do beztvaré uniformy.

Odpovídající osud měl román i na Ukrajině. Nejprve ho popularizovali – no jejej, satira na imperialistický militarismus. Tehdy jej zrežíroval Hnat Jura v Kyjevském Frankově divadle. Samotný Jura v hlavní roli vyvolal bouře potlesků jak v Kyjevě, tak na zájezdě v Charkově. (Vždyť ukrajinské žánrové divadlo mělo za sebou již téměř stoletou tradici herců role Stecka ve Svatanni na Hončarivci)1. Autor těchto vzpomínek měl možnost vidět Jurova Švejka 24. května 1929. Ještě sedmdesát let poté si pamatuji detaily této hry.

Ale triumf Hnata Jury i celé hry netrval dlouho. Cenzura se dovtípila, že osudy dobrého vojáka se vztahovaly nejen k habsburským dvojjediným ozbrojeným silám. Hra zmizela z plakátů, vzpomínky na ni se vymazávaly. Dokonce fakt, že autor, Jaroslav Hašek, byl kdysi členem komunistické strany, se nezmiňoval s příliš velkým nadšením. Dověděl jsem se, že dílo i hra byly nově povoleny až roku 1955 (Chruščov! Chruščov měl švejkovské rysy!), ale neměl jsem příležitost si tuto informaci ověřit.

Vrátím se do 20. let. Je třeba zdůraznit, že hru nehrálo divadlo Lese Kurbase, ale Hnata Jury. V tom je jistá zákonitost. Nejen v přístupu k Haškově bufonádě. Kurbas – to byla statečnost a útočnost, výzva a neohroženost. Hnata Juru nejčastěji charakterizovala peer gyntovská taktika – nestvůře se vyhnout. Zjednodušeně řečeno: lev a liška.

Lvi hynou, lišky přežívají. Juru pochovali v Kyjevě s náležitou poctou, ale to je vše. Kurbasův hrob v Charkově lidi přitahuje, ale jeho tělo v něm není. Na Sandarmochu, na Medvědí hoře zmasakrovaly ve 30. letech bolševici přes 9500 lidí padesáti osmi národností, mimo jiné i režiséra Lese Kurbase. Jsme to ale asiatský kraj!

Vraťme se však od obecných myšlenek k historii našeho neznámého N., po pravdě řečeno autora tohoto textu, k jeho anabázi od Krasného Lymanu po Gothu. Ale ne hned, nýbrž postupně. Stručně a chtě nechtě více méně nutně.

Ze čtyř možných cest společenského rozvoje vedou dvě přímo ke katastrofě: likvidace jiných a likvidace sebe. Ani jedna nevede k obecnému štěstí (ale co vede?). Zajímá nás ta třetí; je to cesta útěku od světa. Plně i porůznu – a zde se ocitáme u našeho bezprostředního tématu: Skovoroda a… Švejk – v tomhle se ti dva scházejí. O čtvrté cestě vůbec můžeme pomlčet, protože se na Ukrajině nikdy neujala. V 18. a 19. století se ji snažil opanovat Petrohrad, nyní o ni usiluje Kyjev. Hodnotit, jaké to bude mít následky, je ještě brzy. Podstatou této cesty je přesycenost a blahobyt.

Už jsme se zmínili o Švejkovi a méně o Skovorodovi. Nastává chvíle sdělit, co mě vede k takovému přiblížení na první pohled tak zcela odlišných postav. Především musíme připomenout ten individuální rys, kterým Hašek Švejka tak štědře obdaroval – tupost či blbost není vlastnost podstatná, ale maskovací. Najít podstatu hrdiny mínus nepodstatnost je nejjednodušší v literatuře. V životě byl tento rys v posledních letech málo zdokumentovaný. Buď se schovával, nebo svého nositele během války přivedl na šibenici, nebo, v době míru, do dalekých a nehostinných krajů. V literatuře tyhle prostoduché hrdiny najdeme mezi klauny a svatými jurodivými. Vezměme si jen namátkou několik jmen: například Gargantua a jeho synátor, nenažranci a nadrženci, mnozí dekameronci, Shakespearovi šašci nebo sám Falstaff, Kazantzakisův Zorbas, Rollandův Colas Breugnon a příliš otylý Sancho Panza. Na svém věrném oslíku cupitá za pánem ideologickým centrem Madridu, napravo vede cesta k univerzitě, nalevo ke královskému paláci, ale nepatří ani tam, ani tam. Tak je to od roku 1927, kdy byl odhalen Cervantesův pomník od Muguruzy a Valery.

U samotných Čechů, národa, který zrodil Švejka, kdoví, jak to je. Třeba ta skutečnost, že Praha zůstala téměř nedotčena jak po 2. světové válce, tak za brežněvovské okupace, kdy se vypařila Varšava a Berlín, znamená, že Praha je nějakým způsobem zavázána přítomnosti Švejků. Tím nechci ani náhodou říci, že mezi Čechy neexistovalo opravdové hrdinství, počínaje upáleným Janem Husem, přes tažení Jana Žižky, po Jana Palacha, který se upálil už skoro za nás. Místo jeho sebeoběti Pražané pečlivě a procítěně uctívají kladením květin a svíček. Na cestě k Národnímu divadlu, od roku 1881 jednomu z předních center národního obrození nad Vltavou.

Via dolorosa jistého N., autora tohoto textu, vedla z Krasného Lymanu do saského Plavna a západně od Plavna (které Američané předali Rusům) do již bavorské Gothy, oddělené od ruských okupačních hranic, kde se epopej, začínající v Krasném Lymanu, skončila. Těch posledních třicet kilometrů procházeli starci i děti pěšky, s ne příliš čestně obstaraným ručním vozíkem; přecházelo se těžce, smutně a úsporně, ale prošlo se. Každý z plavenské malé skupiny si razil cestu skrze tuto nově utvořenou hranici samostatně, za americké lhostejnosti a ruské připravenosti po člověku skočit.

A všichni ji přešli. Téměř. Z bývalé redakce Dozvillja nelze najít jen jednoho – Vsevoloda Bilenka, čistého básníka. Na Západě není, nefiguruje v oficiálních seznamech „sovětských“ spisovatelů. Mladý nadějný básník kdesi zmizel. Krasnolymanský haličsko-židovský junák z nádražních poloprázdných baráků jistě zahynul, leda by se byl dostal na východ od Doněcku ještě před příchodem Němců.

Na otázku, kterou náš neznámý N. dostal už po válce, jestli nelituje, že na sebe vzal nucený závazek vůči KGB proti občanovi Halyckému a že svůj závazek nedodržel, přišla odpověď, že ne. Slib byl vynucený a N. nelitoval. Nikdy nikomu neublížil a o svoji vlast, tedy ne o Rusko a Německo, ale o svoji, Ukrajinu? se zasloužil více, když se zachoval tak, jak se zachoval, když naoko s Halyckým několik dnů spolupracoval a pak z Charkova utekl.

Skovorodství Švejkovství není jen filosofický systém, který se N., autor, učil od vlasti po Gothu, ale i savoir vivre. Životní postoj to byl už před tím, než jej vyložil ve svém učení Skovoroda, a poté se vepsal do určitého typu chování. Zcela nedávno, než se ve dvacátém století projevilo jako kodex u Haška. Pravda, Švejk je směšný, ti ostatní ne. Ale stavět můstek mezi Švejkem a Skovorodou a naopak je oprávněné. Francouzi říkají: Du sublime au ridicule il n´y a qu´un pas (Od důstojnosti je jen malý krůček ke směšnosti.)2. Je fakt, že Skovoroda se nesmál často (tuto funkci přenechal Gogolovi), ale ke smíchu a žertu se stavěl s otevřeným srdcem. V díle Blahorodnyj Erodij napsal: „Zábava je lékem a oživením srdce.“

V Charkově stojí dva Skovorodovy pomníky, oba jsou solidní – jeden na místě pevnosti z kozáckých dob, druhý v Saltově – okrasa pedagogického institutu (vlastně univerzity). Žádný Skovorodův pomník nenajdeme ve Lvově, v Oděse. Pokud se Lvované a Oděsané domnívají, že Skovoroda je autor regionální, hluboce se mýlí.

Co by si o zde řečeném pomyslel Švejk, to nevíme. Ale kdyby se náhodou setkal s občanem Halyckým z ulice Radnarkomivské tak, jako náš neznámý N., autor tohoto textu, jistě by se z vynuceného příslibu spolupráce s KGB vykroutil. Dostával se z mnohem složitějších průšvihů.

A podívejme se, jak se rozrostl pochod neznámého N. skrze pekelné Dantovy kruhy Evropy, po rozdrcené Ukrajině, po Německu spáleném na popel. V Krasném Lymanu byl N. sám samotinký, ve Lvově už ve čtyřech, v osmi v Plauenu a když utichla děla a minová pole, kolem N. se utvořila celá skupina, která se nazvala zdí. ZDÍ ukrajinských literátů v Německu, která vznikla roku 1945 a která se nebála ucházet se o jakési, byť malé místečko v dějinách Ukrajiny, ukrajinské kultury, v pučení, v dynamice, v síle.

Ano, celá ta cesta byla cestou útěku, ale třeba i svým způsobem triumfálním pochodem. Nesmíme zapomínat, že Vítězství s velkým písmenem navěky bývají pouze v názvech ulic. Že by existovala ulice Štěstí – to, mám dojem, nenajdeme nikde.

No, a kdyby se to nedalo vydržet, vždy je možnost vrátit se do rodné Horní dolní. Nyní tam obnovují chrám – Vladimíra, Ilji, třech svatých. Pod tichými vrbami.

1998, New York