Lvovský spisovatel Jurij Vynnyčuk je u nás již dobře znám; vyšly zde již dvě jeho knihy (Příběhy z Haliče, Chachacha). Autor, jehož smysl pro humor nemá v současné ukrajinské literatuře obdoby, se tentokrát pustil do románu, jímž se vypořádává sám se sebou – manželka od něj odešla do Ameriky a rozvedla se s ním. Respektive by se rád vypořádal, ale pro stárnoucího bonvivána je to věc nesmírně složitá. Po počáteční prázdnotě se snaží zaplnit pustotu a ukojit své libido neuvěřitelně rychlým střídáním partnerek, sháněním avantýr a dalších a dalších „panen“, což je termín na Haliči stále používaný pro mladou neprovdanou dívku.

První půlka knihy je souborem až nudných příběhů o tom, jak autor balil dívky ve lvovském klubu Babylon, s podivnými typy, kteří kradou auta, se snaží ulovit co nejvíce dívek. Čtenář se nezasměje, spíše mu je hrdiny líto, někdy se za něj až stydí. Druhá půlka začíná zajímavě, jako by se autor probral z letargie po rozvodu a jeho humor nabírá obrátky. Vynikající scéna nastává, když jde autor s dívkou, s níž zrovna spí, k jejím rodičům na rodinný oběd, na němž je přítomna i matčina sestra, stará panna a pseudonacionalistka, která uctívá „staré dobré mravy“. Zde se Vynnyčuk projevuje jako nejlepší humorista a ironik.

Následuje celkem závažný příběh o vztahu autora a dívky Marjany, který se táhne skrze další zcela povrchní a čistě sexuální avantýry zbavené jakéhokoli vztahu, citu či nedej bože lásky. Marjana je čisté a krásné mladičké stvoření, které se snaží autora přesvědčit o tom, že by se společně měli zabít, aby ani jeden z nich neumíral ve stáří pomalu a strašně, nemocný a opuštěný. Vynnyčukovi se idea vůbec nezamlouvá, nemá dojem, že již dosáhl svého tvůrčího vrcholu, ale touží po tom se s pannou Marjanou vyspat, a tak na oko souhlasí. Později se doví, že dívka je nevyléčitelně nemocná a spolu s jejím lékařem vymyslí plán, jak s ní sehrát společnou sebevraždu, ale pak dívku odvézt do nemocnice. Jde o smutný příběh, který nekončí vůbec ve stylu autorových cynických životních postřehů. Autor se opět dostává do prázdna, které pociťoval na počátku, těsně poté, co mu manželka oznámila, že už se k němu nevrátí.

Na začátku knihy si lze přečíst několik úryvků z recenzí knihy z ukrajinského tisku. Starší generace není schopna pochopit Vynnyčukův ironický přístup k tradicím a odsuzuje ho. Někteří lvovští spisovatelé dokonce vystupovali se zcela vážnými návrhy na to, aby byl Vynnyčuk za tuto knihu poslán do vězení. Jak sám autor již mnohokrát uvedl, je obdivovatelem ženské krásy, zvláště haličských panen, dovede ocenit jejich půvaby a odmítá jim přisuzovat jakési nacionální předurčení silných a čistých nevinných žen, které bojují proti zkaženému okolnímu světu a zcela dodržují tradice dané stoletími. Podobné výkřiky autorových odpůrců nastávaly, když později vyšla jeho povídková kniha Chachacha, v níž popírá tvrzení národovců, že Ukrajina je „nejcnostnější zemí na světě“.

„Vynnyčuk, soudě z pornografických literárních děl, je úchyl, jakýsi přiliterární vampýr s odpornou tváří i duší.“ (Roman Ivanyčuk)