Oksana Zabužko
(* 19. září 1960, Luck, Ukrajina)

Současná ukrajinská básnířka a spisovatelka. Vystudovala Filozofickou fakultu Kyjevské univerzity. V 80. letech debutovala básnickou sbírkou Květnová jinovatka (1985) a úspěšně pokračovala v básnické dráze: Dirigent poslední svíčky (1990), Autostop (1994), Druhý pokus (2005). Sbírka Království Poražených soch byla vydána v anglickém překladu v Torontu roku 1996 (A Kingdom of Fallen Statues: Poems and Essays by Oksana Zabuzhko). Za básně v angličtině obdržela roku 1997 cenu Global Commitment Foundation Poetry Prize. Její básně zhudebňují a zpívají hudebnice Sestry Telňuk.

Novela Mimozemšťanka vycházela na pokračování v roce 1992 v časopise Současnost (čes. vyšlo v knize Sestro, sestro, 2006). Prozaická díla: Polní výzkum ukrajinského sexu (1996, čes. 2001), Pohádka o kalinové píšťalce (2000), Sestro, sestro (2003, čes. 2006), Knyha butťa, hlava četverta (2008), Muzeum opuštěných tajemství (2009).

Literárně-filozofické studie: Dvě kultury (1990), Filozofie ukrajinské myšlenky a evropský kontext: Frankova doba (1992, 1993), Ukrajinský mýtus Ševčenka: Pokus o filozofický rozbor (1997), Fortinbrasovy kroniky (1999), Let My People Go: 15 textů o ukrajinské revoluci (2005), Notre Dame d’Ukraine: Ukrajinka v konfliktu mytologií (2007), Oksana Zabužko, Jurij Ševeljov, vybrané dopisy na pozadí doby: 1992–2002 (2011), Z mapy knih a lidí (2012). Přispívá do různých ukrajinských i světových periodik. Překládá americkou a polskou poezii. Je kandidátkou věd, viceprezidentkou ukrajinského PEN-klubu.

V současné době pracuje ve Filozofickém ústavu Akademie věd Ukrajiny v Kyjevě.

Je laureátkou ceny fondu Helen Lapiky (1996, USA).

Vystupuje při nejrůznějších občanských aktivitách, vyjadřuje se k současnému dění, politice, kultuře, společnosti. Patří mezi nejvlivnější osoby na Ukrajině, které jsou chápány jako lidé s morálním kreditem a jejichž názor je brán na nejvyšší míru vážně. V roce 1994 obdržela stipendium Fulbrightovy nadace a pobývala delší dobu ve Spojených státech a Anglii. Svých tehdejších zkušeností částečně využila v románu Polní výzkum ukrajinského sexu (1996), který se stal bestsellerem a zajistil jí místo mezi nejvýznamnějšími ukrajinskými spisovateli současnosti. Byl již vydán v maďarském a ruském překladu a v současnosti se připravují překlady do polštiny a angličtiny. Úryvky zatím vycházely v různých časopisech v Polsku a USA.

Kniha je charakterizována jako sexuální odysea umělce a básnířky, odehrávající se na Ukrajině a v Americe na konci 20. století. Jedná se o skutečně středověké mystérium, ve kterém hrdinka prochází nedávnou ukrajinskou historií, aby se setkala tváří v tvář s Ďáblem…

Je to první ukrajinské literární dílo, které se velmi otevřeně zabývá problémy současné ukrajinské inteligence po rozpadu Sovětského svazu. Lze je považovat za autobiografické, přestože jeho hlavním záměrem byl rozbor ukrajinské mentality. Autorka přemýšlí o současných možnostech ukrajinského národa a jeho přežití v euroamerické společnosti. Jde o zpověď ženy, která se rozhodla psát o tématech léta tabuizovaných. Román je možné pokládat i za feministický, i když v něm hlavní roli hrají obecně lidské a filozofické problémy. Autorka se řadí mezi ukrajinské neomodernisty.

Autorčinými kolegy spisovateli bývá příběh často charakterizován jako egocentrický pohled básnířky, která se nesnaží pochopit svého přítele. Je jí vytýkána černobílost pohledu na společnost. Její postoj ovšem pramení i z dětství, kdy byli její rodiče pronásledováni komunistickým režimem a rodina žila dvojím životem. Nacházíme tedy i popis psychologie autorčiných blízkých a vzpomínky z dětství, a můžeme si tak udělat přibližný obrázek o ukrajinské národnosti v konfrontaci s kulturou západní. Charakteristickým rysem autorčina stylu je také čistě ženský intelektuální pohled na svět, obohacený o dynamičnost, díky které lze plně rozvést moderní metody popisu.

Před vydáním bylo autorce doporučeno některé pasáže změnit, protože se nakladatelé právem obávali skandálu.

Po lexikální stránce se spisovatelka nebrání kombinovat vysoký literární styl s vulgarismy, anglismy a rusismy, což může vyvolávat nelibost a rozčarování, hlavně u ukrajinských čtenářů. V textu se objevují také fragmenty autorčiných básní.

Jedná se o první překlad díla současné ukrajinské literatury do češtiny za posledních dvanáct let, kdy se ukrajinský jazyk měl možnost konečně samostatně rozvíjet a formovat.

Poslední autorčin román vyvolal velké ohlasy jak na Ukrajině, tak v Německu, kde vyšel krátce po ukrajinském vydání. Muzeum opuštěných tajemství lze nazvat „románem o paměti“, historické, kolektivní, rodinné, individuální… Je to nejlepší ukrajinský román za posledních 20 let.