Volyňský prozaik Vasyl Slapčuk patří k etablovaným současným ukrajinským autorům. Věnuje se tvorbě pro dospělé i pro děti a mládež. Kniha dvou novel Bdžolynyj Boh i Bdžoleňatko (Včelí Bůh a Včelátko) je sice podle nakladatele „určena čtenářům mladšího a staršího školního věku“, ale zároveň jde bezpochyby o prózu pro vyspělé čtenáře.

V první novele rozdělené do dvou částí – Bdžolynyj Boh i Bdžoleňatko (Včelí Bůh a Včelátko) a Kaljuža piznanňa (Kaluž poznání, tato část již vyšla v knize Dyki kvity) – autor v kratších útvarech popisuje příhody malého chlapce Vovyka, kterého rodiče odvezli k prarodičům na vesnici, kde se má pod přísným dozorem babičky, bývalé učitelky, „převychovat“. Rodiče přijíždějí jen na víkendy a Vovyk si neustále přeje, aby s nimi mohl konečně odjet, ale pokaždé je jeho naděje zklamána. Vovyk je zcela normální a zdravě se vyvíjející hoch, ale názory na výchovu dětí na východ od nás stále ještě bazírují na tradičních modelech, v nichž je pramálo místa pro dětskou fantazii a její verbalizaci. Vovyk je zvídavý kluk, který si nejlépe rozumí s dědou a tátou, ale všichni tři musí hrát jakousi hru na schovávanou a přetvařovanou před všudypřítomnou a vševidoucí „bábou Zinou Fedotivnou“, jež se v představách malého Vovy často mění v monstrum podobné nejrůznějším příšerám, které chlapec viděl v televizi. Vypráví o „bábě Zině“ (a nejen o ní) ostatním smyšlené příběhy, jež by babička vůbec nemusela brát vážně, kdyby rozuměla dětem. Slapčuk skvěle rozumí dětské duši a dovede výborně předložit systém myšlení a specifičnost dětského světa, jenž se bohužel až příliš často nemůže ani náznakem shodnout s tím „dospěláckým“.

Druhá novela je tvořena příběhem, který autor nejdříve vyprávěl svému staršímu synovi a až později jej zapsal. Ryba pid parasolem (Ryba pod slunečníkem) je příběh o dědovi a babičce, kteří se jednoho dne probudí a zjistí, že děda se zmenšil na velikost vnuka Mykolky. Nezbývá mu, než si obléknout vnukovo tričko a čepici a vyrovnat se s touto nezvyklou situací. Silnou a skálopevně sebejistou osobou příběhu je opět babička, která vždy ví nejlépe, co si děda myslí, co potřebuje či chce. To, že chudák děda by v devadesáti procentech případů rád pravý opak, se jaksi nepočítá a o věcech se prostě nediskutuje. Tak se stane, že děda je neustále zaměňován za jakéhosi usmrkance, který chce kouřit, vlastní vnuk se ho téměř zřekne a stydí se za něj, dceru zajímá jen, jestli děda kvůli své proměně nepřijde o vojenskou penzi, jeho nejlepší přítel se ženou na něj pošlou speciální komando, ale ani sám děda s babičkou nezůstanou pozadu ve snaze vrátit nebohého „malého dědečka“ do původního stavu. Nejdřív téměř zdemolují sportovní školu, zlikvidují lékařskou ordinaci i s personálem, knokautují pokojného chodce, který se jim zdál být tajným agentem, zapříčiní výjezd hasičů. Děda poznává na vlastní kůži, co prožívá kluk jeho velikosti.

Dospělý člověk v kůži dítěte je téma, kterého se Slapčuk zhostil s bezprostředností sobě vlastní. Téměř se nechce věřit, že si to autor někde sám nevyzkoušel. Všechny události jsou protknuty inteligentním humorem plným filozofického pojímání světa, vynalézavostí a pochopením pro nejrůznější lidské konání. Schopnost vcítit se do dětské duše prokazuje Slapčuk s odzbrojující jistotou v každé své próze. Český čtenář měl možnost se o tom přesvědčit v antologii současné ukrajinské povídky Expres Ukrajina (Kniha Zlín 2008), kde vyšly Slapčukovy texty Data a události, Můj tatínek je králík, Škola, Babička Teklja a Teta Tamara.