Dech modernosti necítím nikde tak silně jako ve velkých městech. Město je kvintesence současnosti – dle teorií modernizace, které dominovaly na Západě v 60. až 80. letech 20. století a po pádu komunismu došly do Východní Evropy a do hloubky zasely do mozků místní inteligence, že proti sobě stojí město a vesnice, což je chápáno jako protiklad mezi moderností a tradicí, progresu a zaostáváním, Západu a Východu. V ukrajinském případě tato polarita ještě navíc nabývá nacionálního zabarvení: město je symbolem ruské, zatímco vesnice ukrajinské kultury. Každá z těchto kultur si vytvořila charakteristické symboly: košile továrního dělníka proti vyšívané selské košili, pěstěná bradka inteligenta proti plnovousu, městský zlodějský šanson proti oduševnělé lidové písni, umělý literární jazyk proti venkovskému dialektu. A navíc se tímto rozdělením snažíme vysvětlit hlavní drama nové ukrajinské historie. Toto drama se točí kolem následujícího syžetu: vše, co je moderní (chápej: město) na Ukrajině, není ukrajinské, a to, co je ukrajinské (chápej: venkovské), není moderní nebo je málo rozvinuté (chápej: úvod k Historii Ukrajiny Oresta Subtelného). Nejnovější dějiny postkomunistické Ukrajiny, jak by se zdálo, potvrzují pravidlo, že nejvíce ukrajinskojazyčných Ukrajinců (téměř 80 %) na konci 90. let žilo na venkově, zatímco ve městech jejich počet klesal proporcionálně k počtu obyvatel (tvořili přibližně polovinu ve větších a 25-33 % ve velkých městech)...