Jméno současného ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského se do letošního jara v českém prostředí občas objevilo, většinou v médiích. Větší pozornost mu byla věnována po zvolení v roce 2019 a následně ve spojení s uveřejněním obsahu telefonického rozhovoru s Donaldem Trumpem. Ten se pokoušel Zelenského ovlivnit v případu vyšetřování Huntera Bidena, syna současného amerického prezidenta a tehdejšího kandidáta na prezidenta USA Joea Bidena. Kromě toho, že Zelenskyj je bývalý komik, který sehrál filmovou roli prezidenta a nakonec se skutečným prezidentem sám stal, jsme měli o jeho osobě jen velice kusé informace.

Serhij Rudenko je známý ukrajinský novinář, kterého stojí za to sledovat a který již několik biografií ukrajinských politiků zpracoval. Pokus o životopis Zelenského vydal již dříve; jde o knihu se stejným názvem, jež ovšem končí událostmi z října 2020. Český překlad vychází z doplněné verze, která ukrajinsky vyšla pouze v Polsku, zároveň s polským překladem.

„Pokus“ o životopis

Proč „pokus“ o životopis? Rudenko napsal skvělou knihu, která ovšem není primárně o Volodymyrovi Zelenském a už vůbec ji nelze nazvat životopis. Text je rozdělen do osmatřiceti kapitol a končí masakrem v Buči. Jednotlivé kapitoly se věnují prostředí, do něhož Zelenskyj vstoupil jako mladík a které ho vyneslo až do funkce prezidenta, v současné době snad nejsledovanějšího politika na světě. Osoba prezidenta je ovšem v knize použita spíše jako figura, která je zasazována do kontextu. Prostředí, jež Rudenko do detailů představuje, je však nesmírně zajímavé a u nás v podstatě neznámé. 

Ve stručnosti bychom mohli říci, že SSSR se sice politicky r. 1991 rozpadl, ale většina struktur – v případě Zelenského se jedná o showbyznys a byznys oligarchů – se příliš nezměnila a hranice nových samostatných států jako by nebyly. Chléb a hry, to bylo to, čím se sovětské vedení v osmdesátých letech, podobně jako u nás, snažilo udržet SSSR v chodu. Žízeň po zábavě v žalostných devadesátých letech pokračovala i v samostatné Ukrajině. Rudenko popisuje propletence ruského showbyznysu, jejž nadále sledují miliony diváků ve velké většině nově vzniklých republik. Spousty zábavných a estrádních pořadů, show a televizních soutěží naplňují obrazovky ukrajinských televizních stanic a lidé postupně komiky začínají považovat za významnější než politiky, kteří jen slibují, a skutek utek. Jednou ze zábavných show je pořad Klub vtipných a pohotových, s jehož tvorbou se začalo ještě za Sovětského svazu. Po pádu SSSR nadále v postsovětském prostoru pokračoval. Existovala nejrůznější mužstva, která soutěžila v superligách a podle toho se dostávala výš a výš na žebříčkách sledovanosti a samozřejmě finanční úspěšnosti. I ve školách fungovaly odnože těchto Klubů, spousta dětí a mládeže toužila po stejném úspěchu jako komici na obrazovkách a Zelenskyj nebyl výjimkou. Nakonec debutoval r. 1997 a následně spojil svůj život se studiem Kvartal 95, kde se seznámil se svojí budoucí ženou, Olenou Zelenskou, která pro pořady psala scénáře.

Kvartal 95 musel samozřejmě někdo financovat a zde se do hry dostává veleúspěšný TV kanál 1+1, jenž začal vysílat ukrajinskou superligu Klubu vtipných a pohotových a díky němuž se Kvartal 95 se Zelenským ocitl na zcela bezprecedentním místě co do sledovanosti. Zanedlouho bylo jasné, že to, co Zelenskyj a jeho kolegové předvádějí jako zábavu na scéně, má sílu ovlivnit veřejné mínění, respektive politiku. Kanál 1+1 kupuje od tehdejšího vlastníka (společnosti CME Ronalda Laudera) v letech 2009 a 2010 nechvalně proslulý oligarcha Ihor Kolomojskyj, kterému patří další masmédia a mimochodem i banka Privat (Privatbank), kvůli níž bude muset později opustit Ukrajinu. Kolomojského média vynesou Zelenského do čela ukrajinského showbyznysu.

Sterilní vosková figurína

Postavu učitele Holoboroďka, který se v seriálu Služebník lidu (Sluha narodu) stane prezidentem, Zelenskyj a spol. využili k tomu, aby na Silvestra 2018 Zelenskyj v rámci pořadu oznámil svoji kandidaturu na skutečného prezidenta. Vše se zdálo být natolik surrealistické, že si jen málokdo uvědomil, jak dalece showbyznys ovlivňuje obyvatelstvo největší evropské země. Mimochodem, politickou stranu Služebník lidu založili členové Kvartalu 95 už v roce 2016 (tehdy s jiným názvem). 

Rudenko stručně popisuje život Zelenského, ale zcela chybí vysvětlení jakékoli motivace k tomu, co dělá. Osoba budoucího a posléze skutečného prezidenta se zdá být jako objekt či loutka v dění kolem. Autor občas naznačuje, ale spíše popisuje. Mnohem podrobněji se věnuje motivacím a emocím ostatních aktérů, a že jich je požehnaně! Nechybějí ukázky z rozhovorů s bývalými Zelenského spolupracovníky, novináři či byznysmeny, které si mnohem lépe dovedeme představit jako skutečné lidi. Zelenskyj (ani jeho žena) tyto vlastnosti nemá. Je sterilní jako vosková figurína. Kolem něj se to hemží událostmi a lidmi, jichž se porůznu zbavuje, nahrazuje je jinými, víceméně sleduje jejich skandály, které s ním úzce souvisejí, ale jako by se dění a rozhodování neúčastnil.

Stejně jako jakákoli jiná populistická strana, i Služebník lidu a Zelenskyj slibují. Okamžitě ukončíme válku, nastolíme pořádek a zlikvidujeme korupci. Lidé jásají, v prezidentské funkci je mladý, přitažlivý, ale zároveň slibně se tvářící herec-komik, který z televizních obrazovek přesvědčil voliče, že když to dovede obyčejný učitel, proč by to nemohl zvládnout i on. Takto ne zcela adekvátní vnímání Zelenského a lidí v jeho okolí, kteří se pohybují v polokriminálním byznysu dlouhá léta a vesele na něm vydělávají, lze lehce přirovnat k českým voličům ANO a jejich pohledu na A. Babiše, který z výšin svých příjmů nehorázně lže, a lidé jsou přesto ochotni věřit, že je „jedním z nich“. Pro Zelenského a spol. je pochopitelně politika stejnou „dojnou krávou“ jako v případě A. B. a nová hlava státu se rozhodně nechystá k nějakému boji s korupcí a konání dobra „pro lidi“. Dostat se až do prezidentské funkce ve státě, který je sice parlamentní demokracií, ale v němž se prezident těší mnohem rozsáhlejším a důležitějším pravomocem, než je tomu u nás, a ovládnout všechny významné posty v zemi, představuje pokušení, kterému podlehnou i ti nejsilnější jedinci.

Rudenkova kniha nese podtitul Muž, který píše dějiny. Ale originální název zní Zelenskyj bez hrymu, což lze přeložit jako Zelenskyj bez příkras (polský překlad nese název Zełenski poza scenariuszem). O to také autorovi zřejmě šlo – ukázat pozadí a kulisy, které Zelenského obklopují. A jak se můžeme přesvědčit, nejde rozhodně o žádnou hagiografii. Rudenko rozhodně Zelenskému neupírá silnou roli, kterou začal hrát po 24. únoru letošního roku, spíše je zvědavý, jak se bude dále vyvíjet on i jeho lidé, k nimž proniknout je v době takhle strašlivé války ještě obtížnější než za časů klidnějších.

Nedostatky českého vydání

A jak si s danou knihou poradíme v ČR? Nelze nezmínit palčivý nedostatek českého vydání Rudenkovy knihy. V první řadě kniha nemá rejstřík. Přitom by stačil jmenný, do něhož by pak bylo možné doplnit to, co chybí v samotném textu. Například jméno oligarchy Kolomojského nebo bývalých ukrajinských předsedů vlád zná v ČR málokdo, natož jména sovětských televizních producentů nebo současných ukrajinských poslanců, o hercích či komicích ani nemluvě. Autor cituje a zmiňuje politiky, diplomaty, publicisty a další, ale neuvádí, z jaké strany jsou či byli, kým vlastně daní lidé jsou (např. s. 192: „Jak vzpomíná Kolomojskyj, s hercem jej roku 2008 seznámili Tymur Mindyč a Jurij Borysov.“). V ukrajinském originále to jistě tolik nevadí, ale v překladech by takové informace alespoň ve stručnosti být měly, byť jen formou přívlastku či již zmíněného doplňku do rejstříku. V polském překladu knihy sice rejstřík také chybí, ale překladatelé či redaktoři si dali práci a v jednapadesáti poznámkách pod čarou seznámili polské čtenáře nejen s tím, kdo je Tymur Mindyč, ale i kdo byla Valentina Těreškovová nebo co byla Diesel show. Takto česká kniha velice ztrácí na hodnotě, která tkví právě v uvedení do struktur ukrajinské politiky a showbyznysu. Ty jsou tak neuvěřitelně propojené a napojené na oligarchické kruhy, až se čtenáři protočí panenky. Úvod do postavení médií na Ukrajině poskytla již spisovatelka Oksana Zabužko ve svém románu Muzeum opuštěných tajemství, jehož protagonistka pracuje v televizi. Rudenkova publicistická kniha se tak mohla stát skvělým pokračováním v detailním zobrazení (skutečně téměř filmovém) kmotrů, nepotismu a korupce, kteří Ukrajinu ovládali a stále ještě ovládají.

Za problematickou považuji také nedůslednost v přepisech jmen či toponym a užívání jmen po otci, které neukrajinského čtenáře pouze matou. Např. Ostap není v přepisu Višňa, ale Vyšňa, jméno poslankyně by mělo být Treťjakova, ne Treťakova, a kolísání v přepisu častého mužského jména jednou jako Ihor, jindy Igor je pro neukrajinisty vyloženě matoucí. Kyjevský hlavní stadion má zůstat buď počeštěn jako Olympijský, nebo v přepisu Olimpijskyj; forma Olympijskyj je patvar. To jsou ale drobnější nedostatky, které tok textu a obsah nijak zásadně neovlivňují.

Knihu ve výsledku pravděpodobně ocení spíše ti, kteří se Ukrajinou dopodrobna a dlouhodobě zabývají a tuší, kdo je kdo. Obsahem totiž dovede i znalce ukrajinských poměrů leckde překvapit. Text se čte velmi dobře a lehce. Obávám se ale, že kvůli chybějícím vysvětlivkám, doplňkům a informacím, které si v češtině nelze vyhledat, se okruh čtenářů zúží.

Českého vydání se už dočkalo několik knih, které mají na obálce Zelenského v khaki triku. Zatím se bohužel zdá, že ani jedna z nich nemá šanci Rudenkovu textu konkurovat, ať už kvůli mizernému překladu, nebo obsahu. Doufejme, že se dočkáme i nějakého skutečně fundovaného životopisu současného ukrajinského prezidenta, který donedávna nijakou zvláštní pozornost za hranicemi své země nevyvolával.