Anton Sančenko – současný ukrajinský spisovatel, který se účastní pražského knižního veletrhu Svět knihy v rámci tématu literatury Černomoří. Téměř patnáct let pracoval jako námořní radista na nejrůznějších lodích, oceánech a mořích. Byl posledním radistou Černomoří, který vyslal signál v morseovce. V posledních letech se proslavil na Ukrajině jako úspěšný autor knih o životě námořníků, studentů námořní školy, životě na moři. Jeho povídku z knihy Obrázky z kadetky bude 17. 5. vysílat v českém překladu ČRo 3 Vltava.

iLiteratura: Jste původem z Chersonu, kde jste absolvoval námořní školu jako radista. Kde všude jste se plavil?
Anton Sančenko: S oceány je to nejjednodušší – Atlantický a Indický. Moře asi nespočítám, ale nejčastěji jsem brázdil Černé moře, Středozemní, Baltské, Karibské, Severní… Na všechny lodě si už také nevzpomenu, ale druhy lodí byly různé: rybářské – obrovské zámořské i malé černomořské, nákladní mořské i říční, dopravní parníky, výzkumná plavidla, dokonce i válečné koráby. Myslím, že mi do sbírky chybí už jen ponorky a těžební lodě.

iLiteratura: V čem je Černé moře specifické?
Anton Sančenko: Na jednu stranu je to vnitřní moře, kde není příliv a odliv, nejsou tam oceánské vlny, černomořské vlny jsou krátké, ostré a zlé. Na druhou stranu v Černém moři nejsou ostrovy, není kde se schovat jako třeba v Egejském moři. Když se spustí tzv. varnský vítr, moře se rozbouří od Bulharska po Gruzii. Proto na Černém moři pracují – zvláště na rybářských lodích – především akrobati, kteří jsou schopni se pohybovat po stropě stejně jako po podlaze. A ještě je jeden rozdíl, nevím, zda je to specifikum ukrajinských a ruských lodí, ale na zdejších parnících se nepoužívá porcelánové či skleněné nádobí, protože by se okamžitě rozbilo, vlnobití přichází zcela nečekaně. A také hloubka Černého moře, ta je kolem 2 km, takže žádná loď na otevřeném Černém moři nezakotví. To také přimělo staré Řeky, že ho považovali ne za moře, ale za východní oceán. Mohl bych o Černém moři mluvit dlouhé hodiny, takže mě přerušte…

iLiteratura: Co znamenalo být sovětským námořníkem v 80. letech? Ve své knize Barkaroly jste napsal, že když námořníci dostali zcela novou loď, museli ji často natřít, opravit… Jak tehdy fungovala technika, zvláště radiotechnika?
Anton Sančenko: Za nejlepší byly považovány lodě vyrobené v NDR a Polsku. Měl jsem možnost pracovat i na českých lodích. Velmi slušná plavidla. A sovětské lodě opravdu posádka musela občas opravovat, i když byly zcela nové. Námořníci znali reputaci lodních závodů. V molochu plánované ekonomiky byli tou stranou, které skutečně záleželo na tom, aby lodě fungovaly. V honbě za splněním plánů a prémiemi klidně v docích natřeli barvu na mokré železo, ale žít na zrezlé lodi jsme museli my. Radiové přístroje na lodích byly víceméně standardní, občas se porouchaly, ale dovedli jsme si je opravovat.

iLiteratura: Vaše poslední kniha o životě studentů námořní školy Obrázky z kadetky zaznamenala veliký úspěch. Čím to je, vždyť Ukrajina má severní pobřeží Černého moře a v Chersonu byla založena první námořní škola Černomoří.
Anton Sančenko: Nepřehánějte, jde o úspěch v ukrajinských podmínkách, není to žádná Joanne Rowling. Ale myslím, že intelektuální témata ostatních spisovatelů se čtenářům už jaksi přejedla. A co se týče minimální námořnické tematiky v ukrajinské literatuře, pak je to proto, že si hodně ukrajinských autorů vybralo ruštinu, protože si myslí, že budou mít více čtenářů. Ale téměř veškerá námořnická literatura 80. let vycházela v oděském nakladatelství Majak. A ruská kultura obecně má takový zajímavý rys, že jakýkoli úspěch je vždy vyhlášen jako úspěch ruské kultury. Když se náhodou něco nepodaří, okamžitě se upozorní na to, že to nebyl Rus, ale Ukrajinec nebo třeba Armén, Tádžik, Litevec…

iLiteratura: Právě, ve vašich knihách se život námořníků nebo studentů námořní školy, veškeré dialogy, popisy, hlášení atd. odehrávají v ukrajinštině, což může připadat obyvatelům bývalého SSSR dosti zvláštní. Vždyť výuka, lexikum, termíny, námořní slang, vše bylo v ruštině…
Anton Sančenko: Šlo o zásadní rozhodnutí. Mám třeba text, kde je zápis slov oděského námořníka, který přezimoval na polární základně Tajmyr. Vyvstala otázka, jakým jazykem zapsat jeho jazyk? Samozřejmě meteorologická či letadlová terminologie je ruská, ale přímá řeč se skládá převážně ze slangu, takže je to nakonec jedno, zda to bude rusky, či ukrajinsky. A pak se můj hrdina potká s Něnci, Jakuty či Čukči, jejichž jazyk neumím. Vemte si, že v čukotštině existuje 17 slov pro sníh a my máme jen jedno. U Mykoly Trublajiniho, který psal o severských národech ve 30. letech, mluvili Čukčové a ruští piloti spisovnou ukrajinštinou, což jeho povídkám vůbec neuškodilo, naopak, je to konceptuální a veselé. Já využívám Kotljarevského, kde lze najít autentické nadávky a citáty, jen ve veršované podobě. Co se týče další námořnické terminologie, tak kromě vulgarismů ruské námořní lexikum stojí na holandském, a to od dob Petra I. A adaptovat je do ukrajinštiny není složité. Také vyvstala kardinální otázka, neboť v Černomoří na rozdíl od Baltu všechny národy (a Ukrajinci zvlášť) odjakživa používaly italsko-řeckou námořní terminologii. V sovětských dobách ji však vytěsnila holandská kvůli ruskému vojenskému a obchodnímu námořnictvu (na rybářských lodích se ještě tu a tam zachovala). Je velká škoda, že italsko-řecké lexikum nebylo podchyceno slovníkem; v podstatě již zaniklo.

Nebo třeba ukrajinský kontradmirál rakousko-uherské flotily Jaroslav Okunevskyj si psal poznámky ukrajinsky cyrilicí, ale námořnické termíny byl nucen psát německy latinkou. Několik let jsem pracoval jako technický překladatel a přesvědčil se, že ukrajinsky lze psát na jakékoli téma, i když terminologie není zcela dopracována.

iLiteratura: Jaká díla ukrajinské literatury s námořní tematikou byste doporučil?
Anton Sančenko: Letos mě pozvali do městečka Berďanska u Azovského moře, kde se na tamější univerzitě konala konference Marinistika v ukrajinské literatuře. Tam jsem pochopil, že autorů-marinistů je u nás málo, ale knih o moři je dost. Téměř každý autor, počínaje klasiky, nějaké své dílo moři věnoval. A konkrétní autoři? Ti, u nichž námořní tematika převládala, jsou třeba Mykola Trublajini, Jurij Janovskyj, Oles Hončar, Leonid Tenďuk, Viktor Sylčenko, Vasyl Dovžyk, Albin Šudrja.

iLiteratura: V poslední době se hodně mluví a píše o tragédiích, kterým musel čelit ukrajinský národ. Často je těžké si vůbec představit, jak to bylo možné přežít. Ve vašich knihách nenajdeme přímé popisy zla, neštěstí, hrůz. V knize Svatba s Evropou lakonicky konstatujete fakta, která s o to větší silou oslovují čtenáře.
Anton Sančenko: Ukrajinci nejsou jen uslzení, máme smysl pro humor. Správně jste pochopila hlavní myšlenku Svatby s Evropou, jak žít dál i přes tu strašlivou minulost. Nemyslím, že jde o čistě ukrajinský problém. Žijeme na kontinentu, kterým otřásly dvě světové války, takže prakticky všichni dospělí muži s přestávkou dvaceti let po sobě vzájemně stříleli, někteří to stihli dvakrát. A ani následná studená válka nepomohla vzájemnému pochopení. Myslím, že smíření je záležitostí našich vnuků.

iLiteratura: Kde berete svůj smysl pro humor?
Anton Sančenko: Můj děda si přes veškerá traumata uchoval schopnost umět se zasmát. Bojoval na Tureckém valu v osmé řadě. Když jsem spočítal, kolik zdravých mladých mužů padlo na obou stranách při boji na půldruhém kilometru této nejužší krymské šíje, byl to šok.

Nejlepší je být optimistou. Námořníci se musí naučit neklást důraz na cizí nedostatky a být tolerantní. Někdo se vám tady na souši nelíbí? Fajn, necháte ho být a jdete pryč. Ale na moři? Musíte to strpět minimálně půlrok, a někdy i sdílet kajutu. V HR celého světa se tomu říká námořnickým termínem: team building. Proto se snažíte naopak vidět na každém pozitivní rysy a přijímat vše s humorem. Asi je to znát i v mých textech.

iLiteratura: Kdo nebo co z literatury na vás mělo vliv?
Anton Sančenko: Nejdůležitější je Ivan Kotljarevskyj. Udělal velice smělý krok – zcela se oprostil od knižního jazyka a začal psát „nízkým stylem“, lidovou mluvou tehdejší Poltavy. Jenže tím jazykem na konci 18. st. přezpíval „vysoký“ antický vzor – Vergiliovu Aeneidu. Tak se mu to podařilo, že tím nakopl novodobou ukrajinskou literaturu na dalších sto let. A přes veškerý ruský útisk (krom jiného zákaz mluvit, tisknout, používat jiný jazyk než ruštinu) právě Kotljarevského příklad ukázal, že štkát a ronit slzy nad ztracenou minulostí nemá smysl. Lepší je se od srdce smát. Kromě toho, Kotljarevského lze považovat i za prvního marinistu v novodobé ukrajinské literatuře – vždyť polovina událostí Aeneidy se odehrává na moři.

iLiteratura: Jaké máte rodinné zázemí, kořeny…?
Anton Sančenko: Moje matka obsluhovala první počítače ve velkých halách, byla matematičkou. Víte, že v Kyjevě vznikl roku 1950 první počítač? Tedy na kontinentě. Britové byli jen o krůček před námi. Otec pracoval ve slavném Patonově ústavu elektrického svářečství (elektrosvářečství je také jeden dárek Ukrajiny světu, za nějž nikdo neděkuje, neboť neví komu).

Otcovi přátelé profesoři se v legraci hádali, u koho z nich asi budu dělat aspiranturu já, což mě velice pobouřilo, plánovat mi život na desetiletí dopředu. Tak jsem utekl k námořníkům, kde všechny radosti i strasti patřily jen mně. Byl jsem jako Robinson Crusoe, kterému otec také předkládal všechny výhody střední třídy a chtěl mu předat svůj byznys. A Robinson utekl na moře. V mém případě se to díky Bohu obešlo bez pustého ostrova.

Na konci 19. st. Ukrajina zažila demografický boom. Moje babička měla 17 sourozenců, z nichž někteří studovali duchovní seminář, jiní se stali námořníky. Omezím se na jeden krásný babiččin výrok: během občanské války ve 20. letech na Ukrajině operovalo 12 znepřátelených armád a všichni její bratři bojovali na různých stranách, takže se stávala rukojmí, ať přišla kterákoli armáda. Mimochodem, jednou z těch armád byli i Češi. Hašek o tom vydal v Kyjevě povídky.

iLiteratura: Jak se díváte na ruskou černomořskou flotilu? (Připomeňme, že ukrajinská vláda prodloužila přítomnost flotily v Sevastopolu do r. 2042.) Proč místo této flotily nezaloží Ukrajina svoji vlastní?
Anton Sančenko: Ukrajina svoji flotilu jakýmsi zázrakem založila, na rozdíl třeba od Gruzie, která také měla právo na svoji část bývalé sovětské flotily. Nejlepší lodě si samozřejmě Rusové nechali, ale protože se Ukrajina nechystá k žádné námořní válce (Italové a Portugalci si mohou oddechnout), dostala celkem dost plavidel k ochraně vlastní mořské hranice. Tato flotila se také nachází v Sevastopolu. Asi proto, že kdyby došlo k nějakému konfliktu s Ruskem, tak aby obě strany mohly ušetřit za palivo a nehonily se po širém moři. Nafta je teď dražší než náboje. A proč k tomu došlo? Po celá 90. léta trvaly spory o černomořskou flotilu. Tehdy se Ukrajina a Rusko často ocitaly jen krůček od skutečné války, což by škodilo jak jim, tak nám.

A že je na Krymu přítomna cizí základna, v tom nevidím nic zvláštního. Ano, je to trochu nebezpečné a nepříjemné. Ale i Kuba musí strpět na svém území Američany a Španělé se s britským Gibraltarem srovnali podobně jako Maročané se španělskou Ceutou. Jiná věc je, že Angličané už nediktují ostatním obyvatelům Pyrenejského poloostrova, jak mají žít, jak se bohužel snaží Rusko v případě Krymu. A nedluží miliony za elektrickou energii, jak se často daří ruské flotile. Doufám však, že se tento problém časem srovná i u nás.