Mám jednoho známého na Slobožanštině (Oblast kolem Charkova – pozn. překl.), který má dceru Lesju. Rádi tam kdoví proč dávají dětem západoukrajinská jména, ale vyslovují je východním způsobem, měkce: Lěsja. Dívka se už málem vdala, ale známý mi říkal, že nápadník byl tlustý a hloupý. Lesja je tak hezká, že se tam u nich prostě nenajde žádný ženich, který by dovedl ocenit a zabezpečit takovou krásu.

Jednou mě známý poprosil: „Mohla by u tebe v Kyjevě Lěsja den dva pobýt? V novinách našla inzerát nějakého Francouze. A dala si s tím Pařížanem schůzku před kyjevskou operou. Pak půjdou do restaurace.“ „A proč si s ním nedala schůzku u vás?“ ptám se. „Ehe, to je zapadákov, něcharašó!“

Setkali jsme se na nádraží. Opravdu hezká: dlouhé nohy, polovecké lícní kosti – krásnější v její váhové kategorii abyste pohledali. Ukázala mi Francouzovu fotku: tuctový! No jistě – naše holka si ho vezme! To bylo ráno a rande mají večer. Nechávám dívku doma a jdu do práce. Vracím se a Lesja už stojí ve dveřích. Ó, celý den se činila: udělala se sebou něco takového, že byla ještě krásnější než ráno. Obrázek trochu kazila velká igelitová taška. „Co tam je?“ ptám se. „Slovníky!“ Do restaurace s kupou slovníků – to je vzrušující.

Večer zavolala z mobilu svého Francouze: po večeři šli k němu do hotelu. A mobil se jí vybil… Telefonuje známý: „Kde je Lěsja?“ Řekl jsem, kde je. „Už?! Řekni jí, že pápa tohle nedovolil, slyšíš?!“ „Ehm…“

Ráno si Lesja zašla pro věci. Byla spokojená. Pochopil jsem, že se už nesetkají. Jak tak znám Francouze, tak se na sebe podíval do zrcadla, zamáčkl slzu a našel ve slovníku frázi: „Mademoiselle, nejsem hoden vaší krásy!“ Alles kaput!

Nakonec jsem rád, že dívka zůstane nadále okrasou svého tichého slobožanského města, které mám moc rád. Řekl jsem to známému. Odpověď byla krátká: „Durak!“ (Rus. Hlupáku! Pozn. překl.)

K čemu jsem tady

Jeden můj známý je veliký muž. Je opravdu velký, i když ho neznáte. Já ho znám od konce 80. let.

Tehdy jsem si vážně myslel, že se stane prezidentem. A on se stal polním velitelem. Ne tím, které všichni znají, ale tím ještě důležitějším, protože níže už žádní velitelé nejsou.

Během oranžové revoluce, v ten nejsložitější večer, jsem ho vyhledal. Všechno pochopil a ukázal z okna: „Támhle bude barikáda, vaše místo bude tady a teď už jdi, strejdo, domů!“ Sám doma téměř nebydlí. Pořád je na cestách. Občas spí u mě. Nedávno se vrátil z komplikované cesty na jih. Přišel s dortem: „Pojď, dáme si čaj na to, že jsem naživu!“ Představil jsem si noční střílečku kdesi na jihu. Ale to, co mi vyprávěl, byla kuriozita. A ne jednoduchá, ale jakoby poslední kapka strastí za celou dobu, co se známe, a celé naší smutné revoluce délky patnácti let. (Patnáct let od vyhlášení ukrajinské nezávislosti. Text byl napsán roku 2005. Pozn. překl.)

Tedy, vše na jihu zařídil a vracel se. Za volantem sedí vždy bos a ve sportovním tričku. A na noční silnici mezi Kirovohradem a Čerkasy vystoupil, aby, jak se říká, „zavolal prezidentovi“. Klíče a mobil nechal v autě a nemůže se dostat dovnitř. Venku jsou čtyři pod nulou a on je bos! Kdo by riskoval zastavit, když něco takového po cestě uvidí? Zastavili u něj hoši na první pohled zločineckého zevnějšku. Poprosil je, aby vylomili dveře proklatého auta. Nepodařilo se. „Ech,“ říká, „tady nejsou ani pořádní zločinci!“ Ti se urazili a vydali se hledat nějaké „pořádné“. A našli, čímž zachránili čest svému kraji. A můj známý, zatímco na ně čekal, plakal: „Ty blbče, máš tři děti, je ti padesát, k čemu jsi tady?!“ A tahle jeho věta se zdála být ještě znepokojivější než dokonce ten večer za oranžové revoluce. Pomyslel jsem si: „Bože, dej, aby se na té cestě neunavil…“

Ljubčyk a Mumu

Mám kamaráda chlapečka, kterému je šest let. Až vyroste, bude z něj Ljubomyr, teď je to Ljubčyk. Dovede dělat obličeje. Tedy, nejsou to nějaké extra ksichtíky, dělá to vždy stejně: oči navrch, rty sešpulí a vtáhne tváře. A všichni kolem padají smíchy!

Když nebyl nikdo doma, pokusil jsem se před zrcadlem udělat totéž. Snažil jsem se co jsem mohl, ale nic z toho nebylo. Nebylo to vtipné. Proč?! Dlouho jsem přemýšlel a pochopil jsem. Když to dělá Ljubčyk a jeho andělské líčko s růžovými tvářemi se zcela změní – ti, kteří to vidí, zažijí krátký okamžik šoku.

A když to děláte s už obnošenou hubou, žádná změna nenastane – prostě jedna pomačkaná držka vymění druhou.

Naštval jsem se a schválně se s Ljubčykem začal hádat. Řekl jsem mu: nemysli si, že jsi lepší než já. Vím to, protože jsem byl zrovna takový. Když mi bylo deset let, psal jsem si deník. Za čtyřicet let jsem ho našel – Bože, jaká ubohost! Například tam každý den končil stejným zápisem: „Navečeřel jsem se a šel spát.“ Samozřejmě, že jsem to zapisoval před tím, než jsem si šel lehnout. Pamatuju si, že jsem neusínal hned, měl jsem spousty různých fantazií, o nichž tam není ani slovo! Kromě toho by mě zajímalo, co jsem tehdy večeřel. Jde o dobu pozdního Chruščova. Tehdy bylo mlíko a kukuřičný chleba, jehož chuť jsem zapomněl a nevzpomenu si na ni, protože jsem si to nenapsal.

Nebo takovýhle zápis: „Umřela tu jedna ženská.“ A nic víc. Myslím, že to mohla být bába Čyš, kmotra mojí báby. Bydlela přes ulici a když jsem byl malý, dávala mi úžasný višňový likér, které se už nedělají. A já jsem o tom nenapsal nic.

Zato jsem psal o všech filmech, které jsem viděl. O bábě Čyš jeden řádek a o filmu Mumu, který mě tehdy zaujal, dvě stránky.

No řekněte, nebyl jsem ale pitomec?

Oči jak knoflíky

Všechno je tak složité, že se občas člověku zachce něco jednoduššího. Ale opravdovou prostotu lze také těžko snést. Kdysi žila taková dívka Ljuba. Já jsem se jí evidentně líbil a ona mi jednou řekla: „Oj, Víťo, ty máš oči jak knoflíky!“

Vyslovila to s tak nesnesitelně prostoduchou něhou, že jsem se začal cítit jako zločinec a přestal se s ní scházet, neboť jsem neměl jak odpovědět.

To se nedá půjčit: buď to je, nebo ne.

Moje matka měla žačku Halju, která byla z poválečných dětí. Občas, už ne nejmladší, k nám zašla. A tak sedí, bývalá žačka s bývalou učitelkou, a žačka učitelce vypráví o novém druhu rajčat. A jak je popíšeš, když ten nový druh ještě nikdo neviděl?

A Halja říká: „No, Věro Kirylovno, to rajče je takové, víte, dlouhé – jako bimbas!“ Rádi jsme pak ochotně Halju citovali, protože bychom něco takového sami nevymysleli. Jindy jsme s Haljou stáli ve frontě na pšenici. Stáli jsme tam dlouho a ona vyprávěla o svém životě. V roce 1947, když tady byl hlad, poslali ji k dědovi a babičce na Kavkaz. A tam se do ni zakoukal jeden džigit, protože byla taková kulaťoučká. A džigit si na ni počkal v kukuřici. U jejího dědy s babičkou rostla kukuřice až k okraji zahrady za domem, kde stála kadibudka. Jak mi říkal jeden špión, ať je mu zem lehká, nejlepší je si na Němčoura počkat právě na takovém místě: čekej, dokud nepřijde, hlavní je trpělivost.

Džigit trpělivý nebyl. Vyskočil z úkrytu, když Halja akorát přicházela. Popadl ji, hodil si ji přes rameno a odnesl. Halja zakončila historku klidně a vážně: „Ještě štěstí, že jsem šla jenom na malou!“

A toho džigita si stejně nevzala. Řekla: „Jako bych tady měla takových blbců málo.“