Poměrně často se můžeme i na základě zpráv z našich médií utvrzovat, že Ukrajina je mentálně a politicky rozdělena, o jazykové otázce se toho však příliš nedovíme. V útlé, ale informacemi doslova nabité publikaci nazvané (U)movna (U)krajina (možné přeložit jako Relativní Ukrajina nebo Podmíněná Ukrajina, ale také třeba Tajná Ukrajina) si můžeme přečíst, že dát Ukrajině jednolitý jazykový ráz by zase tak velkým problémem nebylo, kdyby… Těch kdyby se možná na první pohled zdá poměrně dost, ale po přečtení této bezvadné práce vedoucí katedry ukrajinského jazyka na univerzitě Kyjevo-mohyljanské akademie v Kyjevě se musíme jen divit politickým, ale i mnoha dalším představitelům Ukrajiny, jak omezeně a hloupě k jazykové situaci na Ukrajině přistupují.

Larysa Masenko, jedna z nejlepších sociolingvistek na Ukrajině, která přednáší a publikuje práce na jazyková témata především ze současné doby, se v první kapitole knihy věnuje otázce ukrajinštiny coby úředního jazyka a porovnává zkušenosti s jazykově-kulturním uvědoměním jiných národů. Například irského nebo českého. Irština z důvodů absence podpory ze strany vládních struktur po irském nabytí nezávislosti v podstatě vymřela. Naopak čeština se díky Masarykovu úsilí (někdy na úkor jiných menšinových jazyků v nově vzniklém Československu) stala zcela samozřejmým státním a mateřským jazykem většinové populace ČSR. Právě na příkladu Masarykova přístupu Masenko dokládá, jak důležitá je pro udržení jazyka podpora shora, z vládních a mocenských kruhů.  

Exkurs do jazykové politiky SSSR jen potvrzuje výše řečené a na příkladu Běloruska, kde se jedná již přímo o cílenou likvidaci zbytků běloruštiny, autorka předkládá možné varianty budoucího jazykového vývoje na Ukrajině. Zajímavá je kapitola věnující se postsovětským letům na nezávislé Ukrajině do roku 2004 (oranžová revoluce). Jde o dosti schizofrenní období, v němž ovšem politici a představitelé státní moci ještě alespoň kolísali mezi proruským a patriotickým postojem. Zde je třeba zdůraznit, že ukrajinština měla být za sovětských dob zcela zlikvidována (stejně jako další jazyky národů okupovaných sovětskou mocí). První kroky byly uskutečněny již na konci 20. let 20. st., kdy začal byl ukrajinský jazyk postupně přibližován ruštině. Z jeho abecedy třeba zcela zmizela hláska G a spousty slov byly prostě nahrazeny ruskými nebo zakázány. Proto termíny jako nacionální, patriotický či nacionalistický nabývají v tomto kontextu zcela jiného významu, než jaký mohou mít v jiných souvislostech. Ukrajinské obyvatelstvo bylo násilím rusifikováno, takže když se dostáváme k části Jazyková situace na Ukrajině dnes, můžeme s autorkou pouze konstatovat, že například v roce 2005 považovalo za mateřský jazyk ukrajinštinu 64,3% obyvatel Ukrajiny, ruštinu 34,1% a 1,5% pak jiné jazyky (celostátní sociologický průzkum). Přitom dle sčítání lidu z roku 2001 národnost ukrajinskou uvedlo 77,8% obyvatel a ruskou 17,3%. Je tedy zřejmé, že velké procento Ukrajinců považuje za svůj mateřský jazyk ruštinu, a vzhledem k nedostatku podpory ukrajinštiny nemají tito lidé vůbec zájem se ukrajinsky naučit, natož ukrajinštinu běžně používat. Jak vyplývá z nejrůznějších výzkumů, ruština je v povědomí většiny obyvatel Ukrajiny považována za cosi „lepšího“ a na ukrajinské mluvčí se zvláště ve městech hledí jako na „vesničany“, respektive křupany. Z vlastní zkušenosti navštěvování Ukrajiny v posledních patnácti letech mohu jen potvrdit slova autorky, že pokud se například v Kyjevě na ulici na někoho obrátíte s prosbou vyslovenou v ukrajinštině, většina lidí vám odpoví rusky a nebude se o ukrajinštinu ani snažit (většinou nejsou schopni pochopit, že rusky třeba vůbec neumíte, neboť jste cizinci – v tomto ohledu jsou na tom neslovanští znalci ukrajinštiny dost špatně). Na druhou stranu, pokud se rusky hovořící obrátí na ukrajinskojazyčnou osobu, ta většinou odpoví rusky – podřizuje se ruštině. V některých regionech je ukrajinština přímo považována za otevřený projev nepřátelství (například mezi ruskými obyvateli Krymu či některých východoukrajinských oblastí).
V kapitole Dva jazyky na Ukrajině – konflikt nebo mírné soužití? Masenko předkládá další problém, jímž je tzv. suržyk (mix ukrajinštiny a ruštiny měnící se dle regionu). Opět z vlastní zkušenosti potvrzuji, že velké procento obyvatel Ukrajiny, zvláště s nižším vzděláním, vůbec neumí správně ukrajinsky či rusky a používá výhradně suržyk. Komunikace je v těchto případech nejen pro cizince velice obtížná.

Dozvíme se, že například bývalý prezident Leonid Kučma napsal knihu (lze jen spekulovat, zda byl skutečně jediným autorem, ale podepsán je pod ní on, tudíž nezbývá, než akceptovat jeho autorství a myšlenky v ní připisovat jemu), v níž se snaží dokazovat odvěké mentální, národní, jazykové, historické etc. spojení s Ruskem, které by dle jeho slov mělo Ukrajince inspirovat. Je opravdu zábavné se domnívat, že by se Ukrajinci měli nechat inspirovat postavami jako třeba Stalinem, který nařídil cílenou genocidu ukrajinského národa, nebo jásat nad tím, že příslušníci vzdělaných ukrajinských vrstev, aby se vůbec ke vzdělání mohli dostat, byli donuceni se rusifikovat (viz N. Gogol). Na druhou stranu je znepokojující, že současní mladí Kyjevané hodnotí stejně pozitivně postavy, jako jsou Vjačeslav Čornovil a Volodymyr Ščerbyckyj (Čornovil – disident a oběť komunistické zvůle, Ščerbyckyj – hlava ukrajinské KGB v 70.–80. l. 20. st., který řídil čistky a likvidaci ukrajinského disentu).

Larysa Masenko nevidí pozitivní výsledky ani ve snaze tzv. nacionalisticky uvědomělých Ukrajinců křečovitě přesvědčovat příslušníky mladé generace, aby svědomitě přešli na ukrajinštinu a stali se hrdými patrioty. Tyto vyprázdněné snahy mohou u současných mladých lidí vyvolat právě opačné reakce, které s chutí zneužívají prorusky laděné kruhy a především masmédia. Na začátku 21. století jsou cesty vlivu na další generace zcela jiné, a to skrze masovou kulturu, populární písně, internet, média obecně. Pokud veřejné osoby – politici, sportovci, byznysmeni aj. – nebudou používat úřední jazyk (a tím je ukrajinština!), pak to nebude „módní“ ani pro nastupující generace. Další nutností je ukrajinštinu používat jako jednotící jazyk mezi menšinami, kterých je na Ukrajině poměrně hodně a zatím stále v jejich vzájemné komunikaci převažuje ruština. Masmédia by měla používat pouze ukrajinštinu, a to i z osvětového důvodu. Zde lze Ukrajincům předložit česko-slovenskou variantu. Pokud televizní redaktor hovoří s občanem Slovenska, nepotřebuje tlumočníka (zatím!), a i to by mělo fungovat na Ukrajině. Ale s tím rozdílem, že se dotyčný žurnalista nebude podřizovat ruštině. Rozdíl mezi ukrajinštinou a ruštinou je srovnatelný s rozdíly mezi češtinou a slovenštinou. A konečně by bylo záhodno, aby se dodržovaly ukrajinské zákony, které ruskojazyčná média neustále vesele a beztrestně porušují. Masenko uvádí příklad ruskojazyčných novin Krymskaja pravda, v nichž si šéfredaktor dovolil ocitovat svůj výstup v krymském parlamentu, že žádná Ukrajina, žádný ukrajinský jazyk ani žádná ukrajinská národnost neexistuje, že jde o výmysly. Pokud nadále zůstanou podobné agresivní útoky a další projevy rasové nesnášenlivosti nepotrestány a naopak ukrajinskojazyční novináři (a kdokoli jiný) budou skrytě perzekvováni a ostrakizováni za používání svého mateřského a úředního jazyka, pak se lze skutečně vážně obávat postupného mizení této krásné východoslovanské řeči.