Autor sbírky povídek, režisér, novinář a spisovatel, rozhodně na člověka udělá dojem. Je znát, že Ruslana Horového jen tak něco z míry nevyvede. Konotopský rodák (nar. 1976) v životě prošel opravdu různorodými stezkami. V 90. letech odešel z Ukrajiny a strávil několik let v cizině. V současné době je vedoucím režisérem televize Magnolia-TV, kde léta řídil program Služba hledání dětí (pořad o nezvěstných dětech), natočil kromě jiného dvoudílný dokument o Kurenivské tragédii, v němž jsou poprvé ukázány zatím utajené snímky KGB. (Roku 1961 se protrhla hráz umělé přehrady na místě tzv. Babího Jaru v Kyjevě, kde za 2. světové války došlo k masovému vraždění především ukrajinských Židů. Místo mělo být zapomenuto a bolševická moc jej nechala napouštět odpadní vodou z továren. Hráz se však protrhla, zaplavila několik čtvrtí a při tragédii přišlo o život cca 1500 lidí. Komunistická moc tragédii ututlala, takže dodnes o ní ne každý ví.) Je držitelem státního novinářského ocenění (2008) a autorem knih Taran (2002), Krajina „U“ (2008), Buenos días, chica (2011).

V poslední knize, sbírce povídek Haharin i Barselona (Gagarin a Barcelona, 2013), se rozhodl se čtenáři podělit nejen o své životní i pracovní zkušenosti. Sbírka obsahuje deset krátkých próz, a jak je uvedeno v tiráži, „v této knize nenajdete jedinou vymyšlenou historku nebo osobu – vše je převzato ze skutečného života a doplněno vlastními, značně bohatými a rozmanitými autorovými zkušenostmi“. První povídka nese název Pravda (Pravda) a přenese nás na několik hraničních přechodů – ukrajinsko-podněsterský a podněstersko-moldavský, k tomu hrdinu ještě zastaví podněsterská dopravní policie. O co jde? Hrdina (příběh psaný v ich-formě) jede prázdným autem do Kišiněva. A co že tam jede dělat? Pít. Neřekne – aby měl pokoj –, že jede na návštěvu, ale zarytě trvá na tom, že jede do Moldavska pít. A to vyvolá řetězec absurdních situací…

Další příběh s názvem Odna vosma (Jedna osmina) se odehrává na vesnici. Zde je třeba vzdát hold autorově znalosti prostředí. Od první řádky je jasné, že takhle ukrajinská ves skutečně vypadá, nejde o intelektuální představu vsi, jak si ji buď idealizují, nebo po jednodenní návštěvě vyfantazírují autoři příliš zahledění do své práce a neznalí opravdových reálií. Horovyj předkládá zcela bez příkras návštěvu mladých hochů z kyjevské televize u báby Parasky na poloopuštěné vesnici. Chlapci mají přijet, aby se pozeptali, „jak se vám žije?“, což samo o sobě je tragikomické, tristní, ale reálné zároveň.

Vynikající je povídka Kyjivska freska (Kyjevská freska), kde se prolínají dvě časové roviny. Partička kriminálníků, kteří jsou přesvědčeni, že pomáhají společnosti, když ji zbavují „nepřizpůsobivých“, zkopala a snaží se utopit v Dněpru postaršího bezdomovce (jak jsou přesvědčeni). Ve chvílích, kdy muž na chvíli nabývá vědomí, probíhá mu hlavou jeho život v jakési zkratce, kterou lze popsat osudy tolika lidí, jimž štěstěna nepřála. Sociální rozměr tu vystupuje s o to větším důrazem, přestože se o to autor vůbec nesnaží.

V povídce „Oj buly na seli…“ („Ach, byli jsme na vsi…“), jak už název napovídá, se opět přeneseme na vesnici, tentokrát zalidněnější, a dokonce oslavující svatbu. Dva kamarádi jsou také pozváni. Soudobé reálie potěší srdce každého etnologa či ukrajinisty, ale i každého čtenáře, který nemá ani potuchy, jak taková ukrajinská vesnická svatba v dnešní době vypadá. A co čert nechtěl, ze sousední vsi přijede skupina „drsoňů“ dělat pořádek…

Jak je uvedeno v anotaci knihy, text Devjanosta chvylja mihraciji (Devadesátá vlna migrace) je nejautobiografičtějším příběhem této sbírky. Horovyj odešel z Ukrajiny v době, kdy neměl žádné jiné východisko, sice studoval, ale perspektivy uplatnění byly zcela nulové. Hrdina povídky Rusman uteče z Ukrajiny proto, že odmítá narukovat. Nejprve pobude v Polsku, kde vypomáhá starému muži na venkově, pak se musí přesunout dále na západ. Spolu s Cikány se snaží přeběhnout (doslova!) polsko-německou hranici. Je velmi obtížné za hrdinou nevidět samotného autora, natolik detailně a autenticky je zrovna toto místo zachyceno. Ale ani další části nás nenechají na pochybách, odkud autor čerpal. Rusman se dostává do Hamburku, ocitá se v Holandsku, je deportován zpátky do Německa a odtamtud přímo na Ukrajinu… U této povídky se musí nutně vloudit myšlenka, že by rozhodně stálo za to takovouto „črtu“ rozpracovat alespoň do románu.

Povídka Dvadcjať hryveň (Dvacet hřiven) patří k abstraktnějším textům této knihy. Byl to jen sen, nebo hrdina opravdu přejel žebrajícího chlapce, kterému nechtěl dát dvacet hřiven, aby si zajistil stolek v módní pseudofolklorní restauraci?

Text s názvem 3●5 opět obsahuje dokumentární prvky, a to současnosti i minulosti. Hrdina jede na zájezd, který patří v poslední době na Ukrajině k velmi oblíbeným: do černobylské zóny. Skupina turistů dostává instrukce, jak se chovat, kam nechodit, na co nesahat, ale hrdina má svůj vlastní důvod, proč se chce podívat do města Prypjať, odkud musel jako malý s rodinou uprchnout před radiací. Za každou cenu se potřebuje dostat k domu, kam jako kluk schoval jistou ukradenou věc. Je přesvědčen, že když ji vrátí původnímu majiteli, stane se zázrak…

Příběh nazvaný Vovčyk (zdrobnělina od jména Volodymyr) bychom mohli také nazvat freskou, tentokrát z malého města, kde není práce, staršího Vovčykova příbuzného opustí žena, ten se dá na pití, vyhoří mu dům a zahyne matka. A kdysi to byl tak skvělý strejda, schopný se Vovčyka zastat, být opravdovým kamarádem…

Pití hraje roli i v předposledním příběhu. Lékař, aby uživil rodinu, musí kromě praxe pediatra jezdit se záchrankou. Po službě a v alkoholovém oparu se vrací domů, jenže jej zastaví policie, starší a mladší dopraváci. Starší v něm poznává výborného lékaře svého dítěte. Policisté jsou odvoláni a lékař, kterému do garáže zbývá pár metrů, by měl počkat, než se vrátí. Sedne za volant? A jakého auta?

Haharin a Barselona (Gagarin a Barcelona) je poslední a asi nejsilnější příběh, podle něj je kniha také nazvána. Jurij vždycky toužil létat, udělal přijímačky na leteckou akademii, ale osud vybral za něj – kvůli nehodě a špatnému zraku se živí jako metař. Ve vedlejším domě se v maličkém krcálku usadí Vika s přezdívkou Barcelona, která přišla o dítě, pobyla si v blázinci a nakonec se s Jurou přezdívaným Gagarin dá dohromady. Dva nešťastníci, kteří ovšem nehodí flintu do žita. Gagarin se rozhodne Barceloně splnit její životní sen. A je to opravdu sen, z nějž se nakonec Barcelona probudí?

Režisérská praxe Horového je bez diskusí znát; všechny příběhy jsou neobyčejně plasticky vykresleny, čtenář dostává úžasnou možnost příběh „vidět“, jako by se před ním odvíjel na filmovém plátně. Přestože tematicky jde o různá prostředí, sociální vrstvy, dobu, spojuje všechny hrdiny jakási chlapská něha. Autor dovede mužské postavy vylíčit ve všech jejich nuancích, ať už se jedná o vzdělaného lékaře, nebo obyčejného bezdomovce. Silně je znát sociální cítění a pochopení stáří, dětské či nějak determinované duše, ale díky smyslu pro humor a nadhledu nedochází ke sklouzávání do patosu. Horovyj zůstává stranou, zachycuje, předkládá, nikoho neodsuzuje ani nebrání, i když je jasné, na čí stranu by se postavil, kdyby se rozhodl čtenářem manipulovat.

Jeho jazyk je svěží a v daných situacích věrohodný, nejde o žádný konstrukt. I to lze považovat v současné ukrajinské literatuře za jistou výjimku. Autoři jsou totiž často svázáni jazykovým prostředím, v němž se nejčastěji pohybují, a málokdo se od něj dovede oprostit. Kromě dvou povídek, kde vystupují výraznější ženské postavy, jsou všichni hrdinové muži, a to různí věkem, postavením, vzděláním, původem. A v ukrajinské literatuře posledních dvaceti let jsou muži často zobrazováni jako „slabé články“, nebo autor takříkajíc „umí jen jeden dva typy mužů“, anebo jde o „parodii na chlapa“. Je proto skvělé, že existuje autor, který se zobrazováním muže v nejrůznějších podobách problém nemá.