Hned v předmluvě pro české čtenáře Konstantin Sigov (ukr. Kostjantyn Sihov, nar. 1962) říká: „Proč Putin tolik podceňuje obyvatele Západu obecně a Ukrajince zvlášť? Naprosto cynické opovržení, které chová k Evropanům, se mu nevyplatilo.“ Odpověď není zdaleka tak jasná, jak se zdála být na počátku války. Ano, Evropa se víceméně sjednotila v podpoře a pomoci Ukrajině, ale „únava z války“ se už nějakou dobu projevuje na všech stranách – snad kromě té ruské, protože obyvatelé Ruska si v současné době snad ani nemohou myslet či cítit něco jiného než to, co po nich vyžaduje tamní diktatura.

Konstantin Sigov je nejen filozof, ale i vysokoškolský pedagog a zakladatel a ředitel nakladatelství Duch i litera, nositel francouzského Řádu akademických palem a vedoucí Centra evropského bádání v oblasti společenských věd na Kyjevsko-mohyljanské akademii v Kyjevě. Je v kontaktu s francouzskými médii již od tzv. Euromajdanu (ukrajinsky Revoluce důstojnosti, 2013–2014), kdy se Ukrajinci (již podruhé – poprvé to byl Majdan v r. 2003–2004) postavili proti Ruskem manipulované vládě a prezidentovi, proti odmítnutí „evropské cesty“, a čelili za to krvavým střetům, mučení a vraždění v centru Kyjeva a po celé Ukrajině. Poskytuje rozhovory, vysvětluje, diskutuje, opravuje zažitá klišé a stereotypy a obecně se snaží nabourat stále převládající víru mnoha západních intelektuálů i celých společností v to, že Ukrajinci jsou jakousi odnoží Rusů, že Rusko má „dané“ právo vměšovat se a ovlivňovat nezávislé státy ve svém okolí, kdykoli se „cítí ohrožené“. Na rozdíl od českého prostředí, které má nejen fyzicky blíže k Ukrajině i Rusku, ale z vlastní zkušenosti pamatuje, co to znamená být oblažován sovětskou mocí a armádou, se západní intelektuální kruhy staví k věci pro nás překvapivě často naivně, anebo jsou přímo pod ruským vlivem a v plné míře si neuvědomují ruskou hrozbu.

Ukrajinci nejsou Rusové

Co Rusko bylo a je – především na kulturní úrovni – se autor snaží přednést za pomoci přímých svědectví z války, která začala již na jaře roku 2014 anexí Krymu a rozpoutáním bojů ve východních regionech Ukrajiny. V jednom z textů v knize s názvem Étos Evropy podroben zkoušce, který vyšel původně roku 2016 ve Francii, Sigov rozpracovává model výměny vzpomínek a příběhů. Tento model se neosovětská ideologie, vlastní současnému Rusku, podle autora pokouší nabourat, či lépe zlikvidovat. Rusko vede paralelně s reálnou válkou na Ukrajině také hybridní válku téměř po celém světě a jeho cílem je způsobit chaos a následný rozpad evropských, resp. euroamerických hodnot. Jednou z těch nejdůležitějších je přitom evropská víra v důstojnost jednotlivce, tedy v jeho svobodu. Jak poznamenává Sigov, homo sovieticus měl tuto bazální hodnotu zcela ztratit, měl se zrodit člověk bez paměti, ochotný na povel udělat cokoli pro krvavou bolševickou, dnes ruskou či neosovětskou ideologii; člověk, který v podstatě nepřemýšlí a chová se jako robot. Ukrajina v letech 2013–2014 ovšem tento model zavrhla coby sobě nevlastní, „neukrajinský“, což vedlo k ruské odvetě. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit stanovisko autora, totiž že Ukrajinci opravdu nejsou Rusové. Přemýšlejí jinak a svoboda je pro ně důležitější než náruč zcela „neukrajinsky“ smýšlejícího Ruska.

Knihu Poselství z Kyjeva o Ukrajině a Evropě z většiny tvoří výbor z textů a rozhovorů, které vznikly již za celoplošné války. Z 23. února 2022 pochází první List z Kyjeva, který udává tón a myšlenky dalším devíti textům. Sigov v nich informuje o tom, co se právě v Kyjevě, resp. jinde na Ukrajině děje, co on sám a jeho rodinní příslušníci dělají, co prožívají oni i ostatní Ukrajinci. Vedle toho – často za pomoci myšlenek francouzských filozofů a myslitelů – předkládá ukrajinskou perspektivu. Odvolává se na historičku Françoise Thom, filozofy Marguerite Lény či Paula Ricoeura. Jen sporadicky Sigov cituje z textů vydaných mimo francouzský okruh (např. z Hannah Arendt či Timothyho Snydera). A když tlumočí postoje intelektuálů z Východu, raději se odvolává na Rusy (např. Naděždu Mandelštam nebo Andreje Sacharova), což může české čtenáře překvapit, nikoli však čtenáře francouzské, pro které – jak se obávám – ideje ukrajinských myslitelů prozatím nemohou konkurovat názorům „zavedených“ ruských osobností. 

Pro našince vypadá velmi zvláštně, že se autor neobrací k dalším osobnostem z jiného než francouzského kulturního okruhu, které by mohly pomoci osvětlit či jasněji podpořit jeho myšlenky. Texty ale byly učené primárně francouzskému publiku, a tak asi není, čemu se divit.

„Nepřeháněl jsem“

Co ovšem zaujme rozhodně, je to, že Sigov musí před svými francouzskými čtenáři obhajovat některé naprosté základy, které průměrně vzdělanému Čechovi není nutné snad ani připomínat. Navádí ho k tomu i otázky, které kladou francouzští novináři – je fascinující sledovat, s jakou trpělivostí Sigov vysvětluje základní fakta, jen občas a velmi lehce připomene, že o mnoha hrozbách už kdysi pro francouzská média hovořil, ale nebyl vyslyšen či byl považován za blázna. Například na otázku, zda invaze Ruska na Ukrajinu odhaluje obecnější hrozbu, tedy ocitáme-li se na prahu globálního konfliktu, Sigov odpovídá: „To není vyloučeno… Pokud na jeden z … nových Černobylů dopadne bomba, atomový mrak se nezastaví na hranicích Ukrajiny… Je třeba ho [Putina] zastavit hned. Když jsem před těmito nebezpečími varoval v Paříži v roce 2015, možná si lidé mysleli, že přeháním. Ale nepřeháněl jsem… Strkat hlavu do písku a myslet si, že se [Putin] zastaví na hranicích, je úplně stejné jako myslet si, že se na hranicích zastaví černobylský mrak. Hranice tuto agresi už nezadrží. Musíme uhasit požár ve zdroji…“

Posledním vybraným textem je Velikonoční meditace z dubna 2022. V ní se autor zamýšlí nad biblickou pašijovou scénou, kdy se Pilát Ježíše ptá: „Co je pravda?“ A Ježíš neodpovídá, jen se na Piláta podívá. „Tato otázka,“ píše Sigov, „nabývá naléhavosti uprostřed války a všech manipulací s pravdou, kterým jsme již několik let vystaveni.“

Autor dává do kontextu současné, nedávno minulé i historické okamžiky, události a rozhodnutí a připomíná, jak nezbytné je, abychom byli těchto věcí znalí – jsou to přece dějiny Evropy, tedy naše dějiny. Není náhodou, že pravda o Holodomoru 1932–1933, tedy velkém hladomoru uměle vyvolaném Stalinem s cílem zlikvidovat ukrajinskou společnost jako celek, začala vycházet najevo nikoliv v Evropě, ale ve Spojených státech, jak Sigov připomíná. Ignorance nejen západních elit ohledně východní Evropy by už konečně měla padnout a lepší porozumění historickým i současným událostem by přispělo k dobru celé Evropy. Sigovovy texty a myšlenky tomu mohou velkou měrou pomoci.