Jubilejní, 20. číslo Almanachu současné literatury, který na Ukrajině vychází od roku 2006, je věnováno literatuře Záporoží. Jak trochu smutně upozorňují editoři Jurij Syčuk a Oles Barlih na začátku čtvrtletníku, literární časopisy ztrácejí své pozice, o tak mladém almanachu ani nemluvě. Ale snad se jim letos podaří opět vydat další čísla, neboť jinak bychom byli připraveni o rozhodně zajímavé a pro nás zcela neprobádané literární oblasti a kraje.

20. číslo předkládá ukázky z děl autorů pocházejících ze Záporoží a okolí. Záporoží bylo známo jako jedno z největších sovětských průmyslových center. Člověk je až překvapen, kolik zajímavých a originálních textů může z takového zázemí vzejít. Na počátku zmiňme Pavla Volvače, v současné době zřejmě nejznámějšího spisovatele a básníka pocházejícího ze Záporoží, který se již v 90. letech zapsal do povědomí čtenářů tehdy kultovním románem Kljasa (loni vyšla kniha v novém vydání). Volvač, ostatně jako téměř všichni, o nichž se v almanachu dozvíme, začínal jako básník. Mnozí autoři se nadále za básníky považují, ale víme, jak to v současné době vypadá s publikováním básní u nás, natož na Ukrajině. A Záporožané jsou v jistém smyslu tradicionalisté; jejich verše se rýmují, dodržují rytmus.

Sám výkonný redaktor Nové prózy Oles Barlih je Záporožan a ukázky z jeho tvorby najdeme hned na začátku. Doplňme, že autoři jsou řazeni abecedně, bez ohledu na věk a postavení. Barliha zastupuje několik krátkých povídek, z nichž bych vyzvedla text Hluboko pod Mokrošou, kratičký pseudofolklorní příběh o mladé vdově, která za pomoci kamarádky „uloví“ v řece Mokroši nového muže, který „Nic tam nemá… V kalhotách nic nemá…“, ale má přinést bohatství. Zajímavým a zřejmě oblíbeným žánrem je cosi na způsob minimalistické povídky na pokračování v nejúspornějším režimu (všimneme si tohoto druhu prózy i u dalších autorů v almanachu). Barlih předkládá takovýto text pod názvem Z cyklu Esperanto pro harém. Kratičké noticky, úvahy, příběhy, které spolu (ne)souvisejí, jako by přibíhaly ze všech stran jihovýchodní Ukrajiny, o níž máloco víme. Nadpřirozeno, mýty, pověry, skutečné i neskutečné postavy se objevují a zanikají, jsou zcela běžnou součástí textů jako jejich absolutně realistické protějšky. Ve většině děl záporožských autorů se neskutečno prolíná a souzní se skutečností natolik, že nám na tom nepřipadá vůbec nic zvláštního.

To dokládá i následující text O černém kocourovi a lecčems dalším Taly Vladmyrové. Jde o vyzrálý příběh dospívající dívky Jaryny, která jako malá nesnášela černého kocoura Stína, jehož se její rodina ujala. Autorka s neobyčejným citem a pochopením dospívající dívky popisuje často jen v náznacích, ale s o to větším důrazem, jak se Jaryna vyrovnává s tím, že její matka po záhadné kocourově smrti mluví k neviditelnému stvoření. Dívka se dozví, že sestra jejího nového spolužáka (zde je náznak počínající nesmělé oboustranné náklonnosti) studuje psychologii, a s odvahou sobě vlastní jde k Líze na konzultaci. Nakonec se s bratříčkem Hlibem rozhodnou matce „pomoci“ a přinesou domů černé kotě. To má ovšem další „úkol“ – zanedlouho se má objevit všemi svorně nesnášená babička…

Zcela specifickým, zato až k slzám upřímným textem je jakési „vyznání“ Nadiji Mormel (1950), novinářky z Tokmaku, která si roku 2007 vysloužila ocenění za odvážnou novinářskou práci, věnující se rozkrádání majetku v jejím rodném městě. Její „Lidová humoristická, téměř autobiografická novela, věnovaná mým dalekým předkům a blízkým potomkům“ je opravdu jakýmsi „poučením potomkům“, v němž autorka zcela otevřeně a do morku kostí upřímně popisuje svůj život. Text je prokládán veršovanými příběhy či ponaučeními, která vznikají (jak autorka uvádí) v nejrůznějších těžkých obdobích jejího života. Navazují na ukrajinské dumy a tvorbu T. Ševčenka. Novelka nese název Ke všem čertům! a toto úsloví se ve vyprávění pravidelně opakuje jako zaklínadlo při bezvýchodnosti situace. A že takových situací Nadija Mormel zažívá požehnaně, o tom není pochyb. Občas máme dojem, že autorka praští pěstí do stolu, pošle všechny ke všem čertům, ale plakat v koutku nebude; jde se dál rvát za normální život v rodném městě, i kdyby se všichni čerti ženili. Jde o velmi silný, i když „lidový“ text.

Teťana Savčenko, programátorka a autorka dětských knih (s povděkem kvituji, že přeložila do ukrajinštiny Nezvalův příběh Anička Skřítek a Slaměný Hubert, který ovšem stále čeká v šuplíku na vydavatele), se v Nové próze představila úryvkem z románu Manuál na želvu. Jak již bylo řečeno výše, krátké, zhuštěné texty jsou tu oblíbeným žánrem a Savčenko není výjimkou. Na začátku se dozvíme, že hrdinka (či autorka?) neměla jako malá ráda knihy, kde vystupovalo mnoho postav, proto je každý její příběh uvozen výčtem osob a jejich věkem. V úryvku vystupuje několik dětí (většina jsou sourozenci), které prožívají nejrůznější příhody a dobrodružství. Autorčina fantazie nezná mezí (nelze se divit, pokud je jí blízká Nezvalova surrealistická lyrika), takže se neubráníme srovnání s magickým realismem v čisté podobě. U textu Oleha Šynkarenka s názvem Čelisti A. Pugačovové si taktéž nejsme jisti, zda jde o souznění surreálna s reálnem. Co se jen mohlo stát, že Hliba Halkina ráno probudí telefonní vyzvánění a na druhém konci se ozve Putin s příkazem, aby se stal manželem Ally Pugačovové…

Nelze vyjmenovat všechny autory a všechny jejich texty, které jsou do almanachu zařazeny. Je dobré, že editoři nechali na konci promluvit jednu z účastnic tzv. záporožské literární školy, což jsou výše zmínění autoři plus pěkná řádka dalších, kteří se více či méně dále věnují literatuře. Anna Lupynos nás v krátkosti uvede do „dějin“ této neoficiální literární „školy“, zaměří se však více na poezii než na prózu. A dlužno říci, že i ty kratičké ukázky, které vybrala, stojí rozhodně za to.