Francouzské město Mougins nedaleko Cannes je místem posledního odpočinku ukrajinského spisovatele Volodymyra Vynnyčenka (14. 7. 1880 – 6. 3. 1951). V životě ho potkalo mnohé. Literární vzlety, politická kariéra, uvěznění a útěky za hranice. Žil v Rakousku, Švýcarsku, Itálii, ilegálně se vrátil na rodnou Ukrajinu. V listopadu 1925 s manželkou Rozalií zakotvil v Paříži. Ale i v rušném velkoměste se cítí osamělý. Na břehu Středozemního moře, daleko od Paříže, kupuje roku 1934 domek s pozemkem. Usedlost nazval Zakutok (Zákoutí).

Připomínáme si 60. výročí smrti tohoto ukrajinského spisovatele světové velikosti. Vynnyčenko za padesát let napsal patnáct románů, 23 divadelních her a přes sto povídek.

Když v roce 1906 vychází jeho první sbírka povídek Krasa i syla (Krása a síla), Ivan Franko (1856–1916) se okouzleně a nadšeně ptá: „Odkud se tento člověk vzal?“ Jedním dechem dodává, že mezi slabou nebo všední šablonovitou generací tehdejších spisovatelů se náhle objevilo cosi mohutného, rozhodného, silného a plného temperamentu, něco, co se řítí jako řeka, hrne se jako samotný život... Známá jsou i slova spisovatele Mychajla Kocjubynského (1864–1913), který v roce 1909 řekl: „Koho dnes lidé čtou? Vynnyčenka. O kom se baví, když je reč o literatuře? O Vynnyčenkovi. Koho kupují? Zase Vynnyčenka.“

Volodymyr Vynnyčenko patří k těm ukrajinským spisovatelům, kteří stáli u zrodu moderní ukrajinské prózy. Literární vědec Serhij Jefremov (1876–1939) hodnotil Vynnyčenkův vstup do literatury jako typický projev přechodného období, kdy se ve společnosti objevují nové nálady, nové životní postupy. V takovém období zákonitě dochází k přehodnocování. Rozpad starého životního stylu a nové společenské kontrasty se staly základem a katalyzátorem tvořivého hledání. Nový přístup přináší i změny v uměleckých postupech. Mladý Vynnyčenko provokuje, ale zároveň ukazuje na nové možnosti slova a na jeho sílu. Vynnyčenko zpřetrhává vztahy s narodnickou prózou, zříká se etnografismu v literatuře. Zajímá ho morálně-psychologická podstata rozdvojené osobnosti a charakter morálních kompromisů. Vybírá si takové typy a osudy lidí, takové kolize a konflikty, které se v tehdejší próze neobjevovaly. Neexistovalo pro něj téma, jehož by se nemohl dotknout. Jeho mistrovství se projevilo právě při líčení konfliktních a hraničních situací, v nichž se člověk ukáže nejvýrazněji. Často nastoluje otázky, které se týkají řešení konfliktu mezi rozumem a srdcem, mezi vědomím a instinktem. Vidíme to v jeho prozaických dílech Česnisť iz soboju (Čestnost vůči sobě, 1911), Rivnovaha (Rovnováha, 1912), Zapysky kyrpatoho Mefistofelja (Zápisky hrbatého Mefistofela, 1918) a v mnohých dalších. Jeho utopistický román Soňačna mašyna (Sluneční stroj, 1922–1925) byl nominovaný na Nobelovu cenu. Po spisovatelově smrti se v jeho archivu našly romány Poklady zolota (Poklady zlata), Vičnyj imperatyv (Věčný imperativ), politický román Slovo za toboju, Staline! (Staline, máš slovo!) a divadelní hra Prorok.

Vynnyčenko si uvědomoval, že i ukrajinskému divadlu je nutné vtisknout evropskou podobu.

Z jeho divadelných her, které sehrály důležitou roli při kulturním obrození ukrajinského národa, je třeba vzpomenout díla Brechňa (Lež, 1910), Čorna Pantera a Bilyj Vedmiď  (Černý Panter a Bílý Medvěd, 1911), Hrich (Hřích, 1913), Memento (1913), Velykyj sekret (Velké tajemství, 1913). Mnohé z těchto divadelních her se úspěšne hrály na scénách divadel v Německu, Holandsku, Švýcarsku, Československu, Rakousku, Polsku, Itálii, Španělsku, Dánsku, Švédsku a v dalších zemích.

Vynnyčenkova tvorba byla známá i českému čtenáři. Český tisk o něm začal psát už roku 1904 a české překlady jeho díla se objevily v roce 1906. Povídka Student v překladu V. Charváta se dostala do prestižní antologie 1000 nejkrásnějších novel 1000 světových spisovatelů, která vyšla roku 1911. V roce 1922 v překladu Jaroslava Řeháka vyšel román Anarchisté. Román Zápisky piknosého Mefista (Zapysky kyrpatoho Mefistofelja) v překladu Boženy Holečkové vyšel dokonce dvakrát: jednou jako románová příloha Večerníku Národních listů a podruhé jako románová příloha časopisu Národ. V překladu Marie Horbačovské s doslovom Františka Tichého roku 1920 vychází Vynnyčenkova divadelní hra Lež (Brechňa) a o dva roky později Černá Panthera a Bílý Medvěd v překladu K. Krále. Obě tyto hry byly uvedeny i na českých divadelních scénách (ve Švandově divadle v Praze a v Národním divadle v Brně).

Slovenský čtenář Vynnyčenka v podstatě nezná. První „setkání“ s ním se uskutečnilo roku 1968, kdy v prešovském oddělení ukrajinské literatury Slovenského pedagogického nakladatelství v Bratislavě vyšel výběr z Vynnyčenkovy povídkové tvorby v ukrajinštině pod názvem Opovidanňa (Poviedky). Toto vydání, které připravil slovenský ukrajinista Michal Molnár, vyvolalo značný ohlas i na Ukrajině, a to v době, kdy se tam Vynnyčenkovo jméno nemohlo vyslovovat ani šeptem. V roce 1970 časopis Revue svetovej literatúry (roč. VI., 1970, č. 3, s. 88–103) uveřejnilo dvě autorovy povídky Chvíľa (z rozprávok väzenskej Šeherezády) a Slnečný lúč v překladu Dušana Slobodníka. Po roce 1989 několik povídek tohoto ukrajinského spisovatele vyšlo i na stránkách Literárního týdenníku a v knižním výběru ukrajinských povídek Mesačný úsmev.

V letech 1980 a 1983 vyšly v Kanadě dva díly Vynnyčenkova Deníku (Ščodennyk), loni vyšel v Kyjevě díl třetí (Ščodennyk 1926–1928, 2010). 24. srpna 1923 si Vynnyčenko do deníku zapsal: „Být Ukrajincem, to znamená být neustále ve stavu dokazování svého práva na existenci.“ Od těch dob uplynulo bezmála 88 let, ale často se zdá, jako by ta slova byla napsána dnes.