Rozhodnutí vyzpovídat nejzajímavější a nejrůznější spisovatele patřící do jedné literatury může padnout lehce, hůře se však již uskuteční. Ukrajinská novinářka Tetjana Teren (nar. 1986) se nenechala odradit a loni vyšly ve Lvově dva díly rozhovorů s dvacítkou ukrajinských spisovatelů a básníků. Sbírku vydalo jedno z nejlepších současných ukrajinských nakladatelství (Vydavnyctvo Staroho Leva neboli Nakladatelství Starého Lva) ve velmi zdařilé grafické úpravě se spoustou výmluvných fotografií.

Tetjana Teren v předmluvě ke sbírce píše: „Rozhovory se spisovateli se mi vždycky líbily stejně jako jejich knížky. Myslím si, že rozhovor se spisovatelem může být literatura stejně jako román, povídka nebo báseň. Pokud autora přemluvíte k otevřenému hovoru, dovedete ho rozpovídat a vše zaznamenat. A především tehdy, umíte-li mu naslouchat.“

Tetjaně Teren se povedlo dostat se vybraným a velmi různorodým autorům takříkajíc pod kůži a obě knihy (každá obsahuje rozhovory s deseti autory) se čtou jedna radost. Nebyla to ovšem snadná práce. Autorka přečetla zřejmě většinu vydaných děl těch literátů, které si vybrala. Nápad hloubkového vhledu do života, práce a názorů lidí, kteří rozhodně nepatří k nejjednodušším spolubesedníkům, vznikl v roce 2008, kdy zemřel spisovatel Jurij Pokalčuk (1941–2008), který ovlivnil nejednu generaci autorů, a jak Tetjana Teren píše, „nikdo se nikdy nezamyslel, kolik je Pakovi let ... všem se zdálo, že jeho energie a nadšení vystačí na dalších kdovíkolik desítek let“. Uvědomila si, že s ním sice vznikly rozhovory, ale krátké a povrchní. Co si ovšem skutečně tento nevšední autor myslel, čeho se bál, co měl rád, v co věřil či koho považoval za svého učitele, to už se nikdo nedoví. Stejně jako se na tytéž věci nikdo neptal již dávno zemřelých klasiků (Pavlo Tyčyna, Maksym Rylskyj, Mykola Bažan, Iryna Vilde) či těch, kteří odešli nedávno (Volodymyr Drozd, Mykola Vinhranovskyj, Ihor Rymaruk, Vasyl Koželjanko, Oles Uljanenko, Iryna Žylenko).

Ke konci roku 2013 se mladá novinářka vydala s fotografem Oleksandrem Chomenkem za Anatolijem Dimarovem (1922–2014). Teren se posléze pustila do projektu, který trval dva roky. Bohužel, nepodařilo se vyzpovídat bývalého disidenta a spisovatele Jevhena Sverstjuka (1928–2014), který zemřel v týdnu, kdy se měl s Teren sejít. Jemu a všem, kteří byli součástí divadelního studia Berezil (20. léta 20. stol.), je antologie věnována.

Autorka s každým spisovatelem mluvila vždy několik hodin, ale rozhodla se texty nepublikovat jako klasické rozhovory, nýbrž jako samostatné vyprávění bez otázek. Čtenář se tak může zcela ponořit do myšlenek, názorů, recitací či výkřiků a snad i mlčení jednotlivých autorů, aniž by byl text „přerušován“ dotazy. Rozhodně se tento přístup vyplatil, zvláště výpovědi starších autorů se čtou téměř jako napínavá detektivka.

Na začátku každého textu editorka krátce přibližuje, za jakých podmínek rozhovor vznikal, jak se s autorem domlouvala, čím ji nejvíce zaujal, jak se tvářil a čím překvapil. Na co se při konkrétním interview ptala jen zlehka, opatrně, na co vůbec a čím občas zkusila zvýšit hladinu autorova i vlastního adrenalinu. Každého se ptala na cosi, co lze nazvat „běžný den“, dětství, mládí, dospívání, školu či studia, vztahy, přátelství, vzpomínky. Když se již rozhovořil sám spisovatel, text plyne až na výjimky hladce, mohlo by se zdát, že jej napsal sám, aniž by byl pobízen otázkami. Výpovědi jsou prokládány citáty a fotografiemi z natáčení, jež probíhala buď u spisovatelů doma, nebo v místech, která jsou spojena s literaturou či uměním a která byla speciálně pro takovéto besedy vybrána – muzeum, knihovna, kavárna.

Na konci každého textu je různě dlouhý doplněk nazvaný citátník, kde se autoři měli možnost vyjádřit k pojmům jako dobro, patriotismus, láska, víra či smysl života. Následuje bibliografická poznámka s autorovým plným jménem a datem narození, stručným životopisem, seznamem obdržených cen a většinou všemi knihami, které mu kdy vyšly. Každý díl obsahuje rozhovory s deseti autory. První díl: Jurij Andruchovyč (1960), Vira Vovk (1926), Lesja Voronyna (1955), Vasyl Holoboroďko (1945), Larysa Denysenko (1973), Anatolij Dimarov (1922–2014), Ivan Dzjuba (1931), Ivan Drač (1936), Serhij Žadan (1974) a Oksana Zabužko (1960). Druhý díl: Jurij Izdryk (1962), Ihor Kalynec (1939), Marianna Kijanovska (1973), Ivan Malkovyč (1961), Jurij Mušketyk (1929), Dmytro Pavlyčko (1929), Halyna Pahutjak (1958), Taras Prochasko (1968), Iren Rozdobuďko (1962) a Jurij Ščerbak (1934).

Téměř polovinu autorů jsem měla sama možnost potkat, s některými se poznat i blíže. Je nesmírně poučné porovnat, jak někteří z nich působí na literárních večerech či vystoupeních a jak se projevili v rozhovorech, kdy jim byly kladeny i nepříjemné či kontroverzní otázky. Zaujme – a zřejmě nepřekvapí – jistě i fakt, že čím mladší autor, tím více je zaměřen na sebe, jeho výpověď se hemží zájmenem „já“, až je čtenáři mnohdy za samotného autora trapně. Je to zřejmě pochopitelné, ale o to více zarážející pak je, když se sebestřednost a až narcistní vystupování vyskytuje u člověka s pečlivě budovaným morálním kreditem, s aureolou „autority“, nebo dokonce „vůdce“. Z mladší a střední generace autorů, kteří začali publikovat v 80. letech, se někteří opět cítí být jako na pódiu, vlastně se stylizují a tak trochu předvádějí. Jiní, kteří se médiím vyhýbají, jsou zase naopak ochotni se podělit o velmi zajímavé zkušenosti a zážitky (viz např. Halyna Pahutjak).

Osobně považuji za nejzdařilejší výpovědi nejstarších oslovených autorů, a to zejména V. Holoboroďka, A. Dimarova, I. Dzjuby, I. Drače, I. Kalynce, J. Mušketyka, D. Pavlyčka a J. Ščerbaka. Zvláště poslední autor byl dle mého názoru nejupřímnější a podobně jako A. Dimarov se neostýchal nazývat věci a lidi pravými jmény. Jde samozřejmě o minulost, kterou si každý ze zmíněných „klasiků“ upravuje a „pamatuje“ po svém a až na výjimky (například V. Holoboroďko a I. Kalynec) se snaží ospravedlnit svoje konání před rozpadem SSSR. Život sovětského spisovatele, navíc Ukrajince, nelze popsat slovy „nebyl snadný“ – byl naprosto šílený. Na jedné straně protežovaná osoba, člen partaje, přisluhovač; na druhé straně Ukrajinec, bitý a neustále lámaný už jen za příslušnost k národu, který měl zcela zmizet.

Skvělá a zároveň strašná je v tomto ohledu výpověď D. Pavlyčka, který se celý život potácel mezi kolaborací s režimem (výhody oficiálního spisovatele) a nenávistí ke všemu sovětskému (Sověti zavraždili jeho bratra). Básník trpí, pýcha slávy ho ponouká, na jednom místě říká: „Mám pocit, že patřím k lidem, kteří s některými svými díly budou žít i po smrti.“ A zanedlouho přiznává: „Hrál jsem karty s ďáblem a prohrával...“ Podobná, i když mnohem skrytější a spíše nechtěně prosáklá přiznání najdeme u každého z těch autorů, kteří měli možnost se realizovat (i když velice omezeně a s mnoha restrikcemi) již v dobách SSSR. Anatolij Dimarov, který sice pět let nemohl publikovat, ale jinak ho režim nechával víceméně být, hovořil nejotevřeněji. „Po roce 1990, kdy už nebyla cenzura a nikdo mě nemohl cejchovat, jsem napsal dva díly vzpomínek ,Prožít a říct‘. Nenávidím memoáry, kde je autor rozumnější, než byl kdysi. Já to pojal jako zpověď před Bohem. Když jsem Mychajlu Slabošpyckému přečetl ukázku, řekl: ,Vždyť vy jste tam jako nejhorší padouch!‘ Ale já jím tehdy opravdu byl! Nikoho jsem neposílal do vězení, nemučil, ale byl jsem Goebbels v novinách. Omlouvali a opěvovali jsme ty, kteří nás věšeli! Tohle nám nikdo nikdy nesmí odpustit.“ Ani on, ani J. Ščerbak si ve výpovědích takzvaně „nebrali servítky“. Ščerbak uznává, že měl postavení lehčí, byl lékař, epidemiolog, psaní měl jako koníček, a dokonce nemusel být ve straně. V úvodu k jeho výpovědi se také dočteme, že „je velmi těžké najít mezi ukrajinskými intelektuály 20. stol. takové, kteří by nebyli zastíněni komunistickou minulostí, dopisy, v nichž se káli, podporou protiukrajinských režimů, socialistickým realismem nebo nedůsledností činů a soudů“. Jeho pohled do minulosti je na rozdíl od čistých literátů jiný, není angažovaný ani na jedné straně. Je osvěžující si o stejných událostech či lidech přečíst z jiné perspektivy.

Pokora, klid a životní moudrost včetně odpuštění pak čiší ze slov těch, které chtěl režim fyzicky i psychicky zlikvidovat. Ihor Kalynec, který strávil roky v nejstrašnějších sovětských lágrech, se o jednom kolegovi básníkovi vyjádřil dokonce takto: „Hrycko [Čubaj – pozn. RK] by měl štěstí, kdyby ho odsoudili a poslali do lágru. Tam by zůstal tvůrčím člověkem...“

Autorka projektu Tetjana Teren na konci zdařilé antologie slibuje, že v rozhovorech bude pokračovat. Jak jsem se dozvěděla, již se chystá další desítka. Kdo se aspoň trochu zajímá o ukrajinskou literaturu, která vychází i v překladech do češtiny, ten by jistě ocenil, kdyby se mohl seznámit s autory, kteří rozhodně mají co říci, a to i neukrajinskému čtenáři.