Taňa Maljarčuk (1983) není českým čtenářům zcela neznámá, její povídka Moje posvátná kráva vyšla v antologii Expres Ukrajina (Kniha Zlín 2009) a byla i zdramatizována do audioverze. Kniha Zviroslov patří k tomu nejlepšímu, co Maljarčuk zatím vydala. Jde o sbírku deseti povídek nesoucích vždy latinský a prostý ukrajinský název různých zvířat, např. Gallus domesticus (slepice) nebo Canis lupus familiaris (pes). Autorka se sobě vlastní otevřeností, jistotou a upřímností vstupuje do niter lidí nějak podobných konkrétním zvířatům a většinou trpících jakousi „buněčnou“ osamělostí. V povídce Aurelia aurita (medúza) nahlédneme do duše dívky Belly, která chodí krmit opuštěná zvířata před dům, v něm žije také lékařka Hryhorivna. Za ní se Bella vydá v zoufalé touze pochopit sen, jenž se jí donekonečna zdá: jakýsi muž se jí pokouší naučit plavat, ale Belle to stále nejde. Hryhorivna, sama osamělá a deprimovaná žena, pošle Bellu do blázince. Nakonec se však s dívkou pustí do překonání jak svých, tak jejích mánií.

Za téměř „gotický“ text lze považovat povídku Rattus norvegicus (potkan), která se nejvíce přibližuje opravdovým středověkým bestiářům, jejichž má být kniha novodobou obdobou. Tamara Pavlivna žije v sedmém patře nového cihlového domu, což je sice poměrně vysoko, ale ne natolik, aby jí společnost nezačal dělat tajemný potkan. Žena má z toho čím dál větší hrůzu a panikaří jen při představě, že například v noci na ni může zvíře vyskočit, vyškrábat jí oči, celou sežrat, má dojem, že potkana slyší, jak mlaská, jak si olizuje tlapky… Na dvorku často posedává babka Alevtyna, které se Tamara Pavlivna svěří se svým neštěstím; potkan ji chce jistě vyhnat z domu. Za Alevtynou sice chodí mnoho lidí pro radu, ale potkan ji vyděsí. Vrátil se, přišel se jí pomstít! Babka kdysi s takovým potkanem bojovala čtyři roky. Čtyři roky byla vdaná. Ale nakonec se jí podařilo nezvaného hosta přechytračit a zlikvidovat, a to nyní musí udělat Tamara Pavlivna. Musí být na potkana milá, hodná, poznat jeho charakter, a pak zasadit smrtelný úder…

Povídka Corvus corax (krkavec) vypráví příběh bývalé učitelky Antoniny Vasylivny, která osaměle žije se starou fenkou v domě, kde jeden z bytů neustále mění nájemníky. Často jsou dosti hluční a jednoho dne to vynervovaná a vzteklá Antonina nevydrží a jde nájemníkovi vynadat. Mladý muž si pouští hudbu a tančí. Mezi oběma lidmi, zcela rozdílnými jak věkem, tak povahou, vzniká zajímavé pouto. Antonina s fenkou se chodí na tančícího mladíka dívat a nakonec zjistí, že tanec může být i pro ni. Jde o vynikající náhled do nejen vnitřního života osamělých penzistů, ale v tomto případě autorka brilantně popisuje reálné sociální potíže starých lidí, kteří nemají, kam se vrtnout, neexistuje pro ně žádné zařízení, kde by se mohli scházet, pobavit, vzájemně si pomoci. Osamělý pouliční podchod se tak pro ně stává symbolickým parketem, kam se Antoninina známá pokouší sezvat nejrůznější důchodce, „aby se seznámili“.

Lepus europeus (zajíc) je o Halšce, prodavačce ve stánku s ovocem a zeleninou. Jednou jde temnou ulicí a spatří zlatou minci, která se před ní kutálí po vozovce. Halška se po ní vrhne, ale je poražena nákladním autem. Řidič je v celé věci nevinně, ale cítí potřebu zjistit, koho vlastně zranil. Rozvíjí se příběh Halšky a Ivana Ivanovyče, dvou osamělých, ještě poměrně mladých lidí, z nichž každý si nese své komplexy a teprve tváří v tvář velice opatrné vzájemné náklonnosti je ochoten se jich začít zbavovat.

Poslední povídku s názvem Thysania agrippina (motýl) dle posledních informací bude natáčet coby krátkometrážní film kyjevské filmové studio. Žanka prodává smažené pirožky s brambory na nádraží v Myronivce, městečku nedaleko Kyjeva. Každý den si chodí pro pirožky ke staré bábě Vice, denně prosedí na nádraží vedle promaštěné krabice tolik času, dokud vše neprodá. Čas ubíhá a Žanka jen sleduje dění na nádraží. Tam se ovšem pohybuje také zaměstnanec s ampliónem, který si u Žanky kupuje pirožky a kterého Žanka tajně miluje. Ale jednou pirohy nedojedené vyhodí. Žanka se pokusí bábu Viku přemluvit, aby „rozšířily“ byznys o jiné druhy pirožků, což bába kategoricky odmítne. Žanka prosí Boha – toho muže strašně moc chce. Jenže pár metrů od Žanky prodává zmrzlinu Irma Ivanivna…

Taňa Maljarčuk patří k nejvýraznějším současným ukrajinským autorkám. S nevídanou bezprostředností nahlíží lidské životy, nehodnotí, nesoudí, jen chápe. Většina příběhů se odehrává a točí kolem nejjednodušších lidských potřeb, nálad, osudů. Ne vždy končí příběhy tragicky, jak by mohl leckdo předpokládat. Maljarčuk je životní optimistka, které nechybí jak pokora před životem jako takovým, tak smysl pro humor. Podobně jako dalším současným spisovatelkám (Jevhenija Kononenko, Ljudmyla Taran, Natalka Sňadanko), ani Taně Maljarčuk není nic lidského cizí. Maljarčuk však s porozuměním podobným tvorbě magických realistů zanechává svědectví o své době, které lze zároveň označit za univerzální.