Revoluce důstojnosti neboli Majdan a již tři roky probíhající ruská agrese na východě Ukrajiny změnily a stále mění nejen ukrajinský národ, nýbrž celou Evropu, ať si to připouští, nebo ne. Postihnout takovouto transformaci je nanejvýš důležité, a to na dokumentární úrovni, ale i na složitější rovině uměleckého ztvárnění. Kniha Majdan: Do i pislja: Antolohija aktualʼnoji dramy (Majdan: Před a po: Antologie současného dramatu) obsahuje divadelní hry, které Majdan a válka přímo či nepřímo zrodily – najdeme zde předtuchu, prožitek i pochopení. Devět textů je rozděleno do tří částí: Předchůdce (hry vzniklé před Majdanem a zvěstující nebezpečí jak v Kyjevě, tak na východě země), Majdan (dramata odehrávající se především na Majdanu v Kyjevě) a Válka (díla z doby po anexi Krymu a vypuknutí války na východě Ukrajiny).

Autory jsou renomovaní i téměř neznámí dramatici ve věku od dvaceti do sedmdesáti let pocházející z nejrůznějších oblastí Ukrajiny. Jaroslav Vereščak pochází od Lvova, Oleksandr Viter je Kyjevan, Nadija Marčuk se narodila v Černihivské oblasti, Oleh Mykolajčuk-Nyzovec je původem z Luhanské oblasti, Neda Neždana pochází z Kramatorsku v Doněcké oblasti, Nadija Symčyč se narodila u Čerkas, Dmytro Ternovyj je Charkovan a Ksenija Skoryk je původem z Kropyvnyckého (do loňska Kirovohradu). Styly jsou také různorodé, dramatici využívají dokumentárních prvků, mystiky, historie, virtuálních světů, lidového loutkového divadla vertep. Některé z vydaných her už stačily zvítězit v soutěžích, byly zveřejněny a prováděly se jako čtení a vystoupení v zahraničí, zvláště v Rakousku, Německu, Francii a Spojených státech. Některé se dočkaly překladů do dalších evropských jazyků. V rámci projektu, díky němuž kniha vyšla, jsou hry nejen publikovány, ale především hrány, doma i v zahraničí.

Předzvěst

Část Předchůdce (v češtině se vytrácí jeden z významů slova predteča: přídomek sv. Jana Křtitele, který je ve východním křesťanství takto nazýván) obsahuje hry Divnodítě O. Mykolajuka-Nyzovce (2012), Detailizace D. Ternového (2012) a Třetí modlitba J. Vereščaka (2010). Všechny tři příběhy mají společné téma, o kterém se již běžně mluví, píše a debatuje nejen v odborných kruzích, totiž přípravu Ruska na mentální anexi Ukrajiny. Obyčejní lidé se stávají loutkami na pódiu surreálného světa, který jako by byl řízen odněkud zvenčí. Každodenní existence je zcela rozbourávána všudypřítomnými kriminálníky, kteří se na zbytky „normálních“ obyvatel hrnou a nikdo neví odkud. A pokud někdo ví, odmítá si to připustit. Divnodítě je příběh donbaské dívky na kolečkovém křesle, za níž přijíždí představitel rakouského nakladatelství, jež se chystá vydat její knížku. Kamarádi mladé spisovatelky už nemohou absurditu veškerého dění a chování většiny obyvatel snést a rozhodují se opustit město a odebrat se žít na jakýsi „biostatek“. Nemá jim to být dopřáno. Předtucha zla, jež má zasáhnout všechny bez rozdílu a poštvat jednoho proti druhému, rezignovat na základní lidskou důstojnost, se line z každého dialogu.

Ve hře Detailizace se již objevuje téma „revoluce“ a dokonce běžence, nelegálního imigranta, který se v době jakýchsi nepokojů schová v bytě mladé ženy. Ta netrpělivě čeká na manžela, jenž se měl pokusit získat víza na cestu do zahraničí. Lidé jsou masírováni, chovají se jako smyslů zbavení. Scéna šestá nese název Majdan: Kamení – během demonstrací se mezi sebou baví kameny, které lidé používají k obraně. Kameny trpí, nechtějí zahynout, jen mladý Pátý kámen nedovede bolest vydržet, neukonejší ho ani vyprávění nejstaršího o tom, že trpět se musí. Proč? To nikdo neví, prostě se to musí a hotovo. Nekladou se hloupé otázky. Ale existuje legenda o úžasném vzletu, kterého se ovšem každý šíleně bojí. Co je za ním? Kam dopadne? Pátý nakonec hrůzu nevydrží a letí. Komentáře jsou dva: Jak úžasný život! – Jak strašná smrt!

Jaroslav Vereščak se v Třetí modlitbě obrací do historie, do kozáckých časů, které jako by neskončily. Starý kozák Matvij Holopupenko vede dialog se Záhadnou (nebo je to jeho vnitřní hlas?). Jeho syn a vnuk se stali poruštělými „janičáry“. Syn Serhij má již i poruštěné příjmení, i když se ještě rusifikaci bránil. A vnuk Andrijko se ve třetí modlitbě obrací k Bohu (za kterého odpovídá opět Záhadná), v něhož byl naučen nevěřit, neboť Serhij chtěl, aby jeho dítě bylo co nejvíce „normální“. Andrijkovi je sedmnáct let, chce psát, a – ó, jaká hrůza! – nedovede to jinak než ukrajinsky.

Studené a horké peklo

Druhá část nazvaná Majdan je složena ze čtyř textů: My, Majdan (2015) N. Symčyč, Labyrint (2014) O. Vitera, pouliční mystérium Maidan Inferno aneb Na opačné straně pekla (2014) N. Neždané a „monopokání“ Bohdan-2014 (2014) K. Skoryk. Jak je u her uvedeno, odehrávají se na kyjevském Majdanu (náměstí Nezávislosti) v době od listopadu 2013 do února 2014, tedy v době takzvané Revoluce důstojnosti, která skončila útěkem prezidenta Janukovyče, pádem vlády a novými volbami, ale také vpádem Ruska na Krym a východní Ukrajinu.

Všechny hry jsou vynikající, zastavme se však u dramatu N. Neždané Maidan Inferno, které bylo s úspěchem prezentováno ve Francii. Autorka chystá článek o současném ukrajinském dramatu také pro české publikum. Neždana využila nesmírně nápaditě fenoménu sociálních sítí, jmenovitě Facebooku, které sehrály během revoluce dodnes nedoceněnou roli. I autorka recenze měla možnost sledovat takříkajíc on-line dění v centru Kyjeva právě prostřednictvím sociálních sítí, pokoušela se rozlišit, co je výmysl, co demagogie, co pravda. Ve hře Maidan Inferno se scházejí nejrůznější osoby, které by se jinak v běžném životě zřejmě vůbec nepotkaly: horolezec, studentka filologie, bodyguard, zdravotní sestra, bohoslovec, hudebník a novinářka. Každý je na Majdanu se svými osobními bolístkami, životními průšvihy, vzlety i propady, minulostí i nadějí do budoucna. A ta je nakonec hnacím motorem, který svede dohromady lidi nejrůznějších sociálních vrstev, vyznání, původu či vzdělání. Jde jim o jedno: už nežít jako otroci v „zóně“ ovládané kriminálními kruhy, o což se vládnoucí režim coby prodloužená ruka Kremlu snažil od rozpadu SSSR. Všechny osoby procházejí vnitřním obrozením, uvědoměním si vlastní ceny a důstojnosti. Ve hře se střídá několik světů: normální svět, svět útočníků (stíny, siluety, video, světlo), svět monologů a svět Facebooku (v něm hrají všechny postavy v maskách).

Neda Neždana patří k nejlepším současným ukrajinským dramatikům a Maidan Inferno její talent potvrzuje. Monology hrdinů i skupiny a stránky Facebooku jsou prokládány mezihrami s autentickými událostmi, útoky, mučením, vražděním, únosy. Peklo je zde přítomno všude: příběh několika obyčejných lidí začíná pekelným přijímáním, ocitají se na hranici pekla, vzpomínají na peklo, které je studené, horké, vařící, ocitají se opět v běžném světě, ale peklo se navrací. Dialogy jsou natolik silné (přestože krátké, někdy téměř útržkovité), že není zapotřebí nijak výrazná scéna. Při četbě se člověku před očima odehrává děj jako na filmovém plátně. Autorka také mistrně využívá hudby, jejíž veřejně přístupné odkazy na internetu uvádí na konci textu. Jak praví dovětek: autorka v dramatu použila reálná fakta a dokumenty, vzpomínky vlastní, svých přátel blízkých i vzdálených, zápisy na sociálních sítích.

Tmy

Třetí část Válka přináší hry dvě: Vertep-2015 (2014) N. Marčuk a Micka jako vzpomínka na tmu (2014) N. Neždané. Vertep je druh loutkové divadelní hry, která vznikla v 17. století; kombinovala se v ní světská a náboženská témata. Světská část později dala vzniknout ukrajinské komedii 19. století. Vertep měl mnoho regionálních variant, nicméně obecně šlo o dvoupatrové dřevěné divadélko, v jehož horní části se odehrával vánoční příběh a ve spodní satirické mezihry reagující na aktuální dění. Po čase začali ve vertepu účinkovat i živí herci. Název vertep se také používá pro scénu narození Krista, tedy náš betlém či jesličky. Nadija Marčuk ve hře Vertep-2015 využívá novozákonního příběhu pastýřů a mudrců z Východu putujících za hvězdou, kteří potkávají Herodovy vojáky pátrající po neviňátkách. Zároveň se přenášíme na současnou Ukrajinu, kde jdou děti koledovat – a s nimi chlapeček, ruskojazyčný přesídlenec z východu. Tam se v době Vánoc potkávají ukrajinský voják a takzvaný separatista (chlapečkův otec).

Monolog Donbasu na rozloučenou, jak zní podtitul monodramatu Micka jako vzpomínka na tmu, není lehké číst a ještě těžší je po četbě usnout. Je to strašné čtivo. Jedná se o obraz doslova hororový a jaksi ne z tohoto světa. Žena z východu Ukrajiny hledá domovy pro koťata, která ovšem odmítá dát jen tak někomu. Vypráví, jak k nim přišla, jak se rozhodla nosit ukrajinskou vlaječku, což jí přineslo mučení a týrání, krutou smrt její kočky a ztrátu všeho. Apokalypsa, kterou na východ Ukrajiny zanáší Rusko, se dle informací, jež má autorka recenze, vyplňuje doslova a předčí i nejstrašlivější noční můry či fantazie vymýšlené v thrillerech o zániku lidstva.

Skutečnost jako na divadle

Je běžné, že pokud se země nachází ve válečném stavu, je systematicky atakována nepřítelem v nerovné, především informační válce, tak – jak se říká – silent musae. Naštěstí to neplatí o ukrajinském divadle, které podobně jako poezie nejvíce a nejsilněji odráží pocity, zkušenosti a důsledky tragédií odehrávajících se nejen během Majdanu, ale především po něm, dennodenně, neustále, v téměř každé rodině… Na velký román, který by aktuální zkušenost Ukrajinců zpracoval, si musíme počkat. Próza potřebuje odstup, zažití toho, co se slovy dá těžko vyjádřit.

Divadlo je na tom jinak. Většina dramatiků se osobně účastnila dění na kyjevském Majdanu či v jiných městech nebo pochází z oblastí, které jsou nyní ve válce s Ruskem či v takzvaných separatistických republikách. Jak dokládají téměř všichni účastníci Revoluce důstojnosti, demonstrací a války, připadali si často právě jako „na divadle“. Často se jim nechtělo věřit, že co se kolem nich, s nimi a v nich odehrává, je realita. Přímé svědectví této „divadelní reality“ máme nyní k dispozici – a četné zahraniční inscenace či scénická čtení těchto her svědčí o tom, že mají mnoho co sdělit všem bez rozdílu. Život v pohodlí míru (zatím!) není důvod si myslet, že nám se přece nic takového přihodit nemůže. Vzít si ponaučení či se vcítit do bližních, kteří tak blízko nás zažívají peklo na zemi, nám může v mnohém otevřít oči a porozhlédnout se po nejbližším okolí. Válka v Sýrii se zpočátku také zdála jaksi hodně daleko…