SÁL I

[…]

A teď nevím, co si počít s tím novým pocitem: dívají se na mě ze starých fotografií tak, jako bych jim něco dlužila, a já se opravdu cítím trapně a kroutím se pod jejich těžkými pohledy, které také přetékají hranice té zachycené chvíle, nejsem si jista, co vlastně ode mne očekávají (jako by mi ne zcela důvěřovali, dívají se, zdali se opravdu hodím jako nevěsta do jejich rodiny a jak vážné jsou mé úmysly, ach Bože, to jsou ale blbosti, co mě napadají…). Ale ty ženy v kastrůlkových kloboučcích a s kabeličkami podél stehen, v paprscích slunečních záblesků (krásný letní den, na pozadí jsou vidět stromy, které na tom místě mohou stát dodnes, a pes s udýchaně vyplazeným jazykem), všechny knoflíčky zapnuté, sportovně vypadající chlapci v košilích s krátkými rukávy a v pumpkách, muži s černými knírky pod nosem, které se zanedlouho začnou nazývat „hitlerovské“ (ale Hitler ještě nevládne a za Zbručem¹ se po vesnicích ještě nestohují zaživa vyschlí kostlivci, a Lemyk ještě nestřílel na konzula Majlova², ani Macejko na ministra Pierackého³…). A pováleční, již v nesrovnatelně nuznějších hadrech: ti, kterým se podařilo zůstat celí, nedobitci nebo přesněji anglicky survivors, tedy přeživší (zní to tak nějak lépe, že?). A tady, mimochodem, křehká fotografie z vyhnanství – s nízkými, tísnivě jednotvárnými kopečky na obzoru (Kolyma? Zabajkalí?), vpředu chlapec zasažený už ne sportovní, ale zcela plebejskou, vysílenou bídou, oblečený do pytlovitého saka s obludnými „terminátorskými“ rameny, a mladá žena s pudlími loknami a také s vypolstrovanými rameny, oba se smějí do objektivu, hlavy nakloněné k sobě, ruce za zády, jakoby ještě pod ozbrojeným dohledem, ale smějí se upřímně, celou tváří, otevřeně se z něčeho radují, a je otázkou, z čeho se tam mohl člověk vůbec radovat? (V napnutí vrásek kolem mužových úst bolestně probleskuje cosi známé, déjà vu nebo sen, na jaký si ráno nedovedeš vzpomenout, musela jsem na tobě vidět stejný výraz – vteřinečku, ze strany: přelétlo a je to pryč, pozdrav od zemřelého, který je jen tímto způsobem jakž takž ještě schopen dát o sobě vědět, a když se podíváš pořádně, a o co se tady asi celou dobu tak nenasytně snažím, pak v mnoha tvářích lze spatřit něco z tebe – něco nepostižitelně obměněného, ale zároveň společného vám všem, jako by na ně vrhala světlo neviditelná lucernička a světelné skvrny z ní dopadaly i na tebe, když náhle změníš výraz nebo pootočíš hlavu: takhle, tak, to je skoro ono, ale zase jen „skoro“, a sen nepoznaného trvá dál a pomaloučku polehoučku se stává přeludem, jako bych pronásledovala mizející přízrak.) To je prastrýc, představuješ s náznakem bezděčné slavnostnosti, nebo se mi to jen zdá? V duchu si překládám: bratr děda z otcovy strany, rty mám přiblble roztažené v úsměvu slušné holčičky, která se snaží zalíbit dospělým, velmi mě těší, – a náhle pohled zastírá oslepující houpavý závoj slz, rychle polykám a mrkám, aby sis toho nevšiml, – jako pro všechny máminy synky i pro tebe ženské slzy automaticky znamenají výčitku na tvoji adresu, hned brunátníš jako po úderu, tak, jako by kromě tebe žena neměla kvůli ničemu jinému plakat, – promiň, srdíčko, ale já už nejsem schopná déle snášet tu strnule šílenou, všeobjímající něhu, která mě zaplavuje jako krvotok, ten vnitřní, břišní, živočišný žal – nad mrtvými, nad jejich mládím, jejich odtud nesrozumitelnou řečí a smíchem, a zvláště jejich pronikavě smutným, dětským nevědomím toho, jak neprostupná temnota je čeká, a možná i nad naším společným smutkem – nad dvěma sirotami, ponechanými svému osudu jako Jeníček a Mařenka v černém lese, dvěma osamělými nedonošenci vyhozenými na břeh nového století po vysilující námaze tolika vyhubených pokolení žen a mužů, kterým se v konečném součtu podařilo nás pouze dostat na svět, a za tohle jim musíme posmrtně pogratulovat, neboť většině jejich současníků se to nepovedlo. Tak nebreč, proč (s temným obličejem jako po úderu a okamžitým pohybem – přivinout mě k sobě, pohladit po hlavě, utěšit…), – už nebudu, promiň, prosím tě, už to přešlo. Tak dál – k příčeskům a baloňákům šedesátých let, k tomu, co už probublává živou dětskou pamětí, ne fotograficky, ale plně objemově, na dotek a vůni, pamatuji si, jak děsivě takový plášť šustil, když jsem se schovávala do skříně. Ach, měla jsem taky takového králíka, v krátkých kalhotech a krajkové fiší! Jen si nevzpomínám, co dělal, když se natáhl, – hrál na buben?

Vypadá to, že jsem pořád ještě v roli holčičky – a v roli dospělého jsi tentokrát ty: zodpovědný za všechny své zemřelé. Skutečně jako bys nad nimi dospěl a už se nepodobáš tomu vytáhlému a ušatému klukovi, co se klátí při chůzi, jako by rukama rozrážel vodu, kterého pokaždé provázím pohledem z okna, když jde ulicí, dokud nezmizí za rohem, – jako bych odmotávala neviditelné klubíčko, jenže nit se táhne ze mne zevnitř jako z bource. Občas mě při tom popadá skoro mateřská hrdost – tak, jako bych tě snad já sama porodila: takového souměrně vytvarovaného, s tak uvolněnými pohyby, – předchozí generace „vzorných hochů“, těch sovětských, co byli „pionýři, komsomolci a pak komunisti“, a tak to s nimi bylo, hýbalo se to jinak, přísně – s pevnou vojenskou šedivostí budoucích nositelů sobích čepic, kterých si dodnes tu a tam všimneme na mezinárodních letištích a k nimž můžeme bez váhání přistoupit a pokecat si rusky, asi proto jsem je od dětství nesnášela, ty vzorňáky, a mě, premiantku s mašlemi v copech, to vždycky nezadržitelně táhlo do partiček. Jenomže ty samozřejmě nejsi partičkový typ, a porovnávat tě není s kým – v době mého mládí takoví chlapci nebyli, ještě nevyrostli. Asi odtud pramení ty návaly mateřské hrdosti, pocit dříve nezaznamenaný s žádným mužem: ne ono „to, co mám“, – když se ráno probudíš první, odhrneš přikrývku a s chtivým zájmem, jako na nějakou novinu, se zadíváš na muže, který spí vedle tebe, natažený jak široký tak dlouhý, jako kupec vážíš pohledem kila svého životního úlovku –, a není to ani opojení jako po šampaňském, dostavující se, když se zdálky blížíš a on tě ještě nevidí: „Tak takovýhle muž mě miluje!“ Ani jedno ani druhé, ale pokaždé se raduji jako tele, tak nějak neobvykle, jako bych se probírala ze spánku, protírala si oči a nevěřila: je to opravdu můj chlapeček, takový, jak jsem si ho vymyslela (vždycky jsem si představovala – snad už ve školní lavici!), – takový živý, tak opravdový, tak trochu nečekanější, bohatší a zajímavější, než jsem si dovedla vůbec představit, tak velký a obratný, „udělám to“, všechno mu jde opravdu lépe než mně, dokonce i nakrájet chleba – na tenké, stejně rovné plátky, radost pohledět (zpod mého nože lezou jedině beztvaré, tlusté podrážky, křivé a potrhané, jako by chleba trhalo hladové zvíře!), – a co je důležité (chlubím se kamarádkám, nejdřív v duchu a zanedlouho už doopravdy, pohádka bez uzardění!), důležité je, že vše dělá s jakousi podivuhodnou přirozenou lehkostí a prostotou, to také musí mít něco společného s tou bezmeznou vzrušující poddajností mladého zvířete: žádná v těle zakořeněná potřeba předstírat, dělat se něčím, čím ve skutečnosti nejsi (držet krok, dívat se na týl předchozímu, dívat se do očí velitelům a průzračně lhát…), – ne, mohla bych ho obdarovat čímkoli, ale tímto darem přirozené hrdosti ne, v žádném šuplíku mých představ by nemohl být připraven takový obraz. Nikdy jsem nepotkala člověka, který by s tak klidnou spontánností procházel skrz falešné situace a ani kousíček té falše by na něm neulpěl, v tomhle případě mi nezbývá než nevěřícně otevřít pusu jako dítě na kouzelníka, jak je dobře, že jsem si tě nevymyslela (neslepila) já! Snad poprvé v životě mohu říci – je dobře, že to, jaký jsi a jakým se ještě můžeš stát, nemohu nijak kontrolovat: přesněji, nechci, bojím se, – jakákoli snaha z mojí strany by všechno jen pokazila.

Ty takhle bezpochyby neuvažuješ, tohle tě ani nenapadne, – ty si o mně myslíš kdovíco, občas se mi z toho dělá zle, – láska je vůbec děsná věc, nemenší měrou šťastná než nešťastná, jenom o tom nikdo bůhvíproč nemluví. Zalekla jsem se už v té úplně první chvíli, když jsi za mnou šel, usmívající se jako na starou známou, studiovou vřavou, která jako by se před tebou rozestoupila, zmizel jsi ze záběru, jakkoli jsi ho nezaznamenal, s grácií zvířete v nočním lese jsi překračoval hromady spletených kabelů a vyhýbal se zákeřné aparatuře, a mnou náhle projel opojný pocit oslabeného rozumu, jako by se rozevřela neviditelná stěna, co nás odděluje od chaosu, a nyní lze očekávat absolutně cokoli, ten kdoví odkud přibyvší neznámý mladík může být cvok, jeden z těch maniaků, kteří vám telefonují a číhají u vchodu do studií, jen blázni mají ještě takové dětské úsměvy (a zároveň, jako na vedlejší koleji, se stihlo smutně připomenout, že tenhle muž má určitě dívku, mladou, jednu z těch nových a odvázaných, v přiléhavém tričku a těsných kalhotech). A v tom jsem uslyšela jeho hlas, jak se ke mně obrací, a na vteřinu jsem ustrnula, protože divoká otázka padla tak obyčejně, jako bychom si spolu odjakživa hráli na jednom pískovišti, jenomže on se oddělil, zdržel třicet let, až se nakonec objevil tady, nu, dobrý den:
„Sháněla jste mě?“
To je ale otázka!
„Proč bych vás měla shánět?!“ celkem logicky jsem se naježila, ze všech sil jsem se snažila udržet otřesenou stěnu a vrátit okolnímu světu jeho normalitu. Ale svět se už obrátil jako šaty naruby, a já jsem se viděla zvenčí, očima toho mladíka, jak stojím, ještě neodlíčená po nedávném natáčení, právě vyšlá z obrazovky, na nováčky to vždycky dělá ohromující dojem: místo známého placatého obrázku – trojrozměrná, a k tomu ještě živá (lze se se mnou poměřit, snížit pohled na úroveň vlastních úst), – držtička jako krémové těstíčko, vlasy hladce sčesané dozadu, aby nikomu nechyběla moje něžná ouška, černá kožená vesta a bílá blůzka s mušketýrskými manžetami od Bianka (poděkování sponzorům je na konci v titulcích), černé, lehce přiléhavé džíny, všichni kameramani rádi ukazují můj příchod do studia zdálky, abych byla vidět celá, i s nohama, – a tak jsem si navždy zapamatovala, co jsem měla toho dne na sobě: neomylný znak všech opakujících se událostí v našem životě, – ale v té chvíli i můj hvězdný ohoz, i celá moje postava sotva-vylezlá-ze-záběru na mně byly nataženy a neprodyšně zapnuty jako neprůstřelná vesta, v plné pohotovosti k bojovému odporu, co si myslíš, kluku jeden, kdo jsi, kurňa, že bych tě já sháněla?!
„Řekli mi, že chcete dělat film o Oleně Dovhanivně.“
Aha, tak tohle je to.
„A vy máte nějaký vztah..?“
„Byla to moje babi. Tedy,“ sotva znatelný omluvný úsměv, „nepřímá, prateta.“
A on se opravdu trochu usmívá, pomyslela jsem si tehdy: jako by se rozsvítil, dokonce i když přitom pomalu hýbe rty. Je to zvláštní, ale na první pohled jsem ho kdovíproč automaticky přiřadila k ruskojazyčným a už se chystala vyslechnout tu jejich násilnou čerstvě naučenou ukrajinštinu, těsnou jako nerozchozená bota, občas s bolestně vyráženými strupy cizích foném – „dumaff“, „hovoryff“,⁴ a namáhavým – až duše trne, jako když sleduješ invalidu, – klopýtáním přes konstrukce v duchu přeložené z ruštiny, tak mluví náš produkční – velice se snaží: „já propočítávám, že telefony do vysílání je třeba zkrátit,“ „nám je potřeba program více silný, se svým oblikem“, s čím? – „s obličejem“, aha, jasně. (Dokonce ani tak příznačná haličská fráze „byla to moje babi“ ještě nic neznamená, protože ti noví ochotně nabírali od Haličanů typická slova, dialektismy, dokonce i zpěvnou tázací intonaci, a vlepovali je do své hatmatilky na nejnesmyslnějších místech evidentně přesvědčeni o tom, že tohle je ta čistá ukrajinština, kterou v živé podobě kromě Haličanů snad ani nikdy neslyšeli. A stejně, jako by i mezi Haličany nebyli ruskojazyční – jenom si poslechněte, jak jednomyslně úlisně švitoří rusky, když se náhodou ocitnou v Kyjevě, a ukrajinštinu si nechávají jako tajná sekta, těžce konspirovanou před místními obyvateli, pouze k užívání „mezi svými“!)

[…]
 

1. Zbruč – řeka na západě Ukrajiny, levý přítok Dněstru. V letech 1921–1939 řekou Zbruč procházela hranice mezi SSSR a Polskem. Roku 1939 ji překročila Rudá armáda a vpadla do Haliče. ^zpět
2. Mykola Lemyk (1914–1941) – ukrajinský politický činitel, člen OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů). Roku 1933 dle příkazu OUN zabil pracovníka sovětského konzulátu ve Lvově, emisara bolševické tajné služby Oleksije Majlova jako protest proti uměle vyvolanému hladomoru (1932–1933) na střední, jižní a východní Ukrajině. Lemyk byl odsouzen polským soudem nejdříve k trestu smrti, posléze na doživotí. Roku 1939 byl propuštěn. V roce 1941 ho zatklo gestapo a zastřelilo. ^zpět
3. Hryhorij Macejko (1913–1966) – člen OUN, roku 1934 zabil polského ministra vnitra Bronisława Pierackého (1895–1934), posléze utekl do Československa a odtud do Argentiny. Zemřel v exilu. ^zpět
4. Ukr. dumav, hovoryv – myslel jsem si, říkal jsem. ^zpět