…Táta čím dál častěji mlčí a kouří smrduté cigarety, které si balí do novinového papíru. Matka říkali, že před válkou byl úplně jiný – veselý, vtipný, krásně hrál na housle. Ale z války se vrátil změněný: s jednou plechovou medailkou – Za vzjatije Kenigsberga – a bez ruky, mlčenlivý a zachmuřený. Naposledy Petryk slyšel, jak otec mluvil – dlouze, zapáleně, až málem křičel –, když přišel strýc Pavlo. Tehdy máma Petryka poslali spát. Bavili se o Ukrajině, o Sovětech, o válce. Strýc voněl dobrým tabákem, lesní vatrou a olejem na pušky, a kolem se točila jakási nebezpečná tajemství. Vždycky přinášel buď hrst kulatých bonbonů blyštících se krystalky cukru, nebo ledové bonbony, občas několik kostek hnědého, jak kámen tvrdého cukru. Petryk měl strýčka rád a máma mu říkali, že se o něm nikde nesmí mluvit. Jinak – Sibiř. To je takový strašný kraj, kde jsou neustále třeskuté mrazy a jsou tam divocí bílí medvědi. Tam tuhle nedávno odvezli Ivanka z páté třídy spolu s matkou – jeho otec je v lese. Když posledně přišel strýc Pavlo, Petryk slyšel, jak mu matka říkají: „Pavlusi, bratře, prosím tě, nechuď už sem.“ Copak už opravdu nikdy nepřijde?

Kam odjeli ti v autech? Zase do lesa… To znamená, že zítra bude pohřeb – dechovka s měděnými činely bude zase hrát pohřební pochod, neupřímný jako ty básně o Stalinovi a straně. Zase se bude houpat obrovský buben vojenského orchestru, ponesou několik rakví zabalených do rudého… Starší hoši ho jednou vzali, aby se na takový pohřeb podíval, ale Petrykovi se nelíbil. A ten se zlatými epoletami sliboval „žestóko atamstíť vragám“. Takže i strýci Pavlovi, i on je jistě takový „vrag“.