Poslední knihu Jevhenije Kononenko, současné výrazné kyjevské prozaičky a překladatelky, již nelze nikde sehnat, velice rychle po vydání se vyprodala a je škoda, že nakladatelství zatím zřejmě dotisk nechystá. Knížka Knyharňa „Šok“ (Knihkupectví „Šok“) by si ho jistě zasloužila. Kononenko je vynikající pozorovatelka, která se dovede mistrně vcítit do svých hrdinů, respektive hrdinek, protože z devadesáti procent jde v povídkách o příběhy žen, většinou středního či staršího věku, které se různými způsoby srovnávají s mnohdy komplikovanými životními situacemi a vztahy.

Kniha je rozdělena do tří částí; první s názvem Knihkupectví „Šok“ obsahuje osm vynikajících povídek z nejrůznějšího prostředí a sociálních vrstev. Nechybí v nich na Ukrajině silně přítomná pověrčivost a využívání nadpřirozena ve vztazích. A samozřejmě se jedná především o vztahy k mužům. Hned první text s názvem Počítačová elegie představuje bohatou a schopnou ženu, manažerku, která se snaží získat muže, jenž jí věnuje jen málo svého času. Hrdinka náhodou najde na internetu číslo na jakousi „čarodějku“, která jí skutečně za pomoci synchronizovaného internetového spojení zajistí přízeň dotyčného. Jenže ta přízeň posléze nezná mezí a hrdinka po krátké době neví, kudy kam, číslo čarodějky ne a ne najít.

Velice silnou, přestože kratičkou povídkou je rozhovor postaršího manželského páru o tom, jak byl muž počat. Jeho matka ošetřovala po válce invalidy kdesi na Sibiři a tam, v místnosti plné nepohyblivých mužů bez rukou a nohou, došlo k oné „svatební noci“, jak je i text nazván. Kononenko při předkládání takovýchto otevřených zpovědí, týkajících se nejintimnějších věcí člověka, dovede promluvit syrově, ale přesto velice lidsky. Právě zobrazování mezilidských vztahů a celé společnosti v jejich nahotě je autorčinou nejsilnější stránkou. Hrdiny nesoudí, nekomentuje jejich počínání, jen je předkládá jako zrcadlo toho, o čem se „ve slušné společnosti“ nikdy nemluví. Podobně laděná je i povídka Nahé výročí. Tři bývalé kamarádky mají oslavit své padesátiny. Na Ukrajině je stále žena po padesátce nahlížena jako již nikomu nepotřebná zrezivělá součástka, kterou je třeba vyhodit na skládku. Jedna z žen, majitelka sítě masážních salonů a saun, pozve druhé dvě na jakousi noční seanci – sauna, nahota, pití a mladíci připravení splnit jakékoli jejich přání. Hrdinka povídky se ocitne o samotě s mladým kolegou z katedry, který je nucen si takto přivydělávat.

Vynikající povídka Pět minut něhy předkládá velice plasticky současný Kyjev, v němž se pohybují gangy unášející mladé dívky. Hrdinka si nikdy nenechá ujít možnost setkat se s mužem, jenž jí tu a tam poskytuje „pět minut něhy“, který ale žije na kraji města, kam je obtížné se dostat, zvláště večer. Jednou se za ním hrdinka vydá pěšky, ale je cestou unesena. Nedovede ovšem ani v tuto chvíli myslet na nic jiného, než že přijde o svých pět minut něhy. Zajímavý příběh si lze přečíst v povídce Dopisy z fronty. V jednom bytě žil v padesátých letech syn s matkou. Syn se seznámil s atraktivní dívkou, která ovšem po nějaké době zmizela. A s ní zmizely i dopisy, které psal jeho otec z fronty. Ukázalo se, že dívka byla nastrčená z KGB. Syn nikdy ty dopisy nečetl, nezajímaly ho. Ale do smrti se pak trápil tím, že neví, co v těch listech vlastně bylo.

Za nejlepší povídku celé sbírky považuji text Telefonní elegie. Starý muž se na jakémsi úřadě náhodně dá do řeči se starou ženou. Když zaslechne její jméno, uvědomí si, že jde o jeho předválečnou kamarádku, s níž se vídával na jednom kyjevském náměstíčku, kam chodila s německou vychovatelkou. Dopídí se jejího telefonu a začnou noční rozhovory dvou starých a nemocných lidí, které příbuzní berou jako obtížné břemeno, nejraději by se jich zbavili a nastěhovali se do jejich bytů. Oba staří lidé nemohou v noci spát, jsou nepohybliví a život se jim scvrkl pouze na tyto noční hovory, které je udržují při dobrém humoru, vzpomínání a optimismu. Nejde o žádnou sociálně laděnou prózu, ale o svět, který nechceme vidět, slyšet a účastnit se ho, protože spěje výhradně ke smrti.

Druhá část knihy obsahuje pět textů a dle informace v knize by mělo jít o „dramata samotného života“, což je ovšem poněkud zavádějící, neboť stejně tak lze nazvat i část první. Ale to je nepodstatné, důležité je, že kvalitní povídky pokračují. Skvělá povídka Milá Aljono je jeden dlouhý dopis starší ženy, učitelky, jejíž nejlepší kamarádka kdysi emigrovala na Západ. Po dlouhých letech má možnost Aljoně napsat a ve své psané zpovědi se dotýká celého svého života, který může sloužit za jakýsi prototyp života průměrné sovětské učitelky, která není schopna pochopit dnešní dobu, své děti, vnuky, vztah k minulosti a její rozporuplnost. Nakonec je člověku této ženy líto, protože její zřejmě jedinou životní oporou byla idea Sovětského svazu, který mnohdy viděla přes růžové brýle. Sovětská ideologie pronikla do mnoha lidí natolik silně, že již nejsou schopni se tohoto viru zbavit a schizofrenie současnosti z nich dělá zatrpklé a znechucené staré lidi, kteří nemohou najít pochopení u svých potomků, jimž ovšem také odmítají porozumět. Přestože dopis vyznívá v podstatě pozitivně, je velice smutný – je totiž jasné, že porozumění mezi generacemi je prostě a jednoduše nemožné. Jak optimisticky, radostně a šťastně se vedle tohoto příběhu zračí povídka Telefonní elegie, přestože její hrdinové jsou zcela nemohoucí a na prahu smrti. Text Milá Aljono obnažuje s veškerou naléhavostí absurditu života v totalitě a v celkově pokřivených vztazích, ať už v práci, ve škole nebo doma.

Poslední povídka nazvaná Nevyšlo to již částečně předznamenává třetí část obsahující autorčiny eseje. A co že to vlastně nevyšlo? Hrdinku, účastnici mezinárodní konference, pozve na drahou večeři americký fotograf, ale když večeře skončí, oba dva se pomalu rozejdou do svých hotelových pokojů. Hrdinka je rozmrzelá, že ji fotograf nepozval k sobě, ale utěšuje se tím, že strávit tak pěkný večer s inteligentním mužem se jen tak nestává. Teprve později zjistí, že měla převzít iniciativu ona, že v Americe vztahy mezi muži a ženami nedovolují inteligentnímu muži, aby pozval ženu do svého pokoje on, protože by tím urazil rovnoprávnost mezi pohlavími. To ale Ukrajinka, přestože feministického založení, netušila, a je naštvaná ještě víc, protože co je přeci tak hrozného na tom, když se žena muži líbí a on s ní chce strávit noc. Copak to nemůže dát najevo? Vždycky přeci může odmítnout! Hrdinka pak uvažuje nad tím, zda by pak v posteli také musela dopředu říkat, co přesně od partnera chce, nebo jak by to asi celé skončilo.

Třetí část knihy se ke dvěma prvním jaksi nehodí. Autorka se pustila do esejů, z nichž každý se týká jiného tématu. V prvním textu nazvaném Anna Gavalda (Mykola Rjabčuk) Kononenko popisuje své literární začátky, což je zřejmě jakási módní vlna současné ukrajinské prózy, přilepit ke knize povídek jakési vysvětlení – proč píšu, jak, odkdy, kdo na tom měl či neměl zásluhu apod. Setkala jsem se s tímto zvláštním fenoménem již v několika povídkových knihách a stále mi není jasné, co tím autoři přesně sledují. Ospravedlnit se? Nechat nahlédnout do své „kuchyně“? Nebo na ně snad doléhá stáří, a proto mají puzení se svěřovat se svými literárními začátky? Osobně mám trochu nepříjemný pocit, jako by mi vnucovali něco, co vědět nechci či co je mi jedno. Podobné informace bych si s chutí přečetla v jiném literárním útvaru, zpracovaném jinou formou, v jiné knize, nebo spíše časopise, ale jako součást povídkové knihy mi takovýto esej nepřipadá adekvátní.

Další esej je již zajímavější, jak ostatně napovídá jeho název: O intimních vztazích originálu a překladu, a autorka v něm uvažuje nad vztahem překladatele k originálnímu textu, nad tím, zda je rozdíl mezi překladatelem mužem a ženou, a jaké jsou překladatelské tradice na Západě a ve „slovanských zemích“. Zde bych si dovolila s autorkou v mnohém polemizovat, neboť ona překládá z francouzštiny a praxe dalších zemí, v nichž se hovoří slovanskými jazyky, nezná do hloubky, takže paušalizuje, čímž se dopouští nepřesností, a to hlavně v přístupu k překládanému textu. Překlady Kononenko z francouzštiny jsou považovány za vynikající, čemuž ochotně věřím, ale celková současná situace na Ukrajině, co se literárního překladu týče, je dosti tristní. Ale je třeba uznat autorčinu snahu předložit některé závažnosti, které se v současném ukrajinském překladatelství vyskytují. Stále například existuje skupina překladatelů – převážně mužů (v sovětských dobách byli překladatelé výhradně muži!) –, kteří například „předělávají“ originál tak, aby vyhovoval jejich představám o tom, co je to správná spisovná ukrajinština, takže, jak uvádí Kononenko, nespisovné lexikum převádějí do ctnostného literárního a zcela neživého jazyka.

V posledním textu autorka vysvětluje, proč se vůbec rozhodla psát eseje, což opět považuji za zbytečné a pro čtenáře v této formě nezajímavé.

Pokud odhlédneme od třech esejů na konci knihy, Knyharňa „Šok“ patří k tomu nejlepšímu z povídkové tvorby, co za posledních několik let na Ukrajině vyšlo. Autorka na jednom místě knihy uvádí, že má v šuplíku asi stovku krátkých próz, doufejme tedy, že se brzy dočkáme další vynikající povídkové knihy jedné z nejlepších současných ukrajinských prozaiček.

Škoda, že obálka knihy je zcela zavádějící a rozhodně neodpovídá hloubce a kvalitě textů Jevhenije Kononeko.

Její povídka Nové silonky vyšla v české antologii současné ukrajinské povídky Expres Ukrajina (Kniha Zlín 2008).