„Nezkušenému čtenáři by se mohlo zdát, že některé příběhy v této knížce jsou krajně nepravděpodobné. To je ovšem zbytečná starost, neboť evidentně platí, že krajně nepravděpodobný je bez výjimky každý skutečný příběh.“ Toto radí Jiří Weinberger v nultém textu, nazvaném Přeskočte prosím na úvod, útlé knížky Radostný úlek a jiné povídky. Nicméně nepřeskočíme-li jeho úvod, dozvíme se, že všechny zaznamenané příběhy jsou skutečné, žádná postava není vymyšlená, a domnívá-li se čtenář, že některý příběh „je dokonce přímo o něm, pak je to také pravda“. Autor krom jiného píše i o sobě, neboť pocit, že autor nepíše o sobě, je vždycky mylný, „protože takový autor se dosud nenarodil“.

Neodradí-li tedy čtenáře přečtený úvod, může se s chutí pustit do krátkých povídek, někde prokládaných originálními básničkami, kterými se Jiří Weinberger zapsal do české literatury již před mnoha lety a které zhudebňovali například Michal Vích, Pavel Jurkovič nebo Miloš Kysilka.

Ze všech úsporných textů vyplývá jedno zásadní – život není nudný a v každé maličkosti leží hromada zajímavého, jen se zastavit a trochu se v té hromadě prohrábnout. Někdy stačí jen juknout a něco nám „docvakne“, nad něčím se zamyslíme, chvíli postojíme.

Básnická praxe dovoluje vtipnou hru s jazykem, nad nímž Weinberger nepřestává žasnout, a to i jako překladatel, když se před nějakým časem pustil do „počešťování“ limericků amerického básníka Ogdena Nashe. Jak se z textu č. 19 (S lidmi, kteří už umřeli, bývá ovšem spousta dalších problémů) dozvíme, autor byl vyprovokován tvrzením, že Nashovy básně přeložit nejdou. Weinberger dokázal, že nejenže jdou, ale že Kdyby Ogden uměl česky, jak zněl název souboru, tak by jistě tvořil takhle:

The Termite
Some primal termite knocked on wood
And tasted it, and found it good.
And that is why your Cousin May
Fell through the parlor floor today.

Termit
Praotec termit se zavrtal do prken
a našel pamlsek pod jejich povrchem.
Jinak by dneska sestřenka Madla
podlahou v předsíni nepropadla.

Ale básničky nejsou jen součástí povídek. Příležitost je v podstatě jedna poéma složená z dvouverší, které každé by mohlo stát samostatně jako jakési tvrzení či výrok, a to i přesto, že část básně tvoří dialog.

„Příležitost, říkává se, dělá zloděje, / jenže bez ní, to se zase prakticky nic neděje.“
„Stará vláda teď to slízne: / „Vrátíme vám vaše jízdné!“ / Světem rázně zahýbat / hodlá statný kandidát.“
„Příteli, tiskne mě, neztrácej víru! / Vítám Tě v našem politbyru. / Prapor náš vzlétne až do vesmíru, / tak zní slib našich inženýrů.“

Autor žijící v pražských Holešovicích se nechává často inspirovat tamními mikropříběhy. Ať už v tramvaji (Malý dohazovač), nebo na Letné (Agitka číslo dvě aneb Mimozemšťané). I turistická Praha se svými momentkami se prodrala na stránky Radostného úleku (Už je to tady). Moderní technologie, televize nebo sociální sítě také dovedou spustit nejeden vodopádek fantazie, když na to přijde (Navigace, Agitka číslo jedna aneb Zakládáme facebookovou skupinu Nepřítelé plevelného používání slova jakoby, Agitka číslo tři aneb Zakládáme facebookovou skupinu Přátelé kaváren bez reprodukované hudby).

V mnoha povídkách dochází k situacím, které v běžném denním shonu sotva postřehneme. Řečeno s Janem Koskem, autorem doslovu: „Kniha Radostný úlek a jiné povídky čtivě, poeticky i vtipně vyzývá čtenáře, aby se zastavil, zamyslel, zasnil a – last but not least – zasmál. Zkrášluje stereotypní každodennost, kterou se mnozí z nás v dobrovolné službě podivným bohům současnosti nechávají usmýkat.“