Liduprázdné náměstí, dva skromné paláce, řady čtverhranných sloupů a dlažby a mramorové desky a pískovcové epitafy (skoro všude něco s Garibaldim) a vedro. Jedna z okenic, vysoko, až pod střechou, zůstala nedovřená. Ze tmy uvnitř visela přes římsu čísi černá ruka a prsty poklepávala na rozpálenou omítku. Možná se mi to jenom zdálo.

Objednal jsem si cappuccino a ořechovku, nadechl se a vydechl. Divné inferno, které mám za sebou, se mi zdálo v každém případě. Jedinou skutečností v tuhle chvíli bylo, že reportáž o slavném literárním festivalu v Pescocostanzu nejspíš nenapíšu. Přitom šéfredaktor mi cestu do Itálie zaplatil se skřípěním zubů – jenom proto, že na festivalu četl Bohumil Hrabal. A vyprovodil mě slovy: „Chci v každym případě něco dlouhýho a sexy, Petříčku. Musíš lidi přesvědčit, že ses vrátil z Cannes, akorát spisovatelskýho, rozumíš mi!“ Já ale s nikým neudělal rozhovor, prošvihl většinu autorských čtení, nic jsem se nedozvěděl, nemám vůbec žádné zápisky. Šéfredaktor bude naštvanej, to bude. Vymysli si to, řekne. Placená dovolená skončila, řekne.

Bylo to někdy v polovině devadesátých let, do novin jsem nastoupil před měsícem a cítil příležitost. Ale nezačalo to dobře. Když jsem druhý den po příjezdu na festival vstoupil do stísněné restaurace, kde u jediného velkého stolu – obklopen svými překladateli, lidmi z nakladatelství Einaudi a italskými fanoušky – obědval Bohumil Hrabal, v rozpacích jsem se uklonil jeho směrem, fistulkou řekl „dobrý den“ a po chvilce motání dopadl na židli v koutě místnosti. Za pár minut ke mně přicupitala slečna z festivalového štábu a strašlivou angličtinou mi pošeptala, že si pan Hrabal nepřeje, abych tu zůstal, že mám odejít. Jelikož se moje angličtina vyrovnala té její, domníval jsem se, že slečna říká něco úplně jiného – a seděl dál. Porozuměl jsem až tehdy, když ukázala rukou ke dveřím, zvýšila hlas a všichni se po nás otočili. Zrudnul jsem, vypadl z taverny, odpoledne se opil bílým vínem (sám, v bistru na nádraží) a zbytek dne prospal v hotelu.

Jak to začalo, tak to pokračovalo. Rudnutí, mlčení, chybné výkony a příliš mnoho bílého vína v překrásném kamenném Pescocostanzu! Novinářská večeře se spisovateli a Miroslav Holub, který neměl náladu, rýpal se v jehněčím, vytahoval si kosti ze zubů a dokola opakoval: „Tohle jehně snad přejel vlak!“ Nezmohl jsem se na nic (a přitom se tolik toužil seznámit!). Irský básník Desmond O’Grady, tak přátelský, v jednom kuse opilý – ale krom toho, že jsem se od něho naučil refrén písně It’s a Long Way to Tipperary a vypil s ním několik panáků, nevím o ničem, co by stálo za řeč. Slavnou básnířku Aldu Merini jsem zazdil úplně: neznal jsem ji, netušil, že ji obdivoval Pier Paolo Pasolini i Salvatore Quasimodo, myslel si, že je to nějaká výstřední lokální autorka, která si dává záležet na tom, aby ji nikdo nikdy neviděl bez cigarety na dlouhé špičce (místo zapalovače důsledně používala předchozí cigaretu). Jen jednou jsem se jí ocitl nablízku, naklonila se ke mně a prohlásila: „Všiml jste si, mladý muži, že na literární festivaly jezdí s manželkami jen podprůměrní spisovatelé?“ Na pódiu zrovna četl Peter Handke (mimochodem, četl v obleku a bos a jeho manželka byla nejkrásnější ze všech žen kolem dokola). Nevím, co jsem Aldě Merini odpověděl, nejspíš jsem se jen zmateně usmál. No, a pak Jevgenij Jevtušenko v duhové pletené čepici a tričkem s portrétem Williama Shakespeara! Na veřejném čtení přednášel sáhodlouhou ódu na Pescocostanzo, kterou napsal předchozí noc (nikdy tu nebyl). Slovo „přednášel“ nevystihuje přesně to, co prováděl: báseň křičel, zpíval, šeptal, do toho pobíhal mezi publikem, osahával hezčí ženy a celou produkci zakončil rozhazováním růží na všechny strany. Italky a Italové křičeli nadšením. A já – v sobě už zase dva džbánky bílého – jsem po čtení vyrazil k Jevtušenkově stolu a řekl mu, že mi připadá nevkusné (chtěl jsem říct „vlezlé“, ale nevzpomněl jsem si, jak je to rusky) opěvovat něco, co zná dva dny, a že takový Josif Brodskij by tohle nikdy neudělal. Jevtušenko se na mě podíval a s naprostým klidem řekl: „Vemte zpátečku, mladíku, prázdniny teprve začínají.“

A začal recitovat Brodského Velkou elegii pro Johna Donna, nejkrásnější báseň 20. století, které pomalu končilo. Uměl ji celou, dvě stě veršů.