Ptáme se, je to ten stejný Petr Borkovec, jak jej známe z předchozích knih? Je, jen nabízí jinou, novou polohu, rozkrývá jinak svou ustálenou poetiku právě na půdorysu jiného, přijatého města (měst), kde pobýval delší časový úsek. Nabízí důvěrné a nesmírně citlivé poznání okolí svého nového bydliště, tam někde na konci Kurfurstendammu: „Pár kroků od mého bytu – na Nestorstrasse 22 – bydlel skoro pět let Vladimir Nabokov. (…) Dům byl za války bombardován, patra vyhořela, ale přízemí odolalo. U domovního vchodu visí dnes malá zlatá deska s Nabokovovým jménem. V přízemí se nachází pivnice Die kleine Weltlaterne – Lucernička světa.“ (s. 32)

Petr Borkovec není člověk velkých výprav na nejvzdálenější periférie, ale chodec, který dokáže mluvit a psát o tom, kde žije. Poznání místa, ručení, že nevynechá nic, co je v okolí jeho bytu důležité. Chodí stále stejnými ulicemi, v devět hodin ráno usedá ke stolku v Kantcafé, a přesto z těchto záznamů, jeho malé topografie, se nám zjevuje město, ten nejautentičtější Berlín dnešních dnů, aniž by autor o jakoukoliv autenticitu usiloval. Jde mu o vystižení pocitu právě z těch míst, která důvěrně zná, a až s jakousi milou pedanterií obhlíží prostředí svého dočasného pobytu. To, co mne nejvíce uchvacuje, je jeho soustředěná pokora k místu, pláckům a náměstím, bytům, oknům a výhledům od kavárenských skel, jako například, když obhlíží pronajatý byt po svém předchůdci v prvním textu: „V přiděleném bytě stopuji svého předchůdce. Ten mexický prozaik se s oblibou koupal ve vaně obložené svíčkami v rudých pouzdrech a často smažil. (...) Měl nejspíš dceru, nebo dvě – každý den objevím pod nábytkem dívčí sponku ve smotku prachu.“ (s. 12)

Nesmírně lidsky potěšující je jeho humor, jeho odlehčené nažívání lidské existence, bez znatelného smíchu, ale s laskavým dobrem, jakoby neustále říkal: všímám si, registruji, jsem účasten v jakémkoliv rozhovoru, a i když chybí slova nahradí se posuňkem, kresbou na papír nebo pohnutím v tváři, pohybem prstů po desce stolu: „Když v dětství chodila s dědečkem na houby, starý muž často na okraji lesa vytáhl kapesník (slovo kapesník řekla německy, látkový, zdůraznila anglicky, a protože jsem jí hned nerozuměl, odhodlaně rozepnula kabelku pod stolem, rozbřesklo se mi a zarazil jsem ji dřív, než se její látkový kapesník zjevil) a položil ho do mraveniště (řekla jen ant a zbytek naznačila rukou, něco pohladila pod stolkem, anthouse, navrhl jsem, anthill navrhla ona).“ (s. 46)

Jeho výpravy do nejbližšího „sousedství“ mají v sobě cosi metafyzického, vypovídají o naší existenci, nyní a zde, ale také jakoby v jiném čase, jako v textu Westend: „Dny zimy pořád stejně krátké: trochu se prodloužily soumraky. Vlakem, který více stál, než jel, jsem projížděl periférií slepenou z periférií deseti různorodých měst. V dálce se jako jindy leskla centra. Ale nehrál jsem si s tím, nepředstavoval si středy podle odlišných stop a vodítek na okrajích, dnes jsem viděl jenom to, co dav městských břehů spojovalo.“ (s. 29)

Jeho texty, vyjma uveřejněných básní, které posunují zase vše trochu zpět, a přesto kamsi jinak, do světa, který od Petra Borkovce již známe, se přibližují záznamům, zápiskům, a ty ze Saint-Nazaire takové opravdu jsou, ale spíše se nám jeví jako plastická kompozice autorova přemýšlení o překládání a překladech – obsahují úvahy nad konkrétními básněmi Vladislava Chodaseviče s autorovým pozorováním okolí (například člunu Coucoun Coucounette, který vyplouvá na moře), pozorování pobřeží, nedalekého baru U delfínů, všechno dění, které lze obsáhnout z balkónu jiného, dočasného bytu. Nabízí nám svůj Saint-Nazaire, viděný svýma očima, očima člověka, který překládá texty někoho jiného, to neustálé prolínání přemýšleného a viděného, neustálé prolínání několika autorských světů a pak přesné pozorování detailů, které říkají o našem pobývání více, než kdyby se člověk snažil popsat ten velký „Celek“, který ale stejně nedokážeme nikdy postihnout a možná ani nikdy pochopit.

Nekonečné prolínání slov a obrazů, obrazů reálných a obrazů, které se spojily se slovy, naplňuje čtenáře očekáváním a dobrodružstvím, jako by sledoval nějaký jemu trochu neznámý proces a jako by pak postupně dohledával atmosféru jednoho pobytu na bretaňském pobřeží. Někdy možná nejde o nic jiného než o toto: „Jdu ven, abych něco napsal, otvírám dveře na balkon, abych něco napsal – o nic menšího nejde. / Není slyšet nakopnutou plechovku, jak dopadá na písek, tím spíš vyšplíchnutí – plechovka nedopadá, ruka s malým zpožděním přestává psát.“ (s. 66) A najednou jsme zase v básni, jen tady uchopené v podobě zápisu končícího dne: „Při pozorování oceánu často vůbec nedokážu rozlišit, co je hra světel a co kvalita vody. / Kalné světlo vyplivnutých medúz, zábrus, kytka průsvitné pryže, míč v pláži, zákal. / V přítmí: slunce škvíry, paprsky záclon. / Nevypláchnuté plastikové koše a přepravky na kotvících člunech, skvrny, fragmenty krust, šlem. / Čárky, středníky, dvojtečky, pomlčky. / Soubor, uložit, soubor, zavřít, soubor, konec. / Balkon, uložit, balkon, zavřít, balkon, konec.“ (s. 62-63) V tomto posledním, zde uváděném textu jako bychom nacházeli všechny půdorysy psaní Petra Borkovce, zračení jeho světa, jeho pozorovatelský talent, který umí vtěsnat do nejméně slov, a přesto z nich tušíme nejen pobyt v Saint-Nazaire, ale zračí se v něm i autorovo Pobývání zde. Je to co nejvíce naznačená důležitost onoho pobytu(-ů), v letmých záznamech dne, dnů, právě jen proto se dostáváme na okraj všednosti, do světů, které jsou nám zároveň blízké i vzdálené. Je to ten neodbytný pohled, který nás uchvacuje, jako bych se pak, já jako čtenář, díval autorovým zrakem, a přesto si říkal: nikdy jsem tam nebyl, nebyl jsem tam několikráte, jak se neustále vracím o několik stránek zpět a čtu až do nejhlubšího poznání míst Borkovcova světa. Přiznám se, že některá místa popisovaná v Berlínském sešitě znám, prošel jsem jimi, ale tady se mi odhalují v jiném světle, nebo spíše zraku, a seznávám, již po několikáté, jak je každé město jiné, pokaždé, když se do něho vracím, natož pak očima někoho jiného. Město jako způsob přemýšlení o něm a o sobě, místa, která uchvacují, stále se do nich vracíme, nacházíme tam vždy část svého příběhu. Ten příběh, který nám Petr Borkovec odhalil ve své knize, ale mluví prostřednictvím náměstí, ulic, zahlédnutých zahrádkářských kolonií. Je to kniha zahlédnutí a spatření a pobývání s lidmi, které potkává, kniha účastných pozorování, kniha účasti s věcmi, tušenými příběhy jiných lidí.