Jan Jaroš

Česká animovaná adaptace bestselleru francouzského autora vykazuje pečlivost i realizační nápaditost. Vyvstává tu svébytná výpověď směřující k závažnějším sdělením nežli k pouhé zábavě pro školáky.

Soubor studií o u nás ještě nepříliš známém popkulturním fenoménu se detailně zabývá několika současnými spotřebními seriály. Autoři se ale vyhýbají jejich hodnocení.

Objevná biografie filmového velikána jeho obdivovatele potěší, přestože nechává některé filmy a zajímavosti stranou.

Koláž původně časopisecky publikovaných textů se na příkladech z dávné minulosti i současnosti snaží demonstrovat, že dokumentární film bývá spíše než zachycením prosté reality výsledkem režisérova záměru.

Dva významní levicoví tvůrci různých generací se sešli, aby probrali problémy práce, násilí či transformace. Nastavený souzvuk zní bez jakýchkoli zádrhelů a Loach nečiní nic jiného, než že Louisovým osobním zážitkům stvrzuje širší platnost.

Pokus o komorní filmový horor troskotá na neujasněných postavách a vyprázdněné dramatické konstrukci. Důmyslné vizuální uchopení už film nezachrání.

Druhý díl velkolepé adaptace slavného sci-fi románu potvrzuje, co už naznačil ten první. Jde spíše jen o působivou a efektní ilustraci knihy.

Konjunktura zájmu o japonské animované filmy pokračuje – a je vidět i na pultech knihkupectví. Fanouškovská kniha o anime však trpí mizernou českou redakcí a monografie Hajaa Mijazakiho je zase rozvláčná a nekriticky obdivná.

Slavný román Stefana Zweiga Netrpělivost srdce adaptoval zkušený dánský režisér sice věrně, ale také dost unyle a staticky. Nepomáhají ani citace z knihy.

Adaptace belgického románu (vydaného i v češtině) respektuje obratnou vypravěčskou strukturu, která v příběhu o jednom dětském násilí a jeho následcích v dospělosti minimalizuje předvídatelnost dějů.

V souboru úvah o amerických filmech z šedesátých a sedmdesátých let se slavný režisér snaží rozpomenout na své mladické divácké zážitky. Příznačně se věnuje zejména krvavým a násilnickým filmům.

Po úspěchu s filmem o van Goghovi, v němž působivě rozanimovali obrazy slavného malíře, přicházejí manželé Welchmanovi s adaptací klasického polského románu Sedláci.

Zajímavě koncipovaná publikace se snaží rozebrat zejména poválečné tendence v zachycování Židů (a později holocaustu) ve filmu. Činí tak bohužel velmi odborným a odtažitým jazykem.

Kolektivní publikace je zatím nejúplnější pojednání o vývoji a podobách českého experimentálního filmu. Cenný je obrazový doprovod, který dokládá jeho vzhled i proměny.

Popularizační edice zabývající se nejrůznějšími obory tentokrát zabrousila do oblasti filmu. Výsledná kniha se však řadí po bok dalších podobných výčtových publikací, které většinou nabízejí i shodné snímky.

Publikace amerického scenáristy zachází dále než obvyklé příručky a rozebírá archetypy hrdinů a vedlejších postav, jak je definovaly už staré mýty. Škoda jen, že si všímá výhradně americké tvorby.

Distribuční společnost Film Europe zpřístupňuje českým kinům sto let staré (samozřejmě bezzvukové neboli „němé“) filmy. Po sérii skandinávských snímků doputovaly na plátna zdejších kin i vybrané ukázky americké kinematografie včetně novozákonního Krále králů.

Filmová adaptace románu Hany Lasicové sice zdařile postihuje atmosféru bohaté domácnosti z počátku 20. století, ale nerespektuje ani vyznění knihy, ani dobové skutečnosti, chování a mravy.

Americká filmová verze populární švédské knihy o pedantském a nabručeném starém muži změkčila a uhladila mnoho prvků z předlohy, zejména vážnější existenciální a sociální podtexty. Ale má alespoň Toma Hankse v hlavní roli.

Přestože dvojice autorů publikace o slavném japonském studiu animovaných filmů přiznává své fanouškovství, jejich kniha je rozhodně cenná. Škoda jen, že česká redakce nebyla pečlivější a nezohlednila domácí kontext.

Režisérka dokumentárních filmů zpracovala své tvůrčí i dramaturgické působení v České televizi do osobní i teoretické knihy. Jde o podrobný a otevřený pohled na to, jak tato chvályhodná instituce (a také obří moloch) funguje.

Černobílá adaptace povídky pozapomenutého slovenského spisovatele konkretizuje některé jen naznačené prvky předlohy a místy působí papundeklově. Přesto jde v současné nabídce českých kin o výjimečné dílo.

Adaptace působivého bestselleru o mlčenlivé dívce z jižanských močálů se bohužel nepovznesla nad pouhou ilustraci románového děje. Převažují hezké obrázky, pokrytecká cudnost a dojímavost.

Monografie slavného prvorepublikového herce se v podstatné míře věnuje také Nového kariéře v poválečných budovatelských filmech. Ta nebyla ani vynucená, ani vnucená.

Dvojice historiků představuje bohatou práci kameramana filmových týdeníků z období konce první republiky a protektorátu. Vedle osobních vzpomínek je na publikaci přínosná především rozsáhlá obrazová příloha.

Přepychově vybavená publikace o výtvarnici i filmařce mohla vzniknout zejména díky zpřístupnění pozůstalosti umělkyně. Kolektivní práce ji originálně portrétuje ve všech jejích tvůrčích i osobních polohách.

Nejnovější filmová adaptace slavného Balzacova románu se soustřeďuje na plejádu rozporuplných postav v čele s hlavním hrdinou plným ambicí. Skvělé herecké výkony a působivá výprava však statickou a staromilskou podívanou zachraňují jen zčásti.

Nejnovější adaptace knihy Philipa Rotha pochází z Francie. Režisér Desplechin si přitom zvolil prózu Milostné rozmluvy, která se skládá pouze z dialogů.

Dlouholetý badatel a znalec italských westernů shromáždil své dosud solitérně publikované poznatky v ucelené knize. Jeho neoformalistický pohled nicméně upřednostňuje výčet a opomíjí kvalitu zkoumaných snímků.

Objemná kniha shrnuje umělecké osudy Ester Krumbachové: kostýmní návrhářky, jevištní i filmové výtvarnice, scenáristky, autorky písňových textů a režisérky. A postavy stále v lecčems záhadné.

Původní domácí práce o významné osobnosti zlaté éry Hollywoodu nabízí nejen kompilaci z amerických textů, ale i vlastní bádání v archivních pramenech. Věnuje se přitom více systému hereckých hvězd než samotným filmům, které Selznick produkoval.

Soubor studií a recenzí mapující práci nejslavnější české filmové režisérky chronologicky shromažďuje texty od roku 1962 až do její smrti. Publikace tak alespoň částečně supluje zatím chybějící monografii.

Publikace určená čtenářům, kteří toho o filmu zatím moc nevědí, přibližuje vybraná díla a tvůrce především z anglosaského pohledu. Výběr hesel je navíc nahodilý a děravý.

Herečka známá z filmů Věry Chytilové a působící již více než dvě desetiletí jako pedagožka se rozhodla sepsat své poznatky o filmovém herectví. Věnuje se hlavně technice a její postřehy nejsou nezajímavé. Jen by potřebovaly pevnější teoretický základ.

Režisér Patrik Hartl podle očekávání adaptoval svou úspěšnou knižní prvotinu. Film je sice oproti předloze sevřenější a pointovanější, bohužel je podobně jako kniha popisný a povrchní. Jako by si autor nebyl jistý, zda chce vytvořit jímavé drama o životní neukotvenosti, nebo žertovně nadsazenou sondu.

Užitečný průvodce právními předpisy v české i zahraniční kinematografii je přínosný také ve vysvětlování a komentování soudních sporů, které se točily kolem výroby českých filmů.

Pěkně vypravená publikace filmového kritika přináší portréty deseti současných artových filmařů. Klíčem k výběru byla kromě autorova obdivu k jejich dílu také skutečnost, že s nimi v uplynulých letech pořídil rozhovory.

Obsáhlý soubor shromažďuje více než padesát článků a studií slavného sémiotika napsaných za téměř šedesát let. Nad zobecňujícím teoretickým bádáním postupně převládají publicistické glosy a komentáře ke konkrétním dílům a jevům.

Kameraman Michal Hýbek byl sice téměř neznámým, ale důležitým svědkem disidentských a undergroundových aktivit v osmdesátých letech. Jeho amatérským filmům se věnuje důkladná monografie.

Profilový rozhovor s populárním francouzským komikem nijak zvlášť nevybočuje z obvyklého průměru tohoto druhu knih. Škoda, jen, že české nakladatelství knihu vydanou ve Francii v roce 2013 neaktualizovalo a nedoplnilo.

Spolu s premiérou filmu Šarlatán vychází také knižní verze osudů lidového léčitele Jana Mikoláška. Obě díla mají své kvality a paradoxně jdou občas tak trochu proti sobě.

Filmový režisér Pavel Juráček se ve vlastním Deníku (dosud vyšly tři části) stylizoval do role zásadového Umělce, ovšem Daňa Horáková, jedna z jeho manželek, zpřítomňuje jeho skutečnou tvář – sebestředného člověka, v němž háraly běsy pramenící z nenaplněné seberealizace a alkoholismu.

Adaptace románu Pera Pettersona se vyznačuje pozvolným, místy až statickým tempem. Vzpomínání na první citová a mravní dilemata raného mládí má elegický i zkoumavý charakter. Předchozí díla režiséra Molanda se však do povědomí diváků zapsala intenzivněji.

Monografie pozoruhodného nizozemského filmaře od českého filmového historika podrobně sleduje Verhoevenovy umělecké i komerční tvůrčí etapy. Dobře napsaná a pečlivě zdrojovaná publikace postrádá jen pregnantnější hodnocení.

Knihu o tom, jak se z Pixaru v devadesátých letech stalo slavné studio animovaných filmů, napsal sám jeho tehdejší ředitel. Na textu je to znát – pro autora je nejdůležitější zejména to, kolik snímky z Pixaru vydělaly.

Srbský (tehdy ještě jugoslávský) absolvent pražské FAMU a pozdější výrazný režisér vzpomíná svá studia v šedesátých a sedmdesátých letech. A jeho postřehy mají svou cenu, přestože byl text psán už před čtyřiceti lety.

Dvouhodinový dokument o filmu Nabarvené ptáče převážně heroizuje strastiplnou cestu nikoli filmového hrdiny, ale scenáristy, režiséra a producenta filmu Václava Marhoula. A také detailně mapuje všechny fáze natáčení.

Slovo mizanscéna v češtině nikdy nezdomácnělo a i zahraniční teorie pro ně mají různé významy. Australský teoretik probírá řadu definic s četnými praktickými příklady z filmů dobře známých i u nás.

Čtyři studie současných filmových teoretiků se zabývají slavným, ale české veřejnosti dlouho nedostupným filmem Alfréda Radoka Daleká cesta z roku 1949. Různé prvky snímku srovnávají například s Občanem Kanem.

Krvavé horory, prostoduché akční filmy, plačtivé romance i pornografie. Kniha čtveřice filmových teoretiků se zaměřuje na ten typ filmů, které většina diváků považuje za pokleslé, odporné a vulgární.

Práce o dějinách zlínského studia animovaného filmu vyniká věcností a faktografickou důkladností. Autor se však jen málo věnuje estetické stránce věci.

Na brněnskou a pražskou expozici o fenoménu multimediálního divadla Laterna magica navazují kurátorky výstavy také pozoruhodnou výpravnou publikací, která dalece přesahuje rozměr doprovodného katalogu.

Kniha popisující filmařské zákulisí a analyzující technické i umělecké postupy a triky při vzniku filmu může být cennou učebnicí pro většinu filmařských profesí. Adoruje však především hollywoodský film – tedy dokonale opracovaný spotřební výrobek.

Tři rozsáhlé studie analyzují typologii sudetských Němců v poválečné kinematografii, pojetí normalizace v té polistopadové a trojici seriálů z české historie. Fundovaným textům schází jen stanovisko samotného autora.

Dvojice filmových historiků pojala rozhovor s producentem Švankmajerových filmů jako metodu, jak individuální osudy přiblížit nápaditěji a příměji, než dokáže souhrn objektivních dat.

Nejnovější formanovská biografie má převážně encyklopedický charakter. Vedle všeobecně známých údajů nicméně nabízí několik zapomenutých dokumentů, včetně jednoho rozboru od Milana Kundery.

Cenné stati v tradičním sborníku filmových historiků podrobně a v kontextu studují podoby propagandy: od té Baťovské kapitalistické přes nacistickou až po různé podoby propagandy komunistické.

Do bohaté kolekce českých překladů publikací o slavném filmovém režisérovi přibyla další. Faktograficky i obrazově je zajímavá, ale zásadních nových zjištění nebo přehodnocení se od ní nedočkáme.

Idea komunismu byla mimořádně svůdná. Oslovovala prosté dělníky i vzdělané vrstvy, její stoupenci horovali pro rovnost všech lidí, chtěli odstranit vykořisťování člověka člověkem, hlásali, že nastolí sociální rovnost a zamezí válkám. Mnozí zahraniční intelektuálové a umělci ji svým věhlasem zaštiťovali a dodávali jí zdání hodnověrnosti. Jen někteří však ze svého poblouznění procitli, tak jako autor knihy François Furet.

Sborník prací Václava Havla, které nějak souvisely s filmem, ukazuje, že autor by uspěl jako samorostlý, osobitě uvažující filmový vědec. Ale nejspíš už ne jako filmař.

Pozadí a příčiny různých krizových situací v našich dějinách byly daleko složitější, než nasvědčují mnohé jednoznačné výklady. Ty totiž často zdůrazňují bipolární charter událostí: modelují střet mezi „námi“ (kladnými) a „těmi druhými“ (zápornými). Historie ale ukazuje, že mechanismus společenských změn bývá mnohem komplikovanější.

Literární scénář známé filmové komedie je doplněn o cenné vylíčení pozadí vzniku filmu včetně půtek s komunistickou cenzurou. K dokonalosti publikaci schází přiložené DVD s filmem.

Ze středověku se dochovaly jen nepatrné pozůstatky dávných cest. Vypravte se na dobrodružnou výpravu za jejich poznáním, zmapováním, za přiblížením provozu, který na nich vládl. Nahlédnete přitom do starých kronik a rukopisů, kochat se budete moci kvalitními reprodukcemi starých map i poutavými obrázky současného stavu krajiny, kterou cesty vedly.

Pohádka pro dospělé o sympatickém indickém imigrantovi od francouzského bestselleristy Romaina Puértolase se dočkala filmové verze. Bohužel je dramaturgicky zhroucená, utopená v naivitě a plná nebetyčných klišé.

Hned v poúnorovém období sestrojila StB důmyslný a nákladný plán, jak chytit každého, kdo by chtěl opustit republiku. Mnohé oběti ani později při soudním procesu nevytušily, že zabředly do šalebných intrik.

Za druhé světové války, kdy spolu sváděla urputné boje ruská a německá vojka, probíhaly na polsko-ukrajinském pomezí krvavé etnické čistky, při nichž zahynulo více než sto tisíc lidí, vesměs tamních vesničanů. Rozpoutali je ukrajinští nacionalisté, kteří usilovali o dokonalé vyčištění svého budoucího státu tak říkajíc proti všem – Polákům, Židům, Rusům a nakonec i Němcům. Dělo se tak víceméně ve skrytu, po válce byly tyto krvavé události odsouzeny k zapomnění.

Po více než deseti letech došlo na realizaci scénáře Petry Soukupové, který mezitím ve formě povídky sklidil velký úspěch v knize Zmizet. Nálada textu zůstala zachována a umocněna, stejně jako všednodenní rozčarování a bolesti pěti hlavních postav.

Politické uvolnění roku 1968 bylo lákavé, vybízelo ke spolupráci při budování socialismu s lidskou tváří, i když za nadšením se leckdy skrývalo prospěchářství. Za normalizace se pak už málokdo odvážil na nedávno vyznávaných stanoviscích trvat, jak na různých příkladech připomněla konference historiků v Českých Budějovicích.

Budování Stalinova impéria ve 30. letech minulého století, kdy se naplno roztočila kola politických procesů, směřovalo nejen k dalekosáhlým hospodářským proměnám, budování těžkého průmyslu a impozantních vodních děl. Souběžně mělo docházet i k proměně společnosti, výchově nového typu uvědomělého, bolševickým idejím oddaného člověka – a zavržení všech ostatních.

Herec a zpěvák Ondřej Havelka si pro svůj debut v roli filmového režiséra vybral přepis románu Miloše Urbana Hastrman. Jeho dílo má své silné momenty, jako celek však selhává.

Lidstvo odjakživa provázel strach, že nebožtík obživne a vrátí se mezi živé, aby jim škodil. Ještě větší obavy však vyvolávala možnost, že pochován bude člověk jen zdánlivě mrtvý. O děsu z pohřbení zaživa, o snahách takovému nedopatření zabránit, ale i o uměleckém zpodobnění tohoto fenoménu píše historik Václav Grubhoffer.

Přívětivě napsaná a užitečná příručka nabízí mnoho návodů, jak správně sledovat a posuzovat filmy, může ovšem posloužit i jako první učebnice pro budoucí filmaře: ukazuje, proč jsou nám některé postavy sympatické a jiné ne, jak film vyvolává emoce nebo jak dosáhnout toho, aby nenudil.

Vztah k vodnímu živlu se u jednotlivých národů liší nejen historickými tradicemi, ale také dostupností velkých vodních ploch, najmě moře. Zajisté nalezneme mnoho rozdílů v pojetí, ve vnímání vody u suchozemců, neřkuli obyvatel pouštních oblastí na jedné straně a lidí z přímořských oblastí na straně druhé.