Už v druhém, aktualizovaném vydání se do knihkupecké nabídky vrací kniha Ivana Davida Filmové právo. (Aby nedošlo k záměně: nejedná o europoslance Ivana Davida, odbornou profesí psychiatra, nýbrž o právníka téhož jména.) Autor, jenž tu vychází ze své rigorózní práce, obhájené roku 2015 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, podává obšírný výklad autorskoprávních aspektů, které souvisejí s filmovým podnikáním, ať již je výsledné dílo šířeno na jakékoli platformě (v kině, na videu, v televizi, na internetu…).

Ivan David samozřejmě není první, kdo se daným tématem zabývá, avšak své pojednání vztahuje k současnosti a věnuje se aktuálním problémům (včetně soudních pří). Pokud by se čtenář chtěl seznámit s dřívějšími náhledy, stačí, aby se začetl do publikací Davidových předchůdců, mezi které náleží např. Karel Knap (Přehled práva filmového), Karel Scheinpflug (Problémy kinematografie v autorském právu), Oldřich Železný (Autorské právo, film a televize), Jiří Hrabánek (Film z hlediska autorského práva).

Autor své dílo rozložil do šesti oddílů, v nichž od obecných souvislostí přechází k vymezení základních pojmů a k připomenutí historického vývoje. Nejdůležitější části se vztahují ke koncepci autorsko-právní ochrany filmu, stejně podstatné jsou pasáže věnované konkrétnímu uzavírání smluv a zajímavé jsou konečně i připomínky konkrétních sporů, které skončily před soudem. Jako mimořádně cenné zakotvení vnímám přesahy pojednání do mezinárodní sféry: seznámíme se totiž – jakkoli jen náznakově a v dílčích připomínkách – s děním v evropském i americkém prostoru.

Filmové právo dozajista není zábavnou četbou, avšak autor, jenž kromě práv vystudoval i filmovou vědu, knihu sepsal srozumitelně i pro laika a rozčlenil ji do přehledných krátkých kapitol, v nichž se zabývá jednotlivými segmenty – i autorské právo vykazuje řadu položek, které je potřeba zohledňovat. Důležité je ustanovení, že „do práva autorského nezasahuje ten, kdo užije dílo pro účely karikatury nebo parodie.“ Rovněž problematika uzavíraných smluv zahrnuje množství eventualit.

Ivan David se dotýká též filmového pirátství, ale současně uvádí tzv. knihovní licenci, umožňující, aby knihovny (a další vyjmenované instituce, např. vysoké školy) půjčovaly zvukové či audiovizuální záznamy. V této souvislosti je však obtížně splnitelný požadavek trochu šroubovaně formulovaný, aby zamezily pořizování rozmnoženin takových děl. Takže vyústěním je protikladné ustanovení: pokud výše zmíněný požadavek není splněn, nelze dílo půjčovat.

Ocenit lze zařazení sporů, které coby svého druhu precedens skončily v tuzemsku i zahraničí před soudem. U nás můžeme již od počátku 90. let vysledovat změněný přístup k dřívější benevolenci, kdy se amatérsky překládaly a šířily videokopie hollywoodských hitů (jak to mapuje dokument Králové videa): náhle bylo takové počínání protiprávní a končívalo jak obžalobou, tak vynesením rozsudku.

Množí se obvinění z finančních podvodů – aktuálně se jedná o zkrachování projektu Poslední z Aporveru, v němž se utopily desítky milionů korun. Před dvěma desetiletími se odehrál případ, kdy byly do pokračování jedné pohádky (upřesním, že se jedná se o Princeznu ze mlejna 2) investovány peníze, které investor nedostal zpět, protože, jak David píše, dotyčný snímek nebyl dostatečně úspěšný. Jenže zde se mýlí. Jestliže první část, kterou spatřilo více než 223 000 diváků, vydělala téměř tři a půl milionu korun, druhá část dosáhla daleko většího úspěchu: vyhledalo ji téměř půl milionu zájemců, kteří zaplatili bezmála 25 milionů. Není vysvětleno, proč by měl být takovýto výsledek označen za nedostatečný.

Spory se rovněž mohu týkat vlastnictví autorských práv, jmenovitě ke scénáři. Produkční společnost Negativ, která měla zaštítit prvotinu Karin Babinské Pusinky, se ji pokusila odstranit z pozice režisérky zastavením natáčení, jenže ona prokázala, že spoluvlastní práva i na scénář, takže pak celý projekt realizovala jinde. V současnosti bublají vášně mezi producentem Milošem Šmídmajerem a scenáristou (potažmo režisérem) Ivanem Fílou. Fíla si totiž činí nárok na scénář, který si u něho ovšem zadal – a zaplatil – Šmídmajer, jenž se po neshodách s ním rozhodl, že režii svěří někomu jinému.

Dále stojí za zmínku, že poté, co padla cenzura coby instituce, právě soudní řízení (či výhrůžka soudem) rozhoduje o pozastaveném uvádění, či přímo zákazu filmu, nejčastěji dokumentu. V Polsku 90. let se to přihodilo snímku Vítejte do života! (Witajcie w życiu!), který popisuje obchodní praktiky firmy Amway – na uvedení čekal celých 17 let. Žalobou však vyhrožují (nebo ji rovnou podávají) i lidé, kteří se cítí být dotčeni na své cti či jinak pomluveni. Zažil to studentský dokument Rada nad zlato i další kriticky laděné výpovědi, např. Show nebo Svoboda pro Smetanu. Nejčerstvější incident tohoto druhu se týká pořadu České televize Obchod s nadějí (z cyklu Infiltrace), proti jehož uvedení (chystanému na 15. březen tohoto roku) úspěšně protestovalo sdružení rodičů dětí s poruchou autistického spektra.

A hrozba zneužití práva má širší obzory: hyperkorektní ochrana lidí, kteří „neposkytli souhlas“, je až obludná. Domyšleno do důsledků – zveřejním-li obrazový záznam zloděje dopouštějícího se krádeže, sám se vystavuji hrozbě stíhání, protože jsem porušil jeho „práva“. Potíž nastává hlavně s užitím skryté kamery, byť tento způsob natáčení je mnohdy jediným prostředkem, jak doložit nějakou lumpárnu. Jenže vše, co zmiňuji v posledních třech odstavcích jako palčivý problém, David pomíjí. On totiž referuje toliko o znění právních ustanovení, případně komentuje jejich uplatnění, nehodnotí jejich řekněme etický rozměr, (zne)užití a dopad. S pomocí elitních právníků lze přece dosáhnout téměř čehokoli.