Francouzského scenáristu a spisovatele Mikaëla Olliviera (narozen ve Versailles roku 1968), i když je podepsán pod zhruba čtyřicítkou titulů pro mládež i dospělé čtenáře, u nás sotva známe, dosud mu vyšly překlady jen dvou děl (Tři slepé myši, Život k sežrání), u další převedené knížky (E-den) figuruje jako spoluautor. Jeho literární díla – aspoň ta u nás dosud známá – se vyznačují útlým rozměrem, třeba Život k sežrání, podle něhož nyní vznikl animovaný film, sotva dosahuje ke stovce stránek.

Inspirace vlastní zkušeností

Ollivier jej napsal v počátcích své tvůrčí dráhy a netají se tím, že vychází z vlastních zážitků – jako dospívající chlapec zápolil s nadváhou, která stála v cestě i prvním zamilováním.  Kniha, která se na tuzemském trhu může pochlubit hned dvěma vydáními (a nyní jsou obě naprosto vyprodané), zaujme čtivým přiblížením psychického rozpoložení tlouštíka Bena, jemuž by vlastní vzhled ani nevadil, kdyby nenarážel na posměšky okolí – a také na svou dýchavičnost. Příběh vypráví jakoby sám protagonista (tedy v ich-formě), a obnažuje tak své nejniternější pocity; spisovatel výstižně přiblížil, jak Ben vnímá svět kolem sebe i své postavení v něm, vcítil se do jeho narůstajících dilemat, postihl specifické slovní výrazivo odpovídající danému věku. Nevylučuji však, že v českém převodu mohly nastat posuny – už původní název La vie, en gros sotva odpovídá daleko expresivnějšímu Životu k sežrání.

Ollivier je stejně pilný i jako televizní scenárista, avšak také tuto práci sotva známe, přestože z náhodných útržků lze soudit na poplatnost výstavbovým i žánrovým konvencím. Jako jeden z mnoha se podílel na několika částech seriálu Komisařka Florence, dále jsme od něho mohli spatřit Špatně rozdané karty nebo přepis výše zmíněných Tří slepých myší, na HBO ovšem překřtěných na Tři slepé myšky. Počet jeho televizních projektů přesáhl dvě desítky. Ostatně i Život k sežrání zaujal filmaře už dříve, jeho televizní hraný přepis, natočený jako součást širšího cyklu, který se u nás nikdy nevysílal, vznikl v roce 2003.

Debut v mezinárodní koprodukci

Pro režisérku Kristinu Dufkovou (nar. 1978), kterou si dosud pamatujeme jen z krátkometrážních animovaných projektů (mimo jiné se podílela i na povídkových filmech Fimfárum – Do třetice všeho dobrého a Zubatá nekouše!), se Život k sežrání stává celovečerním debutem. Chystala jej po mnoho let, vlastně od chvíle, kdy si přečetla předlohu. A příběh – ve spolupráci s Petrem Jarchovským – obohatila o přídatné motivy, aby získal větší syžetovou košatost: mám na mysli zejména celou rovinu s hudební skupinou, s níž Ben – kupodivu jako zpěvák vlastních, v zásadě sebezpytných textů, napsaných režisérčiným partnerem Jiřím Macháčkem – nacvičuje veřejné školní představení. Hudbu složil Michal Novinski. Jen si nejsem jist, jestli je právě rapování tím nejšťastnějším řešením. A nemyslím si ani, že by vyprávění prospěly časté náhledy na městskou zástavbu, pouliční ruch, a dokonce jízdy autem jakoby z ptačí perspektivy, neboť svou dekorativní vyprázdněností jen zdržují tok událostí.

Život k sežrání vznikal v mezinárodní koprodukci: vedle dominantní České republiky se na něj složily ještě Slovensko a Francie.  Vedle české a anglické (festivalové) verze přibydou též slovenská a francouzská podoba, přičemž je pravděpodobné, že bude nadabován do dalších jazyků těch zemí, které jej zakoupí do distribuce.  Přece jen se jedná o dětský film, byť se v něm řeší problémy, které by mohly oslovit spíše starší školáky – vedle obezity se jedná o první milostná okouzlení, která přerůstají v silnou pobídku ke změně životního stylu. Vedle komediálních okamžiků často prolnutých s trapností totiž zaznějí i vážnější, ba posmutnělé podtexty. Otázka však je, zda bude reálné Benovy vrstevníky právě takto pojaté dílo dostatečně přitahovat.

Nelehké rodinné zázemí

Příběh se dotýká řady aspektů, s nimiž se městský dvanáctiletý kluk musí ve škole i mimo školu potýkat, třeba se šikanou ze strany některých spolužáků, s holčičím chichotáním, s podceňováním, či dokonce výsměchem ze strany učitelů. Musí se vyrovnávat s tím, že ne vždy správně dešifruje informace, které se jej dotýkají, ale dokáže se i poprat s těmi, kteří jej ponižují.

Ani rodinné zázemí nepatří mezi optimální: Ben žije jen s matkou, protože otec je opustil a našel si novou přítelkyni (aby nebylo vše přímočaré, právě ona – sama tělesně indisponována – mu jde příkladem v odhodlání uspět), venkovská babička je zvyklá každé návštěvě vyvářet a podivuje se nad takovým nesmyslem, jako je nějaká dieta. Ben s chutí polyká nejen sladkosti, ale rád sám vaří, spolužačce navíc dokáže upéci doslova skvostný dort.

Tváře loutek

Dufková vtiskla tvář i loutkám, které mají daleko do nějaké prvoplánové líbivosti či roztomilosti, převažuje výrazová nadsázka a uplatní se též prvky groteskní ošklivosti, když postavy hubené mají obličeje vertikálně protažené, zatímco Ben – sužuje jej více než dvacet kilo nadváhy – má tvář i celé tělo až obludně roztažené do šíře. Zveličená obezita však neprobouzí ani komediální náboj (jak je tomu třeba u nejen dětského hitu Kung Fu Panda), ani účastné pocity, které by vyvolávaly dojetí či později „držení palců“, aby Ben ve svém chvályhodném snažení uspěl.

Život k sežrání je loutkový film (s postižením trojrozměrných kulis i postav), z něhož nečiší touha připodobnit se atraktivním postupům hraných filmů, vyhýbá se dynamickým průletům prostorem. Scény představ, snů a vidin, které Bena často postihují a jimž se případně vědomě oddává, jsou ovšem vyvedeny jako kreslené, tedy dvojrozměrné, s výtvarným pojetím jakoby trochu naivistickým, či spíše odpovídajícím předpokládanému výtvarnému projevu a cítění ústředního aktéra.

Dufková stvořila docela ambiciózní umělecký počin, který se ne vždy patřičně vyvedl, avšak vykazuje pečlivost i realizační nápaditost. Vyvstává tu svébytná výpověď směřující k závažnějším sdělením nežli k pouhé zábavě a postupuje přitom mnohem uvážlivěji než třeba nedávno premiérovaný loutkový Velký Pán, pokrokářsky napěchovaný velkohubým varováním před dezinformacemi.