Spisovatel Jiří Stránský (1931–2019) vydal novelu Tichá pošta nejprve jako bibliofilii s dřevoryty Petra Formana (2002), poté následovalo vydání stejnojmenné povídkové knihy složené ze čtyř kratších textů, kterou Tichá pošta uvozovala. Nejrozsáhlejší z nich nazvaný Piknik zpracovala Česká televize (2014), Tichá pošta se dočkala rozhlasové dramatizace (2005). Nyní následuje česko-slovenský filmový přepis Tiché pošty. Režisér Ján Sebechlebský ho chystal několik let a scénář k němu připravila Stránského dcera Klára Formanová (za spolupráce Sebechlebského a samotného spisovatele, dokud ještě žil).

Tichou poštu pojal Stránský spíše jako krkonošskou črtu, která popisuje, jak si v posledních měsících války – během předjaří 1945 – party dětí, dokonce aniž by se osobně znaly, předávaly jako štafetu převoz zraněného francouzského letce po podhorských vesničkách, aby jej dopravily do bezpečí a  zajistily mu plnohodnotné lékařskému ošetření. Stránský, jenž v závěru prozradil, že příběh vyslechl už kdysi dávno od svého spoluvězně, stvořil vyprávění určené i dětskému čtenáři – prostými slovy oslavuje statečnost, odhodlání i přátelství napříč znepřátelenými národnostmi – pilota Pierra totiž naleznou dva němečtí hoši. Aniž by to spisovatel jakkoli zdůrazňoval, události začlenil do reálií hroutící se třetí říše zaplněné ustupujícími vojsky. Přesto pořádkové síly vyhledávají a popravují každého „zrádce“, ať již jde o německé zběhy, nebo české odbojáře. A mimochodem upozorňuje, že i tehdy se stále ještě vyskytovali všehoschopní udavači…

Stránský si domyslel svého druhu národnostní idylu – Češi i Němci, nejčastěji jako dřevorubci v lesích, tu za týchž podmínek a za stejné peníze pracovali pospolu, aniž by řešili jakékoli rozpory. Němečtí horalé nikdy nepodlehli nacistickému našeptávání, prý se považovali za součást československého státu, než si je včetně Krkonoš přisvojila Hitlerova říše. Ani na děti nedosáhlo jinak povinné členství v mládežnických organizacích. Jejich rodiny byly prý natolik rozptýlené, že je nebylo možné začlenit do nějakých rozsáhlejších správních celků. Dějinné reálie byly patrně složitější a protikladnější, jak naznačují dvě nyní vycházející knihy – jednak Vesnice ve třetí říši (Argo), která ukazuje, jak tlak nacistických myšlenek pronikal skutečně všude, i do zapadlých míst, jednak Krkonoše tří národů (Nakladatelství Lidové noviny), které se primárně věnují vývoji turistického hnutí, ale neopomenou ani dobu nacistické nadvlády.

Filmový přepis Stránského předlohy musel původní syžetovou linii, dějově dosti chudou a monotónní, obohatit hlavně o motivy bezprostředního ohrožení. Proto jsou podrobněji rozvedeny motivy původně zmiňované jen okrajově (jen zdánlivě žoviální Gollwitz, velitel neúprosných horských myslivců, na jejichž uniformách se skvěly bělostné haleny, ideální do zasněženého prostředí; rodina českého udavače Tománka). Každou jízdu senem naloženého vozíku, v jehož hloubi se skrývá zraněný, provází smrtonosná hrozba v podobě německých hlídek, které podezíravě dohlížely na kdejakého pocestného.

Proto je rozveden i motiv úmorného pátrání nacistů po unikajícím nepříteli, jenž z jejich dohledu mnohdy mizí doslova v poslední chvíli – jak dokládá třeba rozsáhlá sekvence zasazená do kostela, kde Pierre nalézá dočasný úkryt. Také v knize pozměněné názvy vesnic získaly skutečné znění – např. Chladenec  je tak nahrazen Studencem. Snímek se ovšem natáčel na různých místech libereckého, ústeckého i plzeňského kraje, dokonce i na Slovensku, aby se vytvořila iluze válečných ozvuků, které sužovaly také Krkonošsko.

Ještě silněji než u Stránského vystupuje do popředí dětské přátelství, které nezničily ani politické změny. Čech a Němec jsou ve filmu nerozluční kamarádi, kteří iniciují jeho utajený transport. A zesílená je rovněž úloha rodičů, kteří Francouze obětavě schovávají, aniž tuší plný rozměr dětských úmyslů. Musí přitom řešit děsivé dilema: kdyby nacisté dopadli dětmi kočírovaný povoz s převáženým mužem, nejspíš by všechny postříleli – jenže kdyby Pierra našli skrytého v některém domě, pro výstrahu by vypálili celou osadu.

Filmová podoba přitom některé důležité informace či zápletky zamlčuje. Tak se třeba vůbec nedovíme, odkud se v Krkonoších vzal právě francouzský pilot. Stránský to vysvětluje. Jednalo se totiž o člena francouzsko-ruské letky Normandie-Němen (ostatně v 60. letech o ní vznikl stejně nazvaný Drévillův film). A konečně tvůrci zcela ruší původní rozuzlení: děti s Pierrem směřují k partyzánům a od nich přímo k sovětské Rudé armádě, ženoucí zmatená, ale o to naštvanější německá vojska před sebou. Scenáristce ani režiséru zřejmě nepřipadalo vhodné, aby tu ruští vojáci vystupovali v roli zachránců.

Tichou poštu lze označit za rodinnou podívanou, která ovšem nijak nezjemňuje zvolenou dobu, aby o to silněji vynikla odvaha dětí, které snad ani nevnímají, do jak nebezpečného podniku se pustily. Podobně jako v postarším historickém snímku Krakonoš i lyžníci se i tady dětští představitelé (Theo Schaefer známý ze seriálu Kukačky, Jakub Král, Eliška Dytrychová…) vyznačují věrohodností a podařilo se jim postihnout nádech dobrodružství, které se do jejich spontánního počínání vkrádá, aniž domýšlejí možné hrozby. Oceníme přitom i jazykové rozvrstvení, kdy zaslechneme i němčinu, vévodí ovšem dvojjazyčnost.

Postavy dospělých (ustaraní rodiče Matěj Hádek a Judit Pecháček, kteří si počínají mnohem rázněji a akčněji nežli ve výchozí novele, dále Karel Dobrý či Petr Forman…) se vyznačují přirozenou sukovitostí a zhrublými dlaněmi, nikoli však okoralým srdcem. V dalších rolích zaujmou učitelka Antonie Formanové, slizký udavač Daniela Fischera i usměvavý německý velitel skrývající zločineckou, pomstychtivou duši. Trpícího a jazykovou bariérou sužovaného Pierra, občas považovaného za cikána, ztělesnil snědý Jean-Thierry d’Almeida a vyhmátl při tom jeho psychickou odolnost. Třebaže Francouz netuší, kam je vlastně odvážen, neztrácí naději a v rámci možností ani dobré psychické rozpoložení.

Režisér Sebechlebský, jehož si pamatujeme z řady dokumentů (cykly Cestománie, Inventura Febia) i „nekonečných“ seriálů (Tajné životy, Kriminálka Staré Město), zaujme snahou přiblížit se i dětskému publiku. Vypráví proto přehledně, odmítá jakkoli upozorňovat na vypravěčskou strukturu, která je jistě staromilská, ale také jaksi domácká, vybízí ke spoluprožitku, aniž by jakkoli dávala na odiv samotné ztvárnění. Evokace zasněženého, místy až ledovatého prostředí v přírodě i vesnické zástavbě, přespávání ve chlévě, interiéry chalup, to vše zjednává rozměr autenticity. Kameramanu Martinu Štrbovi (jenž se podílel i na řadě českých filmů – Je třeba zabít Sekala, Babí léto, Hořící keř, Tancuj Matyldo…) se podařilo obtížné podmínky, v nichž se protagonisté pohybují, spolehlivě postihnout, sytá barevnost stavějící na odstínech bílé, ale také na šeru či mlžnatém přítmí vystupuje jako silný výrazotvorný prvek.

Tichá pošta si v rámci rodinného příběhu s dětskými protagonisty udržuje rozměr napínavé podívané, která se nijak nevymyká z tradic zvoleného žánru. Sotva vstoupí do diváckého povědomí, neřkuli dějin jako nějaké výjimečné dílo. Za přednost však považuji, že nic nepředstírá, jednoduchost a přehlednost se stávají základním stavebními kameny, na nichž je vybudována celá dramatická konstrukce, samozřejmě směřující ke šťastnému rozuzlení, kdy ani krvelačně napřažená zbraň (v souvislosti se zákeřným Gollwitzem takový výjev vyvstane hned několikrát) nezpůsobí tragickou pohromu. Odvaha a štěstí vedou ke zdaru jak v počínání postav, tak filmu samotného.