Spisovatelka a scenáristka Petra Soukupová v minulosti pracovala na úspěšných televizních seriálech (Comeback, Ulice), nyní se poprvé představuje filmem pro kina. Oproti leckdy bizarní televizní zábavě usiluje ve snímku Na krátko o vážný, nezlehčovaný pohled na život osamělých matek.

Scénář čekal na své uplatnění celé desetiletí: nejprve jím Soukupová absolvovala studia dramaturgie a scenáristiky na FAMU, poté získal cenu Sazky za nerealizovaný scénář, ukázky z něho zveřejnil již zaniklý časopis Pandora. A přepracován do stejnojmenné novely vyšel v povídkové knize Zmizet (2009). Ta se v literárním světě dočkala ještě výraznějšího ocenění: v rámci cen Magnesia Litera byla označena za knihu roku (publikace dosáhla dvou vydání a dvacet tisíc prodaných výtisků ji vystřelilo mezi bestsellery); nominace na Cenu Josefa Škvoreckého zůstala neproměněná. Recenze zdůrazňovaly, že autorka se důsledně schovává za své postavy, někdy chlapecké, prezentované se značným emočním odstupem. Zkoumá přitom dopad dobře míněných lží, které nakonec stejně rozloží již nahlodanou rodinnou soudržnost. Soukupová se totiž zaměřuje na dění navenek všední, snad banální, téměř čechovovsky uzavřené pod příkrovem privátní sféry, zbavené širších nejen společenských kontextů, ale vůbec bližšího zakotvení v určitém prostoru.

To, že se vypravěčem Na krátko stává malý školák, se v literárním tvaru stává spíše úhybným manévrem, protože výsledné nazírání lze sotva označit za dětsky bezprostřední. Spíše bych je označil za zpětnou rekonstrukci událostí, jak si je – aniž by to bylo zmíněno – zpřítomňuje vypravěč, když se pokouší vcítit do svého někdejšího rozpoložení; ostatně líčí i skutky, u nichž sotva mohl být přítomen, případně tok subjektivního vyprávění znenadání (byť jen na chvilku) přebírá jiná postava. Někdy tuto rovinu autorka zcela opouští a přechází do polohy „vševědoucího“ pozorovatele.

Téma neúplné rodiny (věčně uštvaná matka vychovává sama dvě děti, každé má s jiným mužem) pojednala Soukupová s výrazovou střídmostí a s přesně zacílenými postřehy, ať již se jedná o řevnivé, škodolibé půtky mezi sourozenci Jakubem a Pavlínou (přitom zatíženými obdobnými traumaty z otcovské nepřítomnosti), nebo o rozkladný účinek, kterého navzdory sebelépe míněným úmyslům dosáhne svým počínáním babička, jež přijela vypomoci. Režisér Jakub Šmíd, od kterého si snad pamatujeme jeho předchozí snímek Laputa, rovněž akcentující téma dospívání, celý příběh bez vážnějších úprav přejal, ovšem vizuálně jej konkretizoval a tím z dramatického hlediska umocnil.

Selhávající rodinná soudržnost je ve Šmídově interpretaci provázána jak s kalnou, mrazivou zimou, tak s prostředím sotva útulného města kdesi na průmyslovém severu Čech. (Exteriéry si režisér vyhlédl mimo jiné v Ústí nad Labem, Mělníku či v Děčíně.) Kameraman Vidu Gunaratna, se Šmídem pravidelně spolupracující, ve svých barevně znecitlivělých záběrech dobře postihl lezavost všudypřítomného chladu na zledovatělém sněhovém poprašku, pokrývajícím městská prostranství, i během projížďky na řece – a zprostředkovaně též v zamrzlých mezilidských vztazích. Hudební doprovod nachystala „alternativní“ brněnská skupina Květy, která dosud pracovala jen na seriálu Svět pod hlavou.

Oproti předloze, kdy dětský protagonista svými destruktivními nápady (když třeba sestře rozstříhá trička) vzbuzuje spíše útrpně chápavé pokývání hlavou, film zdůraznil rvavé, až deprivantské rysy – hoch reaguje na domnělé i skutečné ústrky agresí a vztekem. Stává se terčem útoků svých spolužáků, kteří při fotbalu nesnášejí jeho neobratnost, nepozornost a z nich pramenící netečnost (ale ochoten rvát se je i v beznadějné situaci), ale zažívá i konflikty v rodině, na které reaguje vzpurně, jednou vyzývavě, jindy poťouchle.

Štve jej, jak se sestra vychloubá balíčky, které jí zasílá otec usazený v Americe (a dokonce ji zve na návštěvu). Přestává si svých nejbližších vážit – zvláště, když uteče za biologickým otcem a zjistí, že zkazky o jeho pobytu ve Švédsku jsou pouhé smyšlenky. Citově se s ním identifikoval zejména prostřednictvím stále rozedranějšího trička opatřeného motivem švédské vlajky, které však nic netušící babička vyhodila mezi odpadky. Jenže i u něho, nezodpovědného chlapa závislého na vysedávání v hospodě i prostoduchém fandění fotbalu, k němuž patří i silácké řeči o Jakubových sportovních vyhlídkách, zažije nakonec zklamání, jakkoli si jej zprvu idealizoval.

Režisér dokáže výstižně nakládat s opakujícími se motivy, které zvolna dosahují symbolického rozměru. Některé se vyskytují již v novele (záliba ve stříhání papíru, zvláště pak při stavbě lodních modelů), které až film povýšil kamsi k obsedantnímu nutkání, kterým Jakub uvolňuje svou zlost či zklamání. Jiné jsou zdůrazněny až ve filmové podobě – mám na mysli zejména otcem darovaný míč, který prochází různými fázemi přijetí: Jakub jej nejprve prodá spolužákům, pak jej od nich o mnoho dráž vykoupí zpět, aby ho vposledku vhodil do vody. Jako kdyby se tak definitivně zavrhl dlouho vysnívaného otce, jehož reálnou a nedalekou existenci mu matka zapírala.

Šmíd umí postihnout bezmála metaforický rozměr některých okamžiků, ale bohužel podléhá tlakům na divácky vstřícné dopovězení a uzavření dějových linií – když v závěru spatříme výstižný, jakoby zmrtvělý obraz Jakuba, jenž opět prchá z domova, a jeho sestry, která se jej marně pokouší zastavit, a mezi nimiž postává pes, lnoucí k oběma, a tudíž váhající, koho by měl následovat, je to dostatečně sdělný a dramaticky úderný motiv, ke kterému není zapotřebí připojovat jakékoli dovětky. V tomto ohledu dramaturgie (nebo producenti?) poněkud šlápla vedle.

Film jako by ilustroval pořekadlo, že „stokrát nic umořilo osla“. Všední problémy, s nimiž se určitě potýkají spousty lidí, se doopravdy mohou stát rozbuškou vážnějších neshod, nemají-li jejich aktéři sílu (ani odhodlání) je jakkoli řešit. Naznačuje, že zamlčování důležitých informací, aby se nikomu neublížilo (což souvisí s chlapcovými představami o otci), se nakonec stejně vymstí. Oceníme, že jednotlivé postavy se vymykají jednoznačným hodnotícím znaménkům – jejich někdy rozporné chování a jednání pokaždé vyvěrá z touhy pomoci, případně z únavy a bezradnosti. Stěží bychom zde nalezli vědomou snahu škodit či ubližovat. I babička, jež se pohoršuje nad způsoby své dcery i jejích dětí (motiv chvály dospívající obtloustlé dívky, že dobře jí, film potlačil) a marně prosazuje v daném kontextu starosvětský rodinný model, si myslí, že pomáhá, a odmítavé reakce chápe jako nevděk.

Režisér upřednostňuje dlouhé, většinou nehybné záběry, mnohdy se dívá s bezmála protokolární nezúčastněností, aby umožnil doznít kresbě zátiší nebo krajiny, aby herci mohli postihnout vše důležité, co charakterizuje postavy i jejich počínání. Zvláště dětské rozbroje jsou inscenovány se spontánně působící bezprostředností. Jakuba ztvárnil Jindřich Skokan s okamžiky mnohdy opravdu znepokojivými, věrohodně byla přiblížena dětská mysl i někdy až iracionální uvažování: svým vzhledem i prezentací, s důrazem na plaché oči dominující tváři, mi připomněl Karla Smyczka v raných dětských rolích (Vláčilova Holubice), avšak s odlišným povahopisným uspořádáním, které zdůrazňuje umanutost, zarputilost i konfliktnost, sklon k trucovitému počínání. Jakubovi je připsána též ostražitost, když film někdy až se zbytečnou okázalostí vypichuje hochovo kradmé přihlížení zpoza rohu, aby sám nebyl zpozorován, ale přitom dobře viděl, co se děje – zvláště u záležitostí, které jsou z různých příčin nepříjemné.

Chlapcovu matku ztělesnila Petra Špalková jako vynervovanou ženu, ubíjenou mnoha povinnostmi. Dobře zvládá – v gestech, mimice i zabarvení hlasu – jak záchvaty apatie, tak okamžiky výbušných zkratů. Marta Vančurová, s dominujícím vyčítavým akcentem v mluvě, se představuje jako jistě obětavá babička, která své blízké považuje za nedozrálé bytosti a domnívá se, že vnáší do jejich života řád. Vančurová prokázala hereckou vyzrálost, když se přidržela výrazově střídmého herectví a ani na okamžik nepropadla do nástrah karikatury. Julia Issová pojednala svou Pavlínu jako dospívající dívku, vůči níž se Jakub až nenávistně vymezuje, ale která se také musí vyrovnávat s nesnázemi svého věku, s prvními milostnými zkušenostmi, které sotva uspokojí či povznesou na duchu, jak naznačuje Soukupová už v novele.

A konečně Martin Finger ztělesňuje dlouho zapíraného otce jako svého druhu ztroskotance, jenž kdysi selhal jako novopečený tatínek (upřednostnil svou stávající rodinu, která se mu posléze stejně rozpadla) a ani nyní nedokáže překročit svůj stín. Pro rozkreslení jeho figury není ani tak důležité opilecké vysedávání v hospodě či na sportovním stadionu, významotvorné jsou dva zdánlivě všední okamžiky: v jednom případě spatříme jeho staršího, již dospělého syna, jak přijde do jeho bytu pro svůj počítač a s vyděšeným Jakubem zachází dosti neurvale, rozhodnut přervat jakékoli kontakty. V druhém případě je výmluvný navenek poklidný rozhovor s tchyní, která přišla „vyreklamovat“ vnuka a jíž slibuje polepšení, aniž by toho byl schopen, jak zkušená žena ostatně předvídá.

Na krátko se ve shodě s pisatelčiným záměrem vyhýbá jak výrazové expresivitě, tak osudovým, či dokonce tragickým zauzlením, které by podnítilo výsledné dění. Smysl pro obyčejnost a všednost, pro zápletky, které se nevymykají z mezí normality, a přesto přinášejí rozčarování a bolest, je jistě oceněníhodný. Nejsem si však jist, nakolik povšechný tok běžných událostí, záměrně rozlitý do málo sevřeného dramatického okruží, osloví publikum zvyklé jak na klipově roztříštěné vyprávění, tak na ilustrativně vyhrocené protiklady, které hrdinové musejí překonávat.