Leckteří slovutní umělci podnikli riskantní pokus, když se rozhodli čtenáře oblažit svým životopisem – zpravidla líčili, jak se jim navzdory málo přejícím bližním (potažmo rovnou osudu) podařilo vyšplhat na samotný vrchol veškerého snažení. A mnohdy zpochybnili každého, kdo jim z jejich pohledu házel pověstné klacky pod nohy. Onu sebestřednost, jednou zřetelnější, jindy více rozvolněnou, vcelku zdařile odboural Paul Newman, když se uvolil pořídit vzpomínky na svůj život i hereckou kariéru – na magnetofonovém záznamu se tak ocitla bezbřehá tříšť nejen Newmanova vyprávění, ale také poznámek, které průběžně přinášeli jeho příbuzní, kamarádi i spolupracovníci.

Celý projekt, rozjetý již v druhé půli osmdesátých let (a také touto dobou uzavřený), zastřešil scenárista Stewart Stern, jenž si stanovil jedinou podmínku: požadoval, aby všichni (a to včetně Newmana), kteří do mikrofonu promluví, tak činili zcela upřímně a bez vědomého zkreslování. Tak se přihodilo, že vedle Newmanových vzpomínek jsou do výsledné knihy zakomponována – v graficky odlišné úpravě – i další svědectví, ať již vysvětlují, uvádějí na pravou míru, nebo prostě jen komentují Newmanovo vyprávění.

Vznik knihy, posléze nazvané Neobyčejný život obyčejného muže. Paměti, připomíná archeologické pátrání: obsáhlé a silně roztěkané záznamy totiž byly dlouho nezvěstné a po šťastném objevení trvalo dlouho, než byly přepsány a než z nich editor David Rosenthal vybral ty nejdůležitější pasáže. Přitom se snažil dodržet strukturu výchozího zdroje, aby se nevytratily ani jeho svéráz, ani ojedinělost náhledu. Originální vydání vyšlo teprve před třemi roky, když oba aktéři, jak Newman, tak Stern, jenž napsal scénáře k několika komorním dramatům, která Newman režíroval, již nežili.

Traumatické dětství a mládí

Slavný herec obšírně přibližuje dobu dětství a dospívání, která poskytla jen málo příležitostí ke šťastné bezstarostnosti. Rozporné rodičovské zázemí (žid a křesťanka), lpící na zdání středostavovské příslušnosti, i když vždy nenabízelo uspokojivé sociální jistoty, poznamenávalo Paulovo dospívání. Poznáváme rasistické podhoubí, kdy do některých elitních klubů neměl přístup ani položid, seznámíme se s válečným angažmá. Také vhlédneme do soukromí dospívajícího mládence, jenž – schovávaje se za vnější chlapáctví – traumatizovaně prožíval první sexuální zkušenosti, propadal hráčské vášni i přílišnému pití. Navzdory vysokoškolskému vzdělání si uvědomoval mezery ve všeobecném vzdělání, omezenou schopnost porozumět psanému textu a vyhýbal se intelektuálským rozpravám.

Herectví jej, dá se říci, zachránilo. Ve třiceti se upsal (pseudo)biblickému velkofilmu, aby do konce života takového rozhodnutí litoval. Ale upozornil na sebe, náhle se ocitl v blízkosti takových hvězd jako Marlon Brando nebo James Dean. Tehdy zasáhne šťastná náhoda: po Deanově boku má účinkovat v jedné televizní inscenaci, vysílané – jak tehdy bylo zvykem – v přímém vysílání. Jenže Dean se nedlouho před natáčením zabil v autě. A Newman převzal jeho roli. Zkoušky byly vysilující: s přestávkami trvaly dvanáct hodin každodenně, než byli všichni dokonale připraveni na přímý přenos.

Tak začala jeho kariéra lemovaná postavami houževnatých chlapíků, někdy vyznávajících box, ale pokaždé toužících vymanit se ze svíravého, pokryteckého prostředí, toužících po sebeprosazení. Nerozhodovalo přitom, v jakém prostředí se příběhy odehrávaly – zda uprostřed dysfunkční rodiny, v hráčském doupěti, u soudu, ve vězení nebo třeba na Divokém západě. U nás jsme jej poprvé zahlédli až v šedesátých letech v satirické komedii Dolarová manželství, kterou lze sotva považovat za esenci Newmanova hereckého naturelu. Ostatně se tam mihnul jen ve vedlejší roli. Až poté následovali doopravdy chlapáčtí, nezdolní hrdinové, jak jsme je tehdy poznali např. ve filmech Sladký pták mládí, Hombre, Frajer Luke…

Ironizující nadhled

Největší věhlas však Newmanovi propůjčily role sice také drsňáků, avšak nahlížených s ironizujícím nadhledem, s kradmým pomrkáváním, že namísto dusivého vážna sledujeme jiskřivou, okouzlující hru na padouchy. To se setkal s mladším, teprve začínajícím kolegou Robertem Redfordem, s nímž stvořil neodolatelnou dvojici jednak ve westernové komedii Butch Cassidy a Sundance Kid, jednak v podvodnické šarádě Podraz.

Newman zevrubně probírá své životní zisky i prohry, vítězství i omyly – přiznává se k obdivu, ba citové závislosti na své milované manželce Joanně Woodwardové (také herečce), dotýká se záliby v automobilismu i svých dobročinných aktivit. Smutek probleskne při čtení řádků, které věnuje synově skonu po předávkování drogami. Chtěl se svým dětem co nejvíce přiblížit, chtěl se vyvarovat výchovy, jakou sám prošel, ale přesto nezabránil vzájemnému odcizení. S tímto poznáním se dlouho vyrovnával, i psaní vzpomínek se pro něho měnilo v jakousi autoterapii.

Do češtiny knihu přeložila Jana Chaloupecká docela čtivě, ale ne vždy si ohlídala správnost jmen a reálií, případně kontext. Samozřejmě jsem neporovnával její překlad s původním zněním ani jsem podrobně nezkoumal každou přeloženou řádku, ale víceméně náhodně se pozastavím u stránky 71, která mě na první pohled zaujala: divadelní hra z novinářského prostředí, Chaloupeckou nazvaná Přední strana, se na českých jevištích uváděla jako První stránka, případně Na titulní straně (tak se nazýval i filmový přepis). Mužský protagonista Shakespearova Zkrocení zlé ženy se správně jmenuje Petruchio (a nikoli Petrucio; jindy je však jméno uvedeno správně, takže chyba jde spíše na vrub korektora) a „jazyk v zadku“ z téže hry sotva pochopíme, pokud nebudeme aspoň tušit, že pochází ze srovnání nabroušeného ženského jazyka s vosím žihadlem, které by se mělo z patřičných míst vytrhnout. Dávný Kolárův překlad žene temperamentní hádku k barvitému rozuzlení: „Co? Jazyk můj v tvém zadku?“ jak se Petruchio zpola hravě, zpola dotčeně oboří na svou prostořekou vyvolenou. Taková slova pozdější překladatele zřejmě šokovala, takže nejnovější Hilského verze tento motiv tlumočí odlišně; a hlavně bez jazyka v zadku.

Zbývá doplnit, že hodnocená publikace mě poněkud zklamala dosti mizernou tiskařskou úrovní zařazených fotografií, ale za vážnější prohřešek považuji, že absentuje soupis Newmanových rolí ve filmu i na divadle. Také je škoda, že nikoho nepadlo připojit dovětek, který by osvětlil Newmanovu filmařskou dráhu v posledním dvacetiletí jeho života, které kniha nepostihuje. Závěrem musím podotknout, že ani televize již v předstihu před výročím sta let od hercova narození (26. ledna 1925) nešetřily pořady, které jej připomínají. Např. ČT před několika dny uvedla dokument Paul Newman – neklidný, který bude reprízovat ještě ve středu 29. 1. krátce po půlnoci.