Spisovatel Stefan Zweig, vídeňský rodák, jehož otec pocházel z Moravy, se narodil v roce 1881. Po obsazení Rakouska nacisty odešel do exilu a roku 1942, mučen depresemi, spáchal v Brazílii sebevraždu. Proslavil se důmyslně vystavěnými povídkami a novelami, často s hlavním hrdinou jako vypravěčem, aby tak mohl co nejpodrobněji ozřejmit jeho pohnutky a smýšlení. Pokud pomineme sérii životopisných děl (o spisovatelích Honoré de Balzacovi, Romainu Rollandovi, o královnách Marii Antoinettě a Marii Stuartovně, mysliteli Erasmu Rotterdamském či politiku Josephu Fouchéovi), jediný „neživotopisný“ román vydal v roce 1939 a nazval jej Netrpělivost srdce. Také v něm prokázal mistrovství ve schopnosti postihnout niterné drobnokresby poručíka u jezdectva, jenž se ze soucitu a spíše proti své vůli zapletl s dívkou upoutanou na invalidní vozík; a nakonec nedokázal najít přijatelné východisko ze své ožehavé situace.

Soucit zbabělý a tvořivý

Spisovatel opět zvolil jako vypravěče pramálo hrdinského protagonistu, aby přiblížil rozbouřené nitro a výčitky svědomí z vlastních lží. Nikoli náhodně ostatně celou knihu uvozuje výstižné motto o dvojím soucitu. Jeden je zbabělý a sentimentální, který je vlastně netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím. Smysl má jedině ten soucit, který je nesentimentální, tvořivý, který je odhodlán trpělivě a s účastenstvím vydržet až do konce. Zweig rozvíjí oba druhy sentimentu, aby zodpovědnosti se zříkajícímu (anti)hrdinovi poskytl příležitost prožít a uvědomit si své selhání.

Zweig vyprávěný příběh zasadil do předvečeru první světové války, vojenskou posádku umístil kamsi do provincie poblíž hranice mezi Rakouskem a Uherskem, odkud není daleko do Vídně ani do Budapešti. A zámecké sídlo Kekesfalva, které se mladému poručíkovi stane osudným, dává tušit polohu už svým názvem. Jeho pravidelné návštěvy u zchromlé dívky (i jejího otce) vzbudí větší očekávání, než jakému je mladý muž ochoten dostát. Na dění se přitom nedíváme bezvýhradně jeho očima – kořeny tkvící v minulosti osvětluje i tamní lékař, jenž prozradí veškeré důležité události, které se odehrály před mladíkovým příchodem.

Netrpělivost srdce si i v českém prostředí získala značné uznání: překlad sice vyšel až po třech desetiletích od původního vydání, avšak mnohé tvůrce oslovil: na Slovensku vznikla citlivě rozehraná televizní adaptace (1974) s Jurajem Kukurou a Magdou Vášáryovou v hlavních rolích, později se přidali i čeští filmaři, když nachystali rovněž televizní přepis (1995) s Lukášem Vaculíkem a Terezou Brodskou – vyčítala se mu zbytečně přesvětlená, křečovitě poetizovaná retrostylizace. Román se dočkal i divadelního zpracování a rovněž byl dramatizován pro rozhlas.

Několikrát oslovil zahraniční umělce, nejnověji pak dánského režiséra Billeho Augusta (z jeho téměř půlstoletí trvající tvorby připomenu aspoň Pelleho dobyvatele, Dům duchů či Stopy ve sněhu), jenž předlohu vcelku věrně, byť nadmíru popisně a doslovně přenesl do filmové podoby, nazvané odlišně, ale též výmluvně Polibek.  Jména ústředních postav – Anton a Edita – však ponechal. Jednou z důležitých změn je přenesení příběhu do dánského prostředí a též jistý posun v pojetí mladého důstojníka, jenž pochází z chudých poměrů, takže se nemůže rovnat svým movitějším druhům v uniformě ani se zbavit podezření, že ve stýkání s tělesně postiženou dívkou větří hlavně peníze.

Věrně, ale chudokrevně

Na rozdíl od románu, který staví na znehybňujícím studu, který poručík posléze pociťuje, režisér hlavnímu hrdinovi poskytuje naději na vykoupení, když se ve válečné vřavě vypraví zachránit druha ve zbrani. Mrákotná Antonova představa, jak dívku usazuje do přízemí divadla, aby tam spolu sledovali její milovaný balet, jen stvrzuje, že se rozhodl své váhání odčinit příliš pozdě. Sporné může být rovněž pojetí Edity jako sebevědomé mladé ženy (což provází českou i slovenskou inscenaci), která jen s obtížemi drží na uzdě své sexuální touhy – jenže Zweig ji vysloveně popisuje jako nedospělou jemnou dívku, bledou a křehkou, zmiňuje se například o jejích dětských ručkách.

Ostatně i postavy kolem ní ji vytrvale označují za dítě. Edita je v románu vykreslena jako dívka v rámci možností rázná až paličatá, ale současně taky zahlcená dětsky umanutými představami, že je milována stejně horoucně, jako miluje sama; ocitla se na prahu či už za prahem raného dospívání, s touhami tomu přirozeně odpovídajícími. Tohle film nepostihl. Naděje vybuzené jediným polibkem, z její strany navíc vynuceným, tak poněkud ztrácejí na síle a přesvědčivosti, protože režisér pomíjí Zweigův umně navozený kontext, naznačující až jakousi nepatřičnost, kterou Anton možná podvědomě cítí.

Před Augustem, který si už dříve získal uznání (a na festivalu v Cannes dvakrát triumfoval) pečlivými rekonstrukcemi chudinských, měšťanských i šlechtických prostředí zejména z předminulého století, tak opět vyvstala potřeba přiblížit mentalitu a smýšlení dob dávno odvátých, vysvětlit pohnutky dnes sotva pochopitelné. Jeho průhledy jsou nasycené výstižným přiblížením někdejšího životního stylu, dobových reálií včetně kostýmů, účesů a nejrůznějších rekvizit, odpovídá i jakoby měkčené osvětlení prostor. Také herecké pojednání jednotlivých postav – ústřední dvojici ztvárnili u nás neznámí Esben Smed a Clara Rosagerová – jistě přibližuje tehdejší konvence a zdvořilosti, mnohdy již vyprázdněné, či naopak mylně odečítané. I v tomto filmu vévodí snaha postihnout, jak sebelepší úmysly pomoci ničí různé překážky a předsudky, kterým lidé nedokáží odolat, ať již se jedná o náboženskou víru, sociální protiklady, povahovou neslučitelnost, nebo osobnostní nevyzrálost zabraňující přijmout závazek, jako je tomu v Polibku.

Avšak namísto toho, aby motivaci postav předvedl skrze jejich chování, režisér často přebírá pasáže z knihy, které dění osvětlují a zachycují proudy Antonových úvah i poznámek lidí, s nimiž rozmlouvá nebo kteří jen přihlížejí (mám na mysli jak kolegy z kasáren, tak doktora). Slova zvnějšku postihující jeho rozpoložení nutně vedou k jakési podivně zploštělé statičnosti, která se spoléhá hlavně na verbální složku. August tak předkládá řekněme ušlechtilou nudu; namísto šťavnatosti převládla unylost, vznikl jakýsi nástěnný obraz, kterému schází plnokrevnost, který více připomíná doslovnou ilustraci výchozího zdroje než svébytnou autorskou výpověď – marně bychom očekávali naléhavý ponor do materie zvolené doby, svou expresivitou a naléhavostí až rozbolavělý, jak to kdysi předvedli Luchino Visconti v Gepardu, Ingmar Bergman v Šepotech a výkřicích nebo Andrzej Wajda v Zemi zaslíbené.