Pokus nacistů vyhladit židovské obyvatelstvo na všech jimi ovládaných územích vstoupil do obecného povědomí jako sotva sdělitelná či zprostředkovatelná skutečnost. Stala se předmětem vzpomínek i beletristických zpracování, přičemž důležitá jsou početná filmová zpracování, zjednávající vizuální povědomí o její podobě. A nezáleží na tom, zda se tyto obrazy odehrávají přímo ve vyhlazovacích táborech, nebo zda jsou přítomny toliko zprostředkovaně (nejen v retrospektivách, ale také modelech nynějšího chování a jednání, ovlivněných dřívějšími zážitky).

Dosavadní průzkumy filmového (literárního, divadelního…) zpodobnění se ponejvíce držely chronologického členění: postupně zkoumaly díla v závislosti na datech vzniku a s nimi souvisejících pojetích estetických, ideologických či politických. Takto postupovala například Šárka Sladovníková, když v objemné knize Cizí i blízcí (2016) komentovala na zhruba šedesáti stránkách české a československé filmy s tematikou holocaustu. Přidat lze další práce, které se již omezují na konkrétního tvůrce (např. Alfred Radok, Zbyněk Brynych), či dokonce na jediný film, prezentovaný vlastně jako „pars pro toto“.

Odlišný způsob zvolil Zdeněk Hudec v knize Historický estetismus – všímá si proměn v uchopení výrazových, žánrových či vypravěčských linií napříč celým časovým spektrem (v tomto kontextu výhradně poválečným) a využívá přitom i početných zahraničních příkladů, které mohly působit jako inspirace. Pokračuje tak v tradici monografií, které vydal dříve, ať již se v nich věnoval tvůrcům (Miklós Jancsó, Paul Verhoeven, Sam Peckinpah), nebo jednotlivým filmům (Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec).

Nesdělitelná zkušenost

Hned v úvodu Historického estetismu se autor zabývá i pravopisným územ: slovo „žid“ píše s malým začátečním písmenem a odvolává se přitom na výsledky předválečného sčítání obyvatelstva. Většina židovského obyvatelstva se hlásila k židovskému náboženství (a označována je tudíž za židy – podobně jsou lidé křesťanské víry vedeni jako křesťané), z nichž jen menší část se hlásila k národnosti židovské (jsou to tedy Židé – stejně jako lidi hlásící se k české národnosti považujeme za Čechy).

Autor svou knihu rozčlenil do čtyř kapitol. V první se zabývá tématem „nesdělitelnosti“, což se ovšem týká koncentračních táborů obecně. Zjišťuje tu významové posuny ve vnímání – i v souvislosti s vymíráním posledních očitých svědků. Upozorňuje, že výjimkou není ani zobecňující vztažení koncentráčnického zážitku na celé dějiny lidstva, neboť masy bezprávných otroků v krvavých podmínkách ve prospěch „nadřazené rasy“ pracovaly odedávna. Naznačuje ale také možnou komercionalizaci daného tématu, na což podle něho upozorňuje třeba provokativní projekt, kdy byl vystaven model koncentračního tábora ze stavebnice LEGO.

Historik versus filmař

Druhá kapitola se dotýká rozdílů mezi historikovým a filmařovým přístupem, v Hudcově pojetí jde o kontrast mezi narativní historiografií a historickou kinematografií. Zohledňuje různé roviny představivosti u dějepisce a filmaře, kteří si – každý po svém – přisvojují minulost pomocí historického vědomí, neboť minulost nemůže být pozorována přímo, protože už „sama o sobě“ neexistuje; dochovaly se nicméně její pozůstatky písemné, obrazové, audiovizuální, z nichž lze vycházet a jež lze začlenit do nových konstruktů. Tuto část Hudec prokládá mnoha odkazy na spleť tuzemských i zahraničních myslitelů, aby podchytil nejrůznější koncepce. Shrnutí vnímá jednoduše: „Historik vytváří dějiny tím, že je píše, filmař je natáčí. (…) Žádný film ani historický text nemůže z podstaty média reprodukovat minulost tak, jak se skutečně stala. Může ji pouze rekonstruovat s různou mírou historické přibližnosti.“ Jenže takový postřeh platí o přiblížení jakékoli minulosti, navíc pomíjí různost výkladů a jejich „přivlastnění“ ve smyslu politickém, sociálním, náboženském, národnostním atp. V nejvypjatějším případě mám na mysli obraz Žida v nacistických filmech.

Třetí kapitola nese název Iterace historického estetismu, a tím pádem prozrazuje postupující zahlcenost textu málo srozumitelnými výrazy, když se opět dovolává zahraničních zdrojů – začleňování termínů jako kauzální antecedenty sotva přispěje ke snadnému pochopení textu. Snaží se upozornit na používání předvídatelných syžetových, vypravěčských, ikonografických, sexuálních a jiných schémat při předvádění zvolené dějinné události a jejích aktérů, na jedné straně viníků a naproti nim obětí. Nechybí ani zamyšlení nad zdánlivě nepřijatelnou (tragi)komikou, byť leckdy hrůznou a morbidní, vinoucí se už od Chaplinova Diktátora (1940). V tuzemské kinematografii – najmě v éře normalizace – se navíc mnohdy přihodilo, že důvod uvěznění se z nežádoucího rasového původu přesouval k odbojové komunistické činnosti.

Případové studie a shromážděný materiál

Poslední kapitola zkoumá často se opakující postupy, třeba používání dokumentárních vsuvek v hraných příbězích coby záruk „pravdy“. Převažuje tu koncepce řekněme případových studií, kdy jsou rozebírány důležité domácí i zahraniční výpovědi o osudech židovské populace za druhé světové války (Radokova Daleká cesta, 1948; Němcovy Démanty noci, 1964; Loseyův Pan Klein, 1976). U některých nejnovějších, hojně diskutovaných filmů (např. Nabarvené ptáče, 2019) si můžeme povšimnout množství shromážděného kritického materiálu (veskrze internetového), avšak chybí jak zdejší časopisecké zdroje, tak zahraniční ohlasy, někdy odmítavé a zpochybňující, třeba polské.

Knihu uzavírá seznam českých (československých) filmů pro kina i televizních filmů věnovaných holocaustu a nalezneme mezi nimi i takové, které se nedochovaly (např. televizní snímek Romeo, Julie a tma, 1958). U každého titulu je připojen i stručný nárys děje. Dále následuje třicetistránkový soupis užité literatury a nechybí ani jmenný rejstřík. Snad Hudec mohl prozkoumat i archivní materiály, najmě ty cenzurní, které by objasnily, proč probírané filmy získaly právě tu podobu, v jaké se dochovaly.

Historický estetismus jistě poskytne podnětné postřehy a zjištění, která rozšiřují obvyklé stereotypy, avšak laickému čtenáři pochopení ztěžuje – ne-li znemožňuje – použité výrazivo. Autor se často zaplétá do málo srozumitelných, odtažitě podávaných výkladů. Obávám se, že kniha sotva bude patřit k vyhledávané, neřkuli oblíbené četbě.