Zfilmování Kosińského Nabarveného ptáčete, zejména v Polsku provázeného odmítáním kvůli údajné pomlouvačnosti a smyšlenkám, se pro Václava Marhoula stalo životní posedlostí. Po více než desetiletí usilovných příprav se černobílý, širokoúhle natočený snímek dostal v září loňského roku na plátna kin (v Česku jej spatřilo na sto tisíc diváků). Na zdejší poměry byl mimořádně drahý, neboť náklady se vyšplhaly na 175 milionů korun, ale jak Marhoul posmutněle podotkl, v Americe by se za takovou sumu pořídil jen skromný nezávislý film. Samotné natáčení scénáře, který prošel sedmnácti verzemi, probíhalo po několik let, než dospělo k žádoucímu završení.

Marhoulův projekt, vznikající s podporou Slovenska a Ukrajiny (o odmítavém stanovisku Polska se v dokumentu bohužel objeví jen několik vět), provázel mimořádný zájem médií, jen režisér poskytl desítky rozmluv. Vkládal do svého filmu velké naděje, třeba na festivalu v Cannes získal za scénář chystaného díla ocenění, ale poté, co tam přihlásil hotový film, byl odmítnut. Nakonec se snímek poprvé představil na benátském festivalu, ovšem význačnější ceny jej minuly.

Půl roku po premiéře se zájemci v těch několika málo kinech, která kvůli koronaviru nepřerušila provoz, mohou podívat na dvouhodinový dokument 11 barev ptáčete (scénář, kamera, střih a režie: Vojtěch Kopecký, ČR 2020, 120 minut).

Pořídil jej Vojtěch Kopecký, jenž s Marhoulem spolupracoval už dříve – podobně zmapoval natáčení Tobruku. Kopeckého svědectví ovšem postrádá jakoukoli zkoumavost, oddává se oslavnému nazírání. Zpovídaní jedinci se holedbají jak obdivem k románu, tak k Marhoulově cílevědomosti a vytrvalosti. Zjevně nikdo nemá tušení, že existuje mnoho jiných děl o utrpení a pronásledování malých dětí, a sám režisér navíc ani na okamžik nezapochybuje o pojetí chlapce ve filmu. Prvoplánově – zejména pak v závěru při setkání s otcem – prezentuje jeho židovské kořeny, ačkoli z kontextu poutavě vyprávěného příběhu jasně plyne, že není důležitý chlapcův původ, ale to, jak jej okolí vnímá a zač jej považuje: za vetřelce přinášejícího uhranutí, za ďábelský zjev, za zosobnění zla, případně za opuštěné cikáně (protože kdo jiný by se sám a bez cíle toulal?). Ostatně i v románu se hned na počátku dočteme: „Protože se otec dítěte před válkou angažoval v protinacistickém hnutí, museli se oba rodiče skrývat.“ A dále následuje, že chlapec měl olivovou pleť, tmavé vlasy, černé oči a mluvil jazykem vzdělané vrstvy, kterému venkované pramálo rozuměli.

Vojtěch Kopecký postupuje důsledně chronologicky: mapuje jednotlivé etapy (tedy jednotlivé „barvy“) vznikání budoucího filmu; ty jsou spojené komentářem mladičkého Petra Kotlára, jenž ztvárnil ústřední roli. Nastoluje své pocity, svěřuje se s bystrými postřehy, vzpomíná na okamžiky nadšení i krizí. Zatímco jeho slova znějí mimo obraz a jsou jak obsahově, tak v přednesu natolik vytříbená a zbavená spontaneity, až to zpochybňuje jeho autorství, ostatní postřehy pronášejí bezprostředně na kameru jednotliví aktéři.

Největší prostor přirozeně dostává Marhoul (je podepsán i pod produkcí tohoto dokumentu), jenž s trochou sebechvály rekapituluje své olbřímí snažení, překonávání překážek, pobyt v blátě i v mrazu. Také prozrazuje, jak pracovat s dětským hercem nuceným účastnit se vyhrocených zápletek (Petrovi musel ustavičně zdůrazňovat, že nic se neděje doopravdy, ale jen „jako“). Bohužel se však dovíme jen málo informací o tom, jak text románu přenášel do scénáře, jak explicitní Kosińského líčení zvěrstev odsouval mimo obraz, nejčastěji do zvukového pozadí, případně nechal takové události vyplývat z kontextu a nutil diváky, aby zapojili svou obrazotvornost…

V rychlých prostřizích se rovněž dovíme, jak herci uvažovali o svých postavách, jak pracovali a jaké důmyslné nápady uplatňovali lidé ve štábu. Ti jsou vždy představováni zvídavým a družným Petrem Kotlárem, ať již se ocitl v jejich blízkosti, či nikoli. Sám Kopecký zůstává jakoby nepřítomný, byť jeho kamera je všudypřítomná. Také probleskne několik zajímavostí o použití fiktivního „mezislovanského“ jazyka, Marhoulem zvoleného proto, aby se žádný národ – polský v první řadě – necítil dotčený.

Dokumentarista sleduje všechny fáze natáčení, zaznamenává ze svého pohledu důležité okamžiky, avšak občas si pomáhá fotografiemi, pokud u dotyčné události chyběl. Některé obrazové i verbální motivy se opakují, zpravidla aby vyzdvihly Marhoulovu jedinečnost. Takovou rytmizující drobností je třeba jeho osobité loučení s každou z důležitých postav, zvláště pak se zahraničními hvězdami, které kývly na nabídku, aby se v příběhu mihly – každou (ale jen v případě mužů) přitom obejme a vyzdvihne do výše. Tyto osobnosti předtím přirozeně zdůrazňují, jak si jeho přátelství i důvěry váží.

V barevně natočeném dokumentu nalezneme četné výpravy do tajů filmařského řemesla, které přiblíží, jak se natáčelo na ukrajinském venkově, jak se připravovaly realizačně náročné výjevy, ať již se tak dělo prostřednictvím triků (při útočení vran na chlapce po hlavu zakopaného v zemi), nebo s použitím kaskadéra (při pádu do fekální jímky, ve skutečnosti naplněné rozmělněnou rašelinou). Podíváme se, jak vznikaly scény spojené s nořením do studené vody, jak se krajina pokrývala umělou mlhou, a zjistíme, že mnohé budovy byly pouhými zezadu vyztuženými kulisami.

Oceníme, že Kopecký zachytil pořizování mnohých důležitých záběrů, ale současně – pro srovnání – vkládá do svého dokumentu jejich výslednou (černobílou a širokoúhlou) podobu. Jako ještě cennější shledávám, že zprostředkovává i výjevy, které z konečného sestřihu vypadly, například ty, které se odehrávají na zamrzlé jezerní ploše nebo které byly zužitkovány více než střídmě – mám na mysli zejména přepadení bezbranných vesničanů brutálními kozáky (v románu Kalmyky) hýřící šokujícími podrobnostmi. Zdalipak ještě někdy vznikne nějaký další, úplnější sestřih Nabarveného ptáčete? Dokument 11 barev ptáčete, který končí posledním dnem natáčení (a vše následující pomíjí – a to jak hledání konečného tvaru, tak následný ohlas), ovšem sugeruje – možná nadneseně a bez sebemenšího odstupu – myšlenku, že se jedná o mimořádné dílo, jaké se v české kinematografii zjeví jen výjimečně.