Na počátku bylo slovo, respektive román Duna, který Herbert Frank poprvé vydal v polovině šedesátých let. Na český překlad, k němuž zasvěcený doslov napsal Ondřej Neff, jsme si museli počkat do roku 1988 – tehdy vyšel v olbřímím stotisícovém nákladu. Později následovalo pět volných pokračování a dokonce prequely, které domýšlejí, co se přihodilo před událostmi zachycenými v úvodní knize. Kvůli rozvětvené syžetové osnově a komplikovanému vypravěčskému uchopení zatíženém symbolikou byla Duna považována za nefilmovatelnou.

Potíže s adaptacemi

Přesto filmaře přitahovala. K prvním tvůrcům, kteří se tímto projektem začali vážně zabývat, patřil neúnavný experimentátor Alejandro Jodorowsky. Předpokládal, že délka výsledného zpracování, v němž chtěl do vedlejších rolí obsadit např. Orsona Wellese nebo Salvadora Dalího, se bude pohybovat kolem čtrnácti hodin. Na vizuální podobě měl spolupracovat HR Giger (na jeho nedávné výstavě v Hluboké nad Vltavou jsme některé návrhy mohli spatřit), později proslavený téměř nezničitelnou vesmírnou potvorou ze Scottova Vetřelce. Megalomanský záměr nakonec ztroskotal (po letech o něm vznikl dokument Jodorowského Duna) a román tak čekal na další vyzývatele.

Složitě strukturovanou předlohu do filmu převedl až David Lynch, prý vybraný poté, co kdekoho okouzlil Sloním mužem. Jenže jeho verze, různě přestříhávaná a upravovaná, narazila na odmítnutí publika i odborné veřejnosti, byť s časovým odstupem nakonec přece jen vstoupila mezi kultovní klasiku. V době, kdy Duna vyšla česky, již Lynchův film existoval, avšak na uvedení pouze ve zdejší videodistribuci (a teprve poté na televizních obrazovkách) si počkal do začátku devadesátých let. Rovněž jsme se mohli seznámit s minisérií Duna, kterou uvedla Česká televize.

Roku 2021 přibyla Villeneuveova adaptace, jejíž český název (pouze Duna) divákům tak trochu zatajil, že se jedná pouze o první část. Druhá měla následovat až v případě úspěchu. Zdá se, že u finančně náročných projektů si toto řešení producenti oblíbili. Když třeba padl návrh znovu natočit dobrodružství půvabné Angeliky, zůstalo jen u první části, protože narazila na divácký nezájem. Lépe se vedlo Třem mušketýrům, k nimž druhý díl vznikl – a dokonce obsahuje náznaky případného dalšího pokračování. Stejně je tomu i s Dunou. První část navzdory občasným výhradám uspěla, a to včetně oscarových ocenění. Mohla se tak dokončit i druhá část, která po několikerých odkladech vstoupila do kin až letos, do české distribuce se dostala v poslední únorový den a rovněž připouští možnost, že se Villeneuve k osudům svých hrdinů ještě vrátí. Prozatím celková délka obou předložených dílů překračuje pět hodin.

Šmouhovité pouštní scenerie

Denis Villeneuve (jenž už dříve upoutal sci-fi příběhy jako Příchozí nebo Blade Runner 2049) vykreslil všední tvář vzdálené budoucnosti i vzdáleného vesmíru – na planetě Arrakis, kde se těží téměř zázračně působící „koření“, se odehraje krvavý střet mezi znepřátelenými rody imperiálních uchvatitelů. Vševládný císař totiž planetu přezdívanou Duna svěřil do péče Atreidů s úmyslem je zničit, protože se obává jejich rostoucí moci.

Příběh vykazuje výrazný protikoloniální posun: původní ujařmené obyvatelstvo, připomínající i svými obyčeji arabskou populaci, se zprvu zdráhá uvěřit, že by se statečný i prorockými sny nadaný mladíček Paul z rodu Atreidů mohl stát jejich zachráncem a spasitelem – doslova „mahdím“. (Zde jako by prosakoval vliv proslulého Lawrence z Arábie, hrdinného cizozemce, jenž arabské kmeny skutečně sjednotil, jak víme ze stejnojmenného velkofilmu.) Paul, rozhodnutý poddat se svým schopnostem, projde vnitřním přerodem, učí se, jak svou vůli vnutit i gigantickým písečným červům, a dokonce si je osedlat. Mladičkého hrdinu, jenž unikne vražednému řádění nepřátel, představuje Timothée Chalamet, jeho matku – také znalou tajených praktik s vylepšováním rasy – si zahrála Rebecca Fergusonová. Oddanou a ve všem nápomocnou Paulovu milenku ztvárnila Zendaya. Je ovšem pravda, že přímočará a jednorozměrná modelace postav se plně podřizuje komiksovým zvyklostem.

Poněkud klišovité dění, neboť složité motivické předivo knižní předlohy lze jen obtížně vtěsnat do přehledné, jednoduše vedené dějové linie, zachraňují ponuře znějící rozmluvy, tajemně vyhlížející exteriéry, posléze též explozivní bitevní výjevy (pokud nevadí, že velevyspělé civilizace cestující vesmírnými koráby bojují se středověkými bodnými a sečnými zbraněmi).  Současně si všimneme odkazů na nacistickou estetiku nedozírných vojenských zástupů, jimiž se prezentují záporné mocnosti. Určitě zaujmou vrtulníky coby běžné dopravní prostředky, které po vzoru hmyzu létají díky rychle kmitajícím křídlům, nebo speciální ústroj, který zabraňuje, aby člověk ve zničujícím vedru, jež během dne na planetě panuje, podlehl okamžitému vysušení. Oceníme opotřebovaný vzhled používaných předmětů i provozování tajemných domorodých rituálů.

Velkolepě vznosný projekt vykazuje zřetelné (pseudo)umělecké ambice tkvící v rozvleklém vypravěčství, v majestátním kamerovém kroužení. Při utváření výlučných prostředí se nešetří bezpočtem trikových dodělávek, které filmovým potřebám přizpůsobují původní lokality natáčené třeba v Abú Dhábí, Jordánsku nebo také v Norsku, případně Maďarsku. Kameraman Greig Fraser, jenž má s vesmírnými velkopodívanými zkušenosti (např. Stvořitel, Rogue One: Star Wars Story), zvolil jednostrunné barevné řešení, halené do ponurých, jakoby rozplizlých barev s omezeným spektrem: na jedné straně převažuje chladným mořem omývané šero (zejména v úvodní části), naproti tomu dominují hnědavě šmouhovité pouštní scenerie (v druhé části), kdy se v písečné mlze komíhají jen siluety postav a strojů, případně obrovití pouštní červi, výbuchy, ostřelování a přívaly ohně.

Zkratkovitá porážka

Druhá část zachycuje Paula, jenž po chvílích váhání přijímá výzvu osudu a staví se do čela ozbrojeného odporu domorodců, nepochybně sám přesvědčený o vlastní výjimečnosti. Jenže právě tehdy se odhaluje poplatnost žánrovým klišé a zjednodušující popisnost, která se zaobírá jen přímočarými dějovými tahy a vše ostatní pomíjí. Některé motivy jsou odbyty jen několika slovy. Výmluvné je to třeba u Paulova lakonického sdělení, že měl několik souběžných vizí o budoucnosti, které vesměs končily pohromou, ale že přesto vidí světélko naděje na zničení protivníka. Porážka arogantních nepřátel navíc proběhne natolik zkratkovitě, až režiséra podezíráme, že v budoucnu hodlá vytvořit nějakou rozšířenou podobu Duny. 

Režisér se rozhodl kosmické sáze vtisknout zdání důstojnosti, takže vznikla po vizuální stránce jistě poutavá, s majestátní pomalostí plynoucí podívaná. Vymazlený vizuální obal archetypálního příběhu osekaného do málo životných schémat, jak se ukáže zvláště v soubojových výjevech, jen odhalil natahovanou prázdnotu, vydávanou za výsostné umělečno. Nepomohla ani majestátně řinčivá, dunivá, skřípavá, kovově řezavá, bubny evokující hudba Hanse Zimmera.