Děti dokážou být bezmezně kruté, nedomýšlejí důsledky svých činů, mnohdy jakoby omámeny jejich pácháním. Dovedou cíleně ubližovat na těle i na duši, dokonce vraždit, aniž by pociťovaly výčitky svědomí. Spouštěcí mechanismus takových neblahých skutků se může lišit, zdaleka se nejedná o nevyhovující rodinné zázemí. Nemusí jít jen o školní (či jinou) šikanu, která se asi nejčastěji stává předmětem zájmu tvůrců. Mnohdy postačí sázka nebo pouhá, sexuální zvídavostí prosycená, avšak stále nezávazná hra třeba na fanty, případně na doktora, která se tragicky zvrhne.

Co začíná nezávaznou hrou

Řada filmů pojednává o často neuvědomovaném zlu dřímajícím v dětském nitru, ať již pramení ze světa dospělých, přijatých skupinových norem, nebo naznačuje vliv televize a sociálních sítí (a vůbec nemám na mysli horory o dětech posedlých ďáblem či jinou zlou silou) – jmenuji aspoň německý snímek S tváří dítěte (1968), polská dramata Nedělní hrátky (1983) a Dětské hřiště (2016), švédskou Hru (2011), ruského Hastroše (1983) nebo estonskou Zkaženou mládež (2007). Nyní se k nim připojuje belgicko-nizozemské Tání, loni natočené debutující režisérkou Veerle Baetensovou (dosud byla úspěšná jako herečka) podle románové předlohy Lize Spitové. Před sedmi lety ji tuzemskému čtenáři zpřístupnilo brněnské nakladatelství Host a již tehdy jsme se mohli na záložce dočíst, že se chystá filmový přepis.

Příběh pojednává o duševně rozhárané Evě, neschopné navázat ani udržet pevnější mezilidský vztah, jak naznačuje rozmluva se sestrou či namlouvací pokusy spolupracovníka. Od počátku tušíme zdroj všech Eviných obtíží v nějakém zážitku, s jehož děsivostí se nedokázala nikdy vyrovnat a který ji stále traumatizuje. Dvě linie vyprávění rozvíjeného jak v současnosti, tak v početných retrospektivách, které odkrývají ničivé završení nezávazných dětských her, během nichž náhle padá jakékoli přátelství či ohleduplnost, postupně splývají v neoddělitelný jednotný tok.

Zpátky do rodného města

Stejnojmenná předloha Spitové je vystavěna totožně: také v přítomnosti pozvolna odkrývá významy činů, jejichž smysl zprvu nechápeme (Eva si s sebou veze rozměrnou kostku ledu), také se vrací do minulosti, aby dětskou „mušketýrskou“ partu třináctiletých dětí obdařila vyhlídkami sotva tušenými. Eva totiž kamarádí se dvěma kluky, vrstevníky, kteří jí do jisté míry nahrazují málo uspokojivé, hmotně chudé rodinné zázemí – matka propadla alkoholu a rodiče se často hádají. Téměř instinktivně hledá nějaký bod, k němuž by se mohla upnout – cítí, že matka se raději věnuje její mladší sestře, že otec jen ojediněle přispěje k rodinné pohodě (když třeba během posezení u stolu srovnává ceny potravin kdysi a nyní), takže není divu, že nejsilněji přilne k mamince jednoho z chlapců. 

Eva prožívá nesmělou erotickou fascinaci, jednou nenaplněnou, jindy vysloveně odmrštěnou. Marně se pokouší spřátelit se s namyšleným děvčetem ze sousedství. A svlékací hra na fanty, kterou se parta pokouší rozehrávat s místními děvčaty, znenadále obnaží vyhřezlou surovost a pomstychtivost. Pro další Eviny osudy se po letech stane rozhodujícím podnětem pozvání: v rodném městečku se chystá pietní vzpomínka na mládence, který kdysi tragicky zahynul – a pro Evu se tato událost stává příležitostí vyřešit dávnou trýzeň, jakkoli sebedestrukčně. Násilí, které kdysi musela přetrpět, však z dynamické filmové koláže komíhavých obrazů nahých těl spíše vytušíme, neboť naturalisticky doslovného zpodobnění se tu určitě nedočkáme. 

Proškrtat a zachytit podstatu

Obsáhlou, více než čtyřsetstránkovou knihu, opatřenou mnoha pobočnými motivy, obšírným rozváděním výchozí „fantové“ situace a spletí detailů, které den po dni přibližovaly zvolené dějiště a jeho aktéry, musela Baetensová osekat až na dřeň, zbavit nadbytečných motivických příměsí, postav a takříkajíc napřímit, aby mohla sledovat jednolitou linii Evina počínání. A podařilo se jí to výtečně. Aniž by sled události jakkoli zjednodušila, postihla hrdinčinu zádumčivost – načrtává ji v detailních záběrech na předměty, jichž se Eva dotýká (režisérka dokonce zvolila postup, kdy i zdánlivě bezvýznamné shození dárku se stolu jakoby zpětně vysvětluje až dalším děním). Sázka na všednost, která se odráží jak v pošmourně vybarvené současnosti, tak ve slunkem zalitých vzpomínkách na prázdninová dobrodružství, která znenadání vyústila v popření všech dosavadních nadějí i jistot, se vyplatila, neboť kameraman Frederic Van Zandycke (dosud se podílel hlavně na televizních seriálech) odvedl pozoruhodně vytříbenou práci, když umně zacházel se soumračností i plným osvětlením.

Obratně vystavěná vypravěčská struktura zamezuje tomu, abychom předčasně odhadli budoucí směřování událostí, ať již se to týká od počátku akcentovaného ledu (v přítomnosti), nebo postupně se skládajících střípků někdy snad až groteskní klukovské fascinace dívčím tělem, pozvolna vedoucí k osudové pohromě (v minulosti). Vlastně až v závěru si uvědomíme, čeho se vlastně ono titulní tání týká (pokud ovšem předem neznáme řešení hádanky o oběšenci, která je součástí hry na fanty). Ve filmovém zpracování, skladebně hutném a pevně obepínajícím ústřední téma, vlastně chybí jeden důležitý akcent, který by mohl výrazněji osvětlit kořeny Evina špatného psychického stavu – marně čekala na omluvu, která nikdy nepřišla. Rovněž dospělí, i ti nejbližší, se snažili bagatelizovat, co se přihodilo. Ostatně i v přítomné lince se někdejší kamarádi pokoušejí zabránit tomu, aby dávnou událost prozradila.

Dvě herecká pojetí Evy

Velký podíl na uhrančivě působivém výsledku, který kolísá mezi psychologickým dramatem a revenge thrillerem, má herecké ztvárnění ústřední hrdinky. Dospělou Evu možná až příliš ponuře, podmračeně, ve výrazu jednostrunně přiblížila Charlotte de Bruyneová – vykazuje téměř nepřípadné psychotické rysy, zaviněné nikdy nezhojeným otřesem a vlastně i zradou nejbližších, jež se jako temná sedlina posléze usadila v jejím nitru. Evy v dětském věku se ujala Rosa Merchantová a obdařila ji obdivuhodně širokou škálou pubertálních pocitů a tužeb; stačí si vybavit plaché i žádostivé pohledy, připomenout, jak se vyrovnává s tím, že nedostane o něco větší plavky, které by ji tolik nesvíraly, jak ostýchavě a zároveň vroucně nabízí své přátelství (mnohdy přitom přehlížené) a jak překonává rozpaky, když by se měla podílet na ryze klukovské zábavě. Stačí si všimnout letmých úsměvů, ztišené mluvy, pokrčeného postávání, jízd na kole. A neméně důležitou roli získávají pečlivá zhmotnění dalších postav – jak dospělých, tak dětských. Rovněž si udržují přiměřenou sdělnost.

Tání je sebevědomé dílo, uzavřené náhledem hlavní hrdinky, které upozorňuje, že i zdánlivě nevinné, a dokonce snad běžně se vyskytující sexuálně podbarvené hrátky se mohou za určitých okolností zvrtnout. A sotva za to mohou rodinné poměry, povahové vlastnosti zúčastněných či situace ve společnosti. Shluk náhod pak vede k tomu, že původní úmysly se vymknou jakékoli kontrole. Nemusí být přítomné hmatatelné zlo, stačí mentální nedozrálost účastníků, aby se spustila takříkajíc řetězová reakce, již se ani nepokoušejí zastavit.