Když si do vyhledávače Národní knihovny zadáte název obřího nakladatelského podniku Euromedia Group, nabídne vám téměř třináct tisíc položek. Mezi třináctero nakladatelských značek, které provozuje, patří vedle Ikaru, Odeonu nebo Brány také Universum. V jeho rámci vycházejí mimo jiné rozsáhlé životopisy, mnohdy související s oblibou nějakého filmu. Platí to třeba o knize Oppenheimer a stejná pohnutka bez pochyb vedla rovněž k vydání Cesty do ráje, jejíž podtitul plně objasňuje předmět zájmu – Příběh Francise Forda Coppoly. Napsal ji Sam Wasson, jenž plně využil možnosti čerpat informace z Coppolova archivu (a také z rozhovorů nejen s ním, ale i s jeho spolupracovníky). Nejde o první publikaci, kterou autor zasvětil filmu – již dříve čtenářům (bohužel jen americkým) nabídl jak biografii (Fosse), tak vhled do natáčení slavného thrilleru Čínská čtvrť.

Ve svém nejnovějším počinu jako by se pokusil oba přístupy propojit – do jednoho celku zahrnul jak vyprávění o osudech svého protagonisty (a zejména o vzestupech i pádech jeho produkční firmy American Zoetrope), tak náročné natáčení Coppolova zřejmě životního veledíla Apokalypsa, stále působivého podobenství o vietnamské válce, které však toto zakotvení zdaleka přesahuje: Coppola se zde inspiroval Conradovým Srdcem temnoty, zasazeným do africké koloniální minulosti.

Velikán stále překvapující

Francis Ford Coppola náleží k velkým hollywoodským osobnostem, jeho „zlatá éra“ spadá do sedmdesátých let, kdy mimo jiné začala vznikat série Kmotrů a kdy jeho sláva vyvrcholila zmiňovanou Apokalypsou. Letos již pětaosmdesátiletý tvůrce však nepřestává překvapovat ani nyní: bezmála všechen svůj majetek, přetavený do zhruba 120 milionů dolarů, vložil do futuristické velkopodívané Megalopolis. Zatím ji spatřili – s ohlasem spíše rozpačitým než příznivým – jen návštěvníci canneského festivalu, do tuzemských kin má vstoupit začátkem října.  Avšak kniha už zmínky o tomto dlouho chystaném snímku obsahuje – její originál totiž vyšel loni, takže s českým překladem (Iva Hejlíčková, Michael Málek) si vydavatel velice pospíšil. Překladatelé se museli vyrovnat i s jazykovými nástrahami – některé slovní hříčky nelze do češtiny ani převést, jak sami upozornili: třeba výraz „cut turkey“ označuje jak porcování krocana, tak sestřih neúspěšného filmu. V naší mateřštině prostě schází obdobný výraz, který by postihoval oba významy.

Dozvíme se, že společnost American Zoetrope poskytovala produkční a někdy i distribuční zázemí nejen Coppolovi (a později jeho rodinnému klanu), ale rovněž duchovně spřízněným režisérům americkým (George Lucas tu stvořil svá první díla) i evropským či asijským (Jean-Luc Godard, Akira Kurosawa, Wim Wenders, Agnieszka Hollandová). A také zařizovala hudební ozvučení klasických němých filmů (např. Ganceho průkopnického Napoleona z roku 1927, původně rozvrženého „polyekranovitě“ na tři plátna poskládaná vedle sebe).

S nejvyšším nasazením

Coppola mnohdy riskoval celou svou existenci, když do chystaného projektu vložil své finance – Wasson přibližuje jak úspěch, v jaký se proměnila Apokalypsa (ještě nedokončená triumfovala v Cannes a poté se dočkala několika přepracování), tak selhání blížící se naprostému krachu (u nás naprosto neznámý Coppolův snímek Píseň od srdce). Zdůrazňuje však, že Coppola každý svůj projekt realizoval s nejvyšším nasazením, věnoval mu maximální péči, ať již se ve svých předpokladech mýlil, či nikoli.

Cesta do ráje chce být čtenářsky přitažlivá. Pisatel se proto vyhýbá suchopárnému protokolárnímu líčení zachycovaných událostí. Dění oživuje vkládáním rozmluv, které Coppola mohl vést v nejrůznějších okamžicích svého podnikání. Začleňuje beletristické postupy, když popisuje bezpočet příhod, kterými Coppola procházel – až se zdá, jako kdyby Wasson svého protagonistu na každém kroku provázel.

Mezery v autorském přístupu

Jen je škoda, že se převážně soustředí jen na Apokalypsu (částečně též na Píseň od srdce), takže pokrývá hlavně přelom sedmdesátých a osmdesátých let, a přitom pomíjí další důležitá Coppolova díla, která vznikala předtím i poté. Dotkne se přitom dalších zajímavostí, ale již je nerozvádí – jako v případě ambiciózního Ciminova propadáku Nebeská brána, při jehož natáčení se prý spotřebovalo tolik filmového materiálu, že by to vydalo na stovku filmů. Divácká přízeň však bývá nepředvídatelná a snaha výrobců – nemluvě o distributorech – aspoň částečně odvrátit hrozící pohromu pak nutně vede ke zmrzačení dotyčného díla, když je brutálně přestříháváno a kráceno.

Cesta do ráje jistě osloví nejen obdivovatele Coppolova životního počinu, jehož genezi podrobně, téměř letopisně přibližuje, avšak vyhýbá se zkoumání jeho tvaru, bez povšimnutí přechází taje mimořádné dramatické působivosti, jakou toto dílo stále disponuje. Jistě, Coppolovy filmy jsou analyzovány v desítkách jiných publikací, jenže ty neznáme, protože do češtiny nebyly nikdy přeloženy (v tuzemském prostředí se Coppolovou tvorbou zabýval před bezmála čtyřmi desetiletími jedině Miloš Fikejz v pouhé, byť zasvěceně napsané brožurce).

Pokud by vydavatelství Euromedia Group skutečně chtělo vydávat knížky o filmařích, mělo by upřednostnit takové, které poskytnou celkový obraz jejich uměleckého odkazu i životní poutě. Cesta do ráje, jakkoli je ve svém sdělení jistě objevná, a tudíž přínosná, bohužel mezi takové nepatří. Můžeme alespoň ocenit, že má správně identifikovaná česká pojmenování vyskytujících se (nejen filmových) titulů. Ke kladům lze rovněž připočíst pečlivě zpracovaný rejstřík názvový i jmenný, rozlišený typem písma, neboť názvy jsou tištěny kurzívou.