Japonských filmů se do tuzemských kin, na DVD, do televize či na jiné platformy dostává málo, animovaných děl pak pouhý zlomek. Bylo tomu tak vždy: za bývalého režimu jsme mohli spatřit japonský kreslený film výjimečně (navíc názvy jako Sindbádova dobrodružství, Kocour v botách, Malenka, Čaroděj ze země Oz dokládají příklon k látkám v Evropě důvěrně známým…), povětšinou z produkce společnosti Tóei. Situace se trochu změnila v posledních třech desetiletích, kdy za vůdčí sílu japonské animace začalo být považováno studio Ghibli. Některé jeho snímky se do zdejší filmové distribuce dostaly záhy (Cesta do fantazie, Červená želva), jiné s notným zpožděním (Můj soused Totoro). Nejčastěji je zpřístupňovala Česká televize, případně je nabízí Netflix.

Podklad pro cizojazyčné mutace

Nyní přišla na knižní trh výpravná, mnoha kvalitně vytištěnými barevnými ilustracemi vybavená kniha Ghibliotéka. Sepsali ji pánové Michael Leader a Jake Cunningham, kteří se hned v úvodu vyznali z obdivu ke „ghiblickým“ filmům, byť současně tvrdí, že jejich kniha je na studiu Ghibli naprosto nezávislá a nebyla jím schválena, neřkuli sponzorována. Přesto vznikl jednoznačně fanouškovský počin. Pozoruhodné ovšem je, že autoři svou knihu zamýšleli jako podklad pro nejrůznější cizojazyčné mutace se stejně vyvedenou obálkou: kromě výchozí angličtiny téměř současně vyšla také francouzsky, španělsky, italsky, německy, ale i čínsky a korejsky. Nyní ji máme k dispozici i v českém překladu.  Dokonce má dva podtituly: zatímco na obálce je uvedeno Cesta za hranice fantazie s filmy studia Ghibli, na titulním listě se skví věta Neoficiální průvodce filmy studia Ghibli. (Nemohu přitom pominout obdobný případ s původně italským filmem Naprostí cizinci, který se rovněž dočkal mnoha „národních“ adaptací včetně slovensko-české.)

Ghibliotéka – ve svém názvu si pohrává s pojmem bibliotéky, tedy knihovny – samozřejmě není první ani jediný zdroj informací o japonské animaci. Už v minulých letech vyšly například povšechné sborníky Made in Japan (2014) a Planeta Nippon (2017), časopis Cinepur potom průběžně zveřejňoval stati Kamila Fily, Elišky Děcké, Antonína Tesaře nebo Anny Křivánkové. Svým zaměřením na přesně vymezené konkrétum je však Ghibliotéka naprosto vyčerpávající – pokrývá celou dlouhometrážní produkci tohoto studia, i když pomíjí kořeny, z nichž vyrůstalo: čelní tvůrci včetně Hajaa Mijazakiho začínali právě ve výše zmíněném Tóei.

Právě Hajao Mijazaki (nar. 1941), spoluzakladatel Ghibli, je podepsán pod prvními filmy nového studia, jimiž mu v osmdesátých letech zjednal mezinárodní věhlas:  Naušika z Větrného údolí, Laputa: nebeský zámek, Můj soused Totoro. A samozřejmě je podepsán pod díly považovanými za nejdůležitější (Princezna Mononoke, Cesta do fantazie), stal se nejsvítivější osobností.  Nebyl samozřejmě jediným tvůrcem, postupně se přidávali další (Isao Takahata, Goró Mijazaki…)

Pohádky, horor i japonská mytologie

Ghibli posunulo vnímání animovaných filmů: ačkoli přejímají podobu pohádky (či spíše fantasy), zpravidla předurčené dětskému publiku, čemuž odpovídají dětští, někdy také dospívající hrdinové, zahrnují žánrové prvky čerpající z hororů, evokují hrůzostrašné či brutální zápletky pocházející z japonské mytologie a pracují s tragickým rozuzlením. Začleňují dokonce válečnou zkušenost, jak dokládá Hrob světlušek. Dlouhou dobu se Ghibli přidržovalo dvojrozměrného kresleného provedení, digitální technologie uplatnilo až ve svém dosud posledním projektu Earwig a čarodějnice, ale výsledek vzbudil spíše rozpaky než nadšení.

Knize můžeme vyčítat jistou neúplnost: zahrnuje sice všechny celovečerní projekty, ale vynechává krátkometrážní tvorbu stejně jako televizní seriály (ČT před pěti lety uvedla šestadvacetidílnou Ronju, dceru loupežníka, inspirovanou předlohou Astrid Lindgrenové). I tento pořad dokládá, že v posledních letech se Ghibli odvrací od ryze japonských látek, rozhodnuto zužitkovat podněty i z jiných (jmenovitě evropských) končin.

Ghiobliotéka má podobu slovníku, jehož jednotlivá „hesla“ jsou vždy věnována jednomu konkrétnímu filmu – celkem jich je čtyřiadvacet. Každé z těchto pojednání se vyznačuje touž strukturou zpracování. Nejprve jsou popsány okolnosti vzniku příslušného díla, občas se vyskytne i odstavec s nějakou „drbavou“ zajímavostí, a rovněž se dozvíme datum japonské premiéry. Poté následuje zpravidla dvoustránková recenze. Lze ocenit, že tyto rozbory jsou znalé, vyhýbají se bezobsažnému plkání, přiznávají nedostatky i přednosti, byť samozřejmě převažuje nadšení. Barevné záběry z filmů upřesňují čtenářovu představu o jejich vizuální podobě, i když kresebný styl zůstává víceméně neměnný.  Začleněny jsou též portréty tvůrců a plakáty, v některých případech i z jiných zemí nežli pouze z Japonska.

Rozporuplná redakční péče

Kniha vyšla pod značkou Gate spadající do vydavatelství Dobrovský s.r.o. (tato odnož se soustředí zejména na komiksy). Do češtiny ji vcelku obratně a čtivě přeložila Monika Kittová, dobře podchycené má i tuzemské názvy filmů, doplnil bych snad jen to, že ČT některé tituly uvedla trochu odlišně od znění použitého v knize, např. Laputa: Zámek v oblacích nebo Ponjo z útesu nad mořem. Musím každopádně ocenit, že redakce zjevně spolupracovala i s japonštinářem, protože přepisy původních názvů i dalších reálií jsou voleny s ohledem na co nejbližší českou výslovnost a vyhýbají se anglické transkripci. Jen občasná snaha zprostředkovat kolorit japonského jazyka může u neznalého čtenáře vést k zádrhelům: pokud třeba netuší, že přípona „san“ znamená uctivé oslovení, může tápat, proč v případě Mijazakiho mluví jeho spolupracovníci o Mija-sanových filmech.

Stěží mohu souhlasit s tím, že některé japonské názvy zůstaly bez překladu – u těch filmů, které u nás uvedeny nebyly nebo byly uvedeny pod původním názvem. Jako čtenáři mi tak schází důležitá informace. Také údaj, že v Japonsku mimořádně úspěšná Cesta do fantazie vydělala přes třicet miliard jenů, nutí čtenáře, aby začal zjišťovat, kolik tato suma činí v měnách jemu srozumitelnějších.  Pouze doplním, že v Česku tento film naprosto selhal: vyhledalo jej pouhých 8 463 lidí a vydělal 661 819 korun českých. /viz Cesta do fantazie - Tržby a návštěvnost | KINOMANIAK /

Redakci ostatně zazlívám, že vůbec nezohlednila český kontext.  Nedoplnila údaje o uvádění filmů v českých zemích ani případné zdejší ohlasy, tím méně český plakát. Stávající podoba prostě převzala původní tvar, aniž by zohlednila očekávání zdejšího čtenáře.  Může být jistě zajímavé dočíst se, kteří angloameričtí herci dabovali kreslené postavičky, avšak ještě více by mě zajímala účast českých dabérů. Takže shrnuto: Ghibliotéka přináší reprezentativní pojednání o filmech jednoho slavného studia. Ale českou verzi vnímám jako odosobněnou a cizorodou, neboť pomíjí naši zkušenost.