Ve slovensko-české koprodukci vznikl snímek Služka, přepis stejnojmenné literární předlohy Hany Lasicové (česky poprvé 2013). Autorka domýšlela, jak se mohla cítit mladičká Anka pocházející ze slovenského městečka, která byla ještě v dětském věku odeslána sloužit do honosné aristokratické domácnosti ve Vídni. Spisovatelka, inspirovaná vzpomínkami na svou „pratetu“, která kdysi dělala chůvu budoucím herečkám Magdě a Emílii Vášáryovým, své psaní ozvláštnila vzpomínkovou dikcí, kdy si vypravěčka ve stáří vybavuje dávné události a spřádá, co prožívala coby opovrhovaný panchart, vyhublé a ošklivé třináctileté děvče, když v předvečer první světové války nastoupila do služby. Vytrvala v ní bezmála tři desetiletí…

Lasicová s notnou dávkou smířlivé melancholie postihuje myšlenkový obzor své hrdinky, ukazuje, že pro panstvo bylo služebnictvo takřka neviditelné, přibližuje mocenskou hierarchii udržující se mezi služebnými a všímá si nekonečného praní a čištění, běžných pracovních úkonů, často vyčerpávajících a únavných svou jednotvárností. Zmiňuje naivitu smýšlení i tíživý dopad vynuceného osamění, nedostatek sociálních kontaktů, víru v potajmu čtené kýčovité příběhy, ve kterých se chudá dívka provdala za bohatého zachránce. Dotýká se postavení služebnictva bezpodmínečně podřízeného vůli panstva – i nedělní volno, na které mělo teoreticky nárok, leckdy zanikalo při povinnostech uklízet po sobotních radovánkách. Zmiňuje mentální i sociální přehradu mezi světy služebnictva a panstva, jehož okázalým návštěvám a večírkům smělo služebnictvo jen zpovzdálí mlčky přihlížet a posluhovat. Přebytečné, zestárlé či jinak zbytečné služebné mnohdy končily v chudobinci, dokonce jako prostitutky. Anka po návratu do rodných míst přiznává, že přestože většinu života sloužila, „kromě toho, co mě naučili, nic nemám“. Na rozloučenou dostala kapesní hodinky s věnováním…

Jak film poničil předlohu

Režisérka Mariana Čengel Solčanská, již podepsaná pod divácky atraktivními politickými dramaty Únos (2017) a Sviňa (2020), ovšem celý příběh přepsala, pozměnila původní vyznění a natolik je přetočila, až se divím, že Lasicová na spolupráci, která zničila její pojetí, přikývla. Není důležité, že příběh byl přesunut do Prahy, že hlavní hrdinka je starší, již patnáctiletá (a její představitelka Dana Droppová, navenek dobře živená a vnadná, se bohužel dosti míjí se svou postavou), ale že byl „pokrokářsky“ opatřen aktuálně módním přelivem, který se zcela míjí s dobovými představami o mravnosti.

Dívčí něžnosti, jakkoli zprvu podnícené něžnou touhou poznat, jak „chutná“ mužské objetí, i hrdinčin nezávazný styk s náhodným milencem, aby pro svou přítelkyni zjistila, co všechno obnáší sex, to vše svou prvoplánovou ahistoričností znehodnocuje jakékoli snahy dosáhnout dobové hodnověrnosti.  A co si počít s odmítaným děckem přezdívaným malá Slečna (v románu je porodila „milostpaní“, ve filmu čerstvě vdaná Ančina intimní družka), jehož se posléze mateřsky ujme právě sotva dospívající služebná, to nevěděla ani Lasicová, ani Čengel Solčanská. Slovenské reálie, jež se mihnou v úvodní i závěrečné pasáži, by sice měly dojmout podmanivou, třebaže drsnou krásou, ale nemají daleko k turistickým pohlednicím.

Jednotlivosti jsou zvládnuté

Jak lze soudit podle předchozích děl této režisérky, dozajista umí vystavět zvolené kulisy a zaplnit je postavami, byť ne vždy v plné životnosti vykreslenými, avšak vypravěčská struktura bývá rozplizlá, nezakotvená, ztrácí sdělnost i samozřejmost dění. Film Služka, jakkoli výstižně modeluje strnulý, patriarchální svět postavený na bezvýhradné poslušnosti, tím pádem vnímáme jako rozvleklý, ačkoli vcelku zdařile postihuje vnější reálie v předmětném vybavení, v postižení zvyklostí i obrazovém přiblížení. Tak spatřujeme obtížné praní prostěradla znečištěného menstruační krví, vynášení kyblíků s tělesnými exkrementy, mihne se i motiv samovolného potratu. Režisérka výmluvně ilustrovala slova Lasicové o tom, že dívky z takzvaně lepších rodin se připravovaly na jedinou událost – na svatbu. „Co se s nimi dělo potom, to nikoho nezajímalo, nejméně jejich manžela.“ Z toho pramení již domýšlené konkretizace. Mužská brutalita a bezcitnost, jichž jsme několikrát svědky, byla vnímána jako cosi obvyklého a přirozeného. A odtud pochází i groteskní kouzlení, aby Rézin muž zahynul ve válce… jenže vrátí se jako politováníhodný invalida.

Kameraman Laco Janošťák postihl světelné podmínky v rozlehlém, přepychovém domě vysokého rakousko-uherského úředníka, ponořeném do příšeří petrolejových lamp a mlžnatých ulic (pochybovat lze snad jedině o tom, že by té době právě zde nebyla zavedena elektřina i vodovod); zámek ve Slatiňanech poskytl vhodný prostor, dovolující zpřítomnit stísněné prostory obývané služebnictvem. Avšak živelná naléhavost, jež čišela z dávných kostýmních dramat Viscontiho, Bologniniho, Bertolucciho nebo Polanského (u nás třeba Jiřího Svobody či raného Jaroslava Soukupa), tu prostě nenalezneme. Evokaci dobového koloritu nepomohly ani průhledy na liduprázdný Karlův most, ani trikově opracované záběry na nespočetné dýmající komíny pražských domů.

Můžeme ocenit jazykovou autenticitu (v domě se mluví česky, německy i maďarsky). Z herecké sestavy vyniká zejména Karel Dobrý jako nesmlouvavý otec rodiny, jenž o svých rozhodnutích nediskutuje – k tomu, aby vyhmátl vše podstatné o své postavě, mu stačí drobný úkon – ať již se jedná o facku, kterou uštědří své nesouhlasící ženě, vykonávání potřeby na sesli opatřené poklopem, nebo odtažité zacházení s milenkou. Ostatní figury včetně ženských, které v obsazení převažují, bohužel postrádají spár autenticity, je do nich projektována současná mentalita, jen ponořená do historického hávu. Postrádají tudíž uvěřitelnost: mám na mysli až neuměle inscenované konfliktní setkání budoucích intimních přítelkyň (důvěřivě příchylná Anka Dany Droppové, výbojnější, ale přitom v lecčems stejně bojácná Rézi ztělesněná Radkou Caldovou), mám na mysli proklamativní uchopení povahopisu i skutků prakticky všech zúčastněných, služebnictva i panstva (Vica Kerekes, Zuzana Mauréry, Aňa Geislerová, Cyril Dobrý…).

Služebnictvo se bouřilo odjakživa

Pojetí služebnictva v literatuře prošlo v průběhu dějin změnami: z dramatické tvorby antické i renesanční známe sluhy důvtipné i domýšlivé, služky bývaly jak laskavé, byť klevetivé, tak intrikující a bezcitné. Později se rozšířilo podřadné čtivo, jak chudá, avšak ctnostná děva ke štěstí přišla. S nástupem revolučních myšlenek a protestů (jejich záblesk – byť pokaždé jiný – spatříme též v obou verzích Služky, jak románové, tak filmové) se proměnila optika pohledu, zejména postava služky se stávala obětí nelidských pořádků.

Literární předlohy ostatně stály u většiny filmů, které se hlavně v padesátých letech zabývaly zákulisím, hrozivou odvrácenou stranou měšťanské, případně aristokratické rodiny. V Anně proletářce zvítězil étos třídního střetu, později se prosadil obraz dusného, do sebe zhrouceného prostředí, z něhož lze jen obtížně uniknout (Vlčí jáma). V maďarských dramatech Dvojí sukno a Služka vévodí dominuje téma ponižování a přetvářky, vedoucí ke ztrátě iluzí nebo dokonce až k tragickému rozuzlení. Čengel Solčanská se prvoplánově přiklonila k feministickému náhledu a zdůraznila spontánní „osvobození ženy“ zpod jařma toxického mužství. Obávám se, že diváctvo taková (dez)interpretace sotva zaujme. U nás první týden od premiéry Služku vyhledalo něco málo přes tři a půl tisíce tisíce diváků, na Slovensku, kde se promítá již od počátku letošního února, byla přece jen úspěšnější, doposud ji tam zhlédlo na třicet tisíc zájemců…