Manželé DK (Dorota Kobiela) a Hugh Welchmanovi celosvětově zaujali už v roce 2017 snímkem S láskou Vincent, kde rekapitulují osudy Vincenta van Gogha ve stylu jeho obrazů skrze animovanou olejomalbu. Nyní se představují dalším náročným počinem, natočeným opět v polské produkci s vydatným zahraničním podílem – toutéž výtvarnou technikou vytvořili vesnické drama Jagna. Český distribuční název – jakkoli jej lze vnímat jako legitimní, neboť tak se ústřední hrdinka, jejíž počínání sledujeme, skutečně jmenuje – poněkud zatemňuje, že příběh vychází z čtyřdílné vesnické epopeje Sedláci od klasického polského realisty a naturalisty Władysława Reymonta (1857–1925). Ta je stejně jako obdobně pojatá freska bratří Mrštíků Rok na vsi rozdělena do jednotlivých ročních období, a zachycuje tak poměry na polském venkově, které se odrážejí v každodenním bytí, v mezilidských vztazích i obyčejích. Důraz je přitom kladen na odvěké tradice i spíše jen okázalou než niterně procítěnou náboženskou zkušenost.

V Česku zapomenutý román

Zatímco v Polsku patří Sedláci (1904) mezi stále vydávanou novodobou klasiku, v tuzemských poměrech je přijetí mnohem vlažnější. V meziválečném období byli dozajista vnímáni jako součást vesnické prózy o prokletí, jež přináší hromadění majetku (půda zůstává, zatímco city odcházejí) a v roce 1951, kdy se u nás na knihkupeckých pultech ocitlo dosud poslední české vydání, určitě převládl důraz na bezcitnost vesnických boháčů, v jejichž moci se ocitají i bezbranná děvčata. V českém prostředí je známější jiný Reymontův román, a sice Zaslíbená země (1899), freska o městě a stínech dravě se rozvíjejícího podnikání, známá i z vynikající filmové adaptace Andrzeje Wajdy.

Román Sedláci je natolik rozsáhlý (má zhruba třináct set stran), že jej sotva obsáhl i stejnojmenný televizní seriál, kdysi vysílaný také tuzemskou televizí. Nynější adaptace tudíž nutně osekává a zjednodušuje – soustřeďuje se jednak na milostné záležitosti titulní hrdinky a okrajově i na střety s ruskou vrchností (děj se odehrává ještě v dobách ruského záboru polského území), jednak na národopisnou složku táhlých písní a tanců, případně ještě zachycuje příznačné podoby léta, podzimu, zimy a nadcházejícího jara. Takto jsou totiž řazena jednotlivá období.

Mladá dívka a bohatý vdovec

Jagnu poznáváme jako svobodomyslnou dívku, jež se přesto nedokáže protivit tlaku tradic – svolí ke sňatku s postarším vdovcem Borynou, nejbohatším sedlákem vsi, ačkoli udržuje milostný poměr s jeho již ženatým synem Antkem. Reymont ji rozhodně neprezentuje jako příkladné stvoření, zato film se jí snaží zjednat určité sympatie a líčí ji jako oběť bezcitných poměrů založených jen na moci majetku (zištnost zosobňuje i předsvatební vyjednávání Jagniny matky), na mužské bezohlednosti a násilnostech. Ukazuje ji jako terč zlomyslných či přímo nenávistných pomluv a solidarizuje s jejími nuceně potlačovanými sexuálními potřebami. Upozaděna je však úloha církve, neboť hromadné návštěvy mší se stávají pouhým dekorativním prvkem, přestože demonstrativní odsedávání sousedů v kostele prozrazuje, jak je Jagna svým okolím přijímána.

Borynovy dospělé děti, synové stejně konfliktní jako jejich otec, ji od počátku odmítají, vadí jim, že právě Jagně Boryna daruje svá nejúrodnější pole. Sami marně žádali o přiznání dědického podílu, a nakonec dokonce dochází k vyhnání z rodné chalupy. Situace se nezmění ani po Borynově smrti; nepřátelské strany neusmíří ani dočasné semknutí proti panské zvůli. Jagna, marně vzdorující chlípnosti místních chlapů, zůstává nadále vnímána jako zištný vetřelec a prostopášnice, až se proti ní postaví celá vesnická komunita, najmě její ženská část…

Mezi hraným filmem a animací

Film prozrazuje svůj rotoskopický původ zejména v modelaci lidských postav, zatížených až přílišnou vizuální doslovností. Postavy víceméně přebírají vzhled svých předehrávajících představitelů a připomínají starobylé malby na sklo nebo porcelán. Dynamika vyprávění i pohyblivost iluzorní kamery jednoznačně čerpají ze zvyklostí hraného filmu, nechybějí ani subjektivizující vhledy, ani roztěkanost pohledu třeba při bujarých tanečních výstupech. 

Lépe se daří v okamžicích, kdy může vyniknout proměnlivost zachycovaných tvarů a barev – nejčastěji se jedná o symbolické pasáže (jako v případě Borynovy předsmrtné vize), ale také o „časosběrné“ postižení jednotlivých ročních období, ať již můžeme pozorovat poletující chmýří, květnou louku, tající sníh, nebo jarní blátivost. Zde nejlépe vyniká zřetězení zdánlivě všedních okamžiků spjatých s proměnami přírodního rámce.

Ani záblesk odlehčení, natožpak humor

Realizačně jistě náročný snímek (vedle Poláků na něm pracovali animátoři ze Srbska, Litvy i Ukrajiny) se vyznačuje ztěžklým uchopením, do něhož nepronikne ani jediný záblesk nějakého odlehčení, neřkuli humorného. V souladu s Reymontem se každá naděje či očekávání posléze rozplývají a už tak náročný život v chudé vsi ještě více těžkne vinou pletich a vzájemných naschválů. Malebné zvyklosti konzervativního společenství, citlivého na každé porušení mlčky uznávaných norem, se stávají exotickým pozadím pro osudy jedné výjimečné ženy. Náznaky emancipace spojené třeba s výtvarným talentem či s aktivním hledáním někoho, s kým by citově souzněla, se ukazují jako předčasné, protože svolila, aby se i s ní nakládalo jako se zbožím, aby byla poměřována jako směnitelná hodnota. Podcenila, že svými skutky, jichž se domněle nebo i doopravdy dopustila, vybočila z představ o mravnosti a počestnosti a probudila davovou zášť požadující okázalé vyobcování.

Obávám se, že Jagna u nás narazí na minimální divácký zájem (byť v Polsku se spolu s Hollandové Hranicí vyšvihla do čela diváckého žebříčku, každý z obou snímků navštívilo zhruba tři čtvrtě milionu lidí) – už proto, že předloha je v tuzemském prostředí málo známá, a film samý sotva poskytne nějaké rozptýlení. Staromilsky tone v oslavě vesnické pospolitosti, zahalen ustavičnou vážností a zlověstnými předtuchami. Ostatně už předchozí snímek Welchmanových S láskou Vincent, jistě přitažlivější a vizuálně atraktivnější, v Česku nasbíral necelých 37 000 zájemců. A Hranice u nás úplně propadla.