Italskou odrůdu westernu, která na apeninském poloostrově kvetla zhruba v rozmezí let 1963–1975, jsme v tuzemských kinech té doby mohli zaznamenat jen velice ojediněle, navíc převažovaly tituly komediální (Trumfové eso, Malý unavený Joe, Podivné dědictví, Vůně cibule…), v nichž zpravidla rány pěstí rozdávali Bud Spencer a Terence Hill. Ojedinělou, vážně míněnou ukázkou tohoto žánru – přestože takové vznikaly nejčastěji – byl Leoneho výpravný snímek Tenkrát na Západě, který byl a dodnes je vnímán jako spíše americký, a to i díky účasti předních amerických hvězd. Přidat by se mohly ještě další dnes již pozapomenuté počiny jako Jmenuji se Pecos, Píseň ohlašuje pomstu nebo španělské Nešikovné ruce. Teprve po pádu režimu směly početné italské westerny obsadit televizní obrazovku (pro kina již ztratily atraktivitu), takže se i český divák mohl – byť se značným zpožděním a neuspořádaně – seznamovat s jejich odkazem, jak s tituly důležitými, tak častěji s těmi podřadnými.

Italský western podrobně prozkoumal Jan Švábenický. Zužitkoval přitom své bohaté poznatky, již dříve publikované – ať již ve sborníku olomoucké univerzity Proměny westernu, nebo v časopisech jako Cinepur, Film a doba, Kino-ikon nebo Slovenské divadlo. Čtyřsetstránková kniha je přitom cenná i svými soupisy: obsahuje snad veškeré italské westerny, které kdy vznikly (od němé éry po dnešek), přikládá obsáhlý seznam použité literatury včetně české, z níž autor doopravdy cituje a dozajista i přebírá leckteré názory, dále pak rejstřík filmů s odkazy na stránku, kde se o nich vyskytne zmínka. Nejvíce úsilí si patrně vyžádala identifikace českých názvů (někdy i několikerých k témuž titulu), navíc rozlišující uvedení v kinech, v televizi, na videu či v podobě DVD, případně na streamu. Jen bych váhal řadit mezi westerny i příhody maskovaného Zorra.

Počátky westernového hnutí
Švábenický svůj spis rozdělil do pěti kapitol, doplněných postřehy tvůrců, kteří se na rozmachu a mezinárodním ohlasu italských westernů osobně podíleli (Ernesto Gataldi sepsal vzpomínkovou stať, s Giancarlem Santim vyšel rozhovor – další rozhovory s pamětníky obsahují i výše zmíněné Proměny westernu). V první kapitole načrtává vývoj žánru až do první půle šedesátých let, než nastal rozmach westernové výroby. I když bývá časté tvrzení, že rozmach italských westernů zapříčinila tvůrčí vyčerpanost amerického předobrazu, dozvíme se, že italští tvůrci (a nalezneme mezi nimi i vážené režiséry sociálněkritických výpovědí jako Damiana Damianiho nebo Giuliana Montalda) mohli navazovat na domácí kořeny, byť mnohdy je diskutabilní označovat exotické dobrodružné rozprávky právě za westerny. Ostatně v éře fašismu – zvláště pak za války – byl western vnímán jako součást nepřátelské kultury, což Švábenický také zmiňuje.

V první kapitole se autor dotýká i počátku westernového hnutí, které se rozvinulo po roce 1963. Všímá si některých základních atributů, ať se nacházejí v rovině syžetu (morbidní černý humor, nejednoznačné postavy, mexické prostředí), příznačných rekvizit (mezi notně obskurní patří třeba rakev, zvláště když ji ústřední hrdina vytrvale vláčí s sebou), nebo inscenačních postupů (zdánlivě zdlouhavé a monotónně načrtávané scény přestřelek). Švábenický tvrdí, že především zásluhou Sergia Corbucciho získal italský western rozměr ponuré, temné a krvavé podívané.

Dozvíme se také zajímavosti o průkopnickém příspěvku Pro hrst dolarů, který Sergio Leone (později proslavený hlavně snímkem Tenkrát na Západě) nepochybně zamýšlel jako jednu všední položku v řadě westernového boomu, ale kdekoho překvapil nenadálým mezinárodním věhlasem. Leone začal být záhy vnímán jako základní veličina italských westernů, i když jejich tvůrčí základna byla daleko širší. Lituji jen, že podobnou „případovou studií“ nebyly zpracovány také další významné westerny, které budovaly podobu nebo proměnu tohoto (sub)žánru.

S Biblí a koltem v ruce
Další kapitola se věnuje tematice zdánlivě odlehlé westernovým zápletkám – náboženskému podloží. Výmluvný je už její název: Křesťanská ikonografie, religiózní symbolika a sakrální atributy. Švábenický, opět v závislosti na italských písemných zdrojích, dovozuje, že odraz náboženství nalezneme ve jménech, ale také v počinech postav a jejich průpovídkách, v prostředích i rekvizitách a v převlekových aktivitách, kdy se podvodníci či vysloveně zločinci vydávají za faráře. Avšak nechybí ani odhodlané postavy s Biblí v jedné ruce a koltem v druhé. Švábenický dokonce rozpoznává politické odkazy na fašismus a nacismus, když se obírá tematikou mexické revoluce. A nezastřeně násilnické motivy si pohrávají i s ukřižováním.

Název třetí kapitoly málem vyžaduje slovník odborných výrazů – Sociokulturní intertextualita a ikonografické anachronismy. Nalezneme zde však výklad o putování témat a motivů napříč dějinami i kulturami, než zakotvily mimo jiné i ve westernu (to se ostatně týká i amerického westernu). Tak třeba již jmenovaný film Pro hrst dolarů (nepřiznaně) vychází i z Kurosawova filmu Tělesná stráž a nejspíš též z Hammettova románu Rudá žeň. Dále Švábenický uvádí odysseovský mýtus návratu, freudovskou psychoanalýzu, dokonce prvky commedie dell’arte nebo Boccacciových kratochvilných povídek. Zjišťuje, že některé italské westerny využívají principu divadla jako součásti napínavé podívané, zahrnuje rovněž odkazy na výtvarné zázemí, dokonce na komiksy. Zná westernové přesahy do jiných filmů, třeba do mysteriózní kriminální historky Uzavřený kruh, kde střelba v promítaném westernu zasáhne i diváky sedící v kině. A to své postřehy nedovádí do současnosti a pomíjí třeba Quentina Tarantina, jenž se rád a ochotně nechává italským westernem inspirovat.

Western jako metafora dějin
Čtvrtá kapitola obhlíží žánrové kombinace, kulturní náměty a tematické variace. Švábenický tu tvrdí, že italský western není čistým žánrem, nýbrž kombinací mnoha žánrových rovin, které jsou utvářeny také postavami, prostředím a ikonografickými prvky. Shledává zapojování melodramatu, detektivky apod. Domnívá se, že příběhy lze považovat za metaforu období rakousko-uherské monarchie, druhé světové války a především šedesátých a sedmdesátých let 20. století (studentské revolty, dělnické demonstrace, globální rasismus, kolonizace zemí třetího světa, italská mafie a organizovaný zločin, terorismus). Zbývá doplnit, že závěrečný pátý oddíl se věnuje filmové hudbě, kterou k výrazové dokonalosti (nebo jen mezinárodní proslulosti?) přivedl nejen Ennio Morricone. Rád bych upozornil, že stránkování uvedené v obsahu se míjí se skutečností: např. poslední „hudební“ kapitola má začínat na straně 238, avšak nalezneme ji až od strany 282.

Snadno postřehneme, že Jan Švábenický uplatňuje neoformalistický přístup (jak jej předestřeli David Bordwell a Kristin Thompsonová, případně Radomír D. Kokeš), který je třeba na brněnské univerzitě závazný při psaní kvalifikačních prací. Pečlivě s použitím komparačních technik popsat uspořádání jednotlivých složek a tvaru a sledovat jejich vzájemnou provázanost a ovlivňování je možné u každého filmu, jak také v této knize, která si jistě vyžádala mnohaleté úsilí, snadno postřehneme. Jenže takový náhled, upřednostňující hlavně co nejpodrobnější výčet, zastírá rozdíly mezi zdařilým a nezdařeným vyprávěním, neřkuli mezi uměleckým dílem a brakem. Mizí autorovo osobní stanovisko. Jistě nemá smysl zastírat, že italské westerny – až na několik výjimek – lze řadit mezi únikový odpad, vznikající jen proto, že producenti narazili na právě trvající zlatonosnou žílu diváckého zájmu. Když vyschla, zanikla i příslušná produkce. Právě absenci hodnotových a hodnotících hledisek považuji za největší prohřešek. Snad nemá být čtenář přesvědčován, že bezmezné sledování westernů, jejichž prvoplánová provokativnost dávno vyčpěla, jej nějak obohatí!