Pravidelně se vynořují případy, kdy bývá lidem činným v umělecké branži (filmové, divadelní, pěvecké…) vytýkána „příliš vstřícná“ činnost v různých společensky i politicky zvratových epochách. Stačí si vybavit Karla Gotta a jeho obvinění, že se stal emblematickou tváří normalizace, a tím pádem ji pomáhal legalizovat. Stejně tak by bylo možné osočit např. Jana Wericha, Jiřího Trnku, Jaroslava Marvana nebo Oldřicha Nového, že v době tuhého stalinistického režimu v první půli padesátých let vytvářeli jeho pozitivní obraz u nás i v zahraničí, že se podřídili vyžadované dikci a zosobňovali jeho iluzorní přednosti. Ne každý se vyznačoval odhodláním vytrvat ve svém přesvědčení i za cenu vynucené rezignace na uměleckou tvorbu, jak to předvedly osobnosti jako Vlasta Chramostová nebo Marta Kubišová.

Stejné potíže postihly také veřejně činné osoby, které pod německým dohledem pracovaly v protektorátu Čechy a Morava. Po skončení druhé světové války se mnohé z nich ocitly před soudem, třeba i za to, se s nacisty stýkaly na rámec svých povinností. Stačí připomenout Adinu Mandlovou, Lídu Baarovou, Vlastu Buriana, Járu Kohouta či Václava Talicha … Potížím neunikl ani Čeněk Zahradníček (1900–1989), jemuž je věnována kniha Kameraman Čeněk Zahradníček – Vzestup a pád filmového týdeníku Aktualita.

Bratři historikové
Sepsali ji bratři Miroslav a Jaroslav Čvančarovi, které lze oba považovat za historiky: Miroslav je autorem řady textů z dějin tuzemského filmového podnikání, Jaroslav se věnuje hlavně událostem druhé světové války a domácímu odboji. Nachystali spolu např. výpravnou obrázkovou knihu Zaniklý svět stříbrných pláten. Oba mají k pohyblivým obrázkům blízko: jejich předkové kdysi vlastnili distribuční firmu, nejprve postiženou nacistickou okupací a poté komunisty. Z rodinného archivu ostatně pochází řada unikátních fotografií, které jsou uveřejněny i v jejich nové knize.

Kým byl Čeněk Zahradníček? Narodil se v úřednické rodině a měl dvě životní lásky: jednak stál u zrodu českého trampingu (navázal tam celoživotní přátelství třeba s malířem Zdeňkem Burianem), jednak mu učarovalo filmování. Ve spolupráci s Vladimírem Šmejkalem se ve třicátých letech prosadil jako amatérský filmař, jehož experimentální dílka (např. Atom věčnosti, Příběh vojáka) dosáhla i mezinárodního ohlasu. Ještě větší uznání však získal filmovými dotáčkami, které nachystal pro novátorské inscenace Burianova Déčka (mimo jiné Procitnutí jara, Máj). Koncem června 1937 přijal nabídku, aby se stal jedním z kameramanů právě založeného komanditního sdružení Aktualita, vlastněného jak dvěma vydavatelstvími (Melantrich a Orbis), tak filmovým podnikatelem Milošem Havlem a rovněž ředitelem Karlem Pečeným. Hlavní činností bylo vydávání veskrze domácího filmového týdeníku. Právě Zahradníčkovu práci v Aktualitě si autoři vytyčili jako hlavní předmět zájmu a osudy kameramana prolnuli s jejím údělem.

Z deníku kameramana
Autoři dokládají, jak v Aktualitě našel svou životní seberealizaci a jak se záhy vyšvihl mezi filmaře, kteří kameramanské řemeslo dokonale zvládli. Vytrvale hledal vhodné, často notně krkolomné pozice, aby dosáhl co nejvýmluvnějšího, nejpůsobivějšího záběru. O tom, co natáčel, si vedl poznámky v diářích (zachovány jsou z let 1939 až 1949 a uloženy jsou v Národním filmovém archivu). Čvančarové přetiskli nejdůležitější záznamy: dovíme se tak třeba, že se Zahradníček opakovaně věnoval převozu Máchových ostatků na vyšehradský hřbitov. Možnost pořizovat (skrytě) vlastenecké či národní aktivity se však rychle zužovala, neboť se musel podřizovat tlaku okupačního dohledu – takže se průběžně vynořují položky spojené s SS, Hitler-Jugend či Kuratoriem (což byla zdejší mládežnická organizace s víceméně povinným členstvím) a několikerá pozornost byla věnována protibolševické výstavě Sovětský ráj. Zahradníček rovněž natáčel v terezínském ghettu, o němž měl vzniknout „dokument“ chválící tamní lidumilné poměry.

Před Zahradníčkovou kamerou se ocitaly různé důležité osobnosti té doby – politici, umělci i vědci (Emil Hácha, Václav Talich, Bedřich Hrozný). Pořídil také jedny z prvních záběrů v budoucnu slavného běžce Emila Zátopka. Podílel se rovněž na natáčení zkázy Lidic. To mu bylo později vyčítáno jako projev kolaborace, přestože jeho zásluhou vlastně vznikl usvědčující důkaz nacistického zločinu, který byl pak promítán jako důkazní materiál při norimberském procesu s válečnými zločinci. Pořídil však i cenné záběry z pražského povstání v roce 1945 (o dvacet let později na to vzpomínal v televizní besedě), dokumentoval norimberský proces, zaznamenal popravu K. H. Franka a zachytil ještě události vedoucí ke komunistickému převratu. A tím jeho filmařská kariéra skončila; coby nespolehlivému, novému režimu málo nakloněnému živlu mu byla další práce znemožněna. Nastoupil jako dělník v továrně, kde se dokonce vypracoval na úderníka. Po odchodu do důchodu se vrátil do prostředí, v němž začínal – přijal nabídku Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti, aby uspořádal archiv amatérských filmů, účastnil se práce v Českém klubu kinoamatérů, přispíval do časopisu Amatérský film a býval členem poroty na festivalech amatérské filmové tvorby v Benátkách nad Jizerou.

Mentalita protektorátního umělce
Bratři Čvančarové nesepsali odborné pojednání, stvořili práci řekněme fanouškovskou. Převážně komentují dokládané události, vycházejí z vlastních poznání a zjištění, se Zahradníčkem se přátelili. Zařazují své i jeho vzpomínky, přetiskují úryvky z tisku a dochovaných písemností, které se po Zahradníčkovi zachovaly, přidávají postřehy dalších pamětníků, čerpají z knížek i soudních protokolů. Líčí ovzduší poválečného trestání provinilců, ať již skutečných, nebo pomyslných. A hlavně postihují a charakterizují spoustu lidí, Čechů i Němců, spojených jak s protektorátní uměleckou, tak politickou scénou. Cenný je přetisk rozsáhlé sebeobhajoby Karla Pečeného, šéfa Aktuality, po válce souzeného pro kolaboraci. Mimoděk odkrývá, jak obtížné bylo balancování mezi prvorepublikovou slušností a příkazy protektorátní správy, postihuje mentalitu člověka, jenž se domníval, že nacismu bude tvorba jeho výrobny poklonkovat méně, pokud ji povede on, než kdyby ji řídil nějaký prověřený.

Nejpřínosnější je však obsáhlá obrazová příloha, připojená jako rozsáhlý dovětek, která obsahuje stovky dobových fotografií. Ty zachycují pestrou spleť lidí spojených se Zahradníčkem nebo obecněji s dobou protektorátu, přinášejí okamžiky z natáčení. V příloze nicméně nalezneme i ukázky tehdejšího tisku, různých archivních písemností, knižních obálek, plakátů a reklam. Určitě potěší kvalitní barevné reprodukce Burianových maleb. A z přetištěného Zahradníčkova souhrnu protočených metrů filmového materiálu (za roky 1939–1948) pochopíme, že jeho promítání by si vyžádalo více než třináct set hodin…

Osobní svědectví
Na knize je cenné osobní zaujetí autorů, kteří tak vlastně zužitkovali i část vlastního života. Můžeme ji tudíž chápat jako jejich osobní svědectví, snahu pochopit spletitý Zahradníčkův reportážní odkaz a nahlédnout do složitého období nacistické okupace i rozporného poválečného dění, kdy bylo snadné rozdrtit jakéhokoli nepohodlného jedince. To také vysvětluje, proč se bratři Čvančarové zaměřili právě toto období, zatímco předchozí i následná desetiletí spíše pomíjejí. Zbývá dodat, že zvolené období přiblížili velice plasticky.

Pokud by čtenáře zajímala další literatura o Zahradníčkovi a jeho tvorbě, zde předkládám několik položek: Vladimír Birgus přiblížil Zahradníčkovu amatérskou tvorbu (Panorama 4/1976, s. 48–61), Eva Strusková popsala spolupráci mezi Zahradníčkem a Šmejkalem, připojeny jsou i jejich společné scénáře (Iluminace 2/1998, s.151–189) a rovněž prozkoumala Zahradníčkův podíl na Burianově inscenaci Máchova Máje (Iluminace 2/2002, s.65–80); Miloš Henkrich se Zahradníčkovi věnoval ve slovenském časopisu Kino-Ikon 1/2015, s.202–211 a Pavel Taussig, jenž publikaci bratrů Čvančarových opatřil předmluvou, zasvětil Zahradníčkovi jednu kapitolu ve své knize Neznámí hrdinové (Praha 2017, s.249-274).